Sen

Byl nádherný nedělní večer. Byl to jeden z těch posledních letních večerů, kdy je obloha zalitá rudo-zlatou září zapadajícího slunce, v parku šustí pod nohama barevné listí a ve vzduchu je už cítit rychle se blížící podzim. Právě jsem se vrátil z práce, a tak jsem si šel ven trochu provětrat hlavu. Když jsem došel do místa, odkud je vidět na malé náměstíčko, posadil jsem se pod jeden strom.

V tom jsem si všiml, jak po náměstíčku přechází nějaký mladý muž. Byl celý v černém a vypadal docela netrpělivě. Najednou se zastavil, lehce se rozhlédl a vydal se k temné postraní uličce. Zahleděl jsem se tím směrem a uviděl obrys nějaké postavy. Chvíli spolu mluvily a pak muž v černém zmizel v šeru uličky. Druhá postava tam ještě chvíli stála, a jakoby se rozhlížela, a mě v tu chvíli zalila vlna mrazivého potu. Ani nevím, jak se to stalo, ale když sem se vzpamatoval, klepal sem se pod nízkým keřem a hlavou mi vířily myšlenky jak zběsilý. Když jsem vykoukl směrem k uličce, nikdo už tam nebyl. Rychle sem se zvedl a chtěl odtamtud zmizet, ale najednou sem chtěl zjistit, kdo to byl.

Náměstíčko jsem skoro přeběhl a zastavil sem se až těsně u hranice uličky. Na malou chvíli jsem ještě zaváhal, ale pak jsem opatrně vkročil dovnitř.

Ze začátku mi běhal mráz po zádech (zvlášť, když kousek přede mnou vyběhla černá kočka), ale rychle jsem si zvykl. Když jsem se už chvíli motal v uličkách a chtěl jsem se vrátit, uviděl jsem pootevřenou mříž a tak jsem to zkusil.

Když si moje oči přivykly na šero místnosti, zjistil jsem, že stojím v poměrně rozsáhlém skladišti se spoustou beden a různých kontejnerů. Chvíli jsem se po skladišti procházel a snažil se zjistit, co v bednách je. Najednou mi však něco přelétlo nad hlavou, ale než jsem mohl zjistit co to bylo, bylo to pryč. V tu chvíli se to objevilo znovu a zmizelo to ve větrací šachtě. Skoro bych řekl, že to byl netopýr, ale takhle velcí u nás přece nežijí. Došel jsem až ke dveřím na druhé straně skladiště a chvíli napjatě poslouchal, ale slyšel jsem jen svůj dech, a tak jsem opatrně zmáčkl kliku a pomalu vešel dovnitř. Ocitl jsem se v menší místnosti se schody do dalšího patra a jedním zabedněným oknem. Chvíli jsem ještě poslouchal, ale nic zvláštního jsem neslyšel, a tak jsem se vydal na další průzkum. V místnosti byl jen prach, a to spousta prachu. Skoro jako by tu nikdo nebyl už pár let, ale ten sklad vzadu svědčí o něčem jiném… „Co se to tu sakra děje…“ Chvíli jsem se ještě motal po místnosti, ale pak mě přilákaly schody do druhého patra. Stoupl jsem na první schod a strnul jsem hrůzou. Schod zapraskal takovým způsobem, že mě napadlo, že to muselo být slyšet v celém domě. Hned jsem se ale uklidnil tím, že to bylo jen normální prasknutí, a že si s tím jen pohrály moje adrenalinem vyostřené smysly v tom divném tichu. Chvíli jsem však ještě stál a poslouchal, ale pak jsem se vydal dál.

Schody vedly do místnosti s několika dveřmi po stranách a jedním dost starým stolem. V tom jsem si něco uvědomil. „To ticho! V takovém velkém domě přece nemůže být tak hluboké ticho… “ a navíc jsem při svém průzkumu neobjevil ani jedinou pavučinku „To přece není možné! Co se to tu sakra děje!“ Kdysi, ještě jako malý kluk, jsem četl jednu knížku o upírech, ve které se psalo, že většina živých tvorů se snaží upírům vyhnout. „Ale to je přece nesmysl. Upíři přece neexistují…“. Vtom mě z mého uvažování cosi vytrhlo – hlasy. Bylo to pro mě jako blesk z čistého nebe. Asi na vteřinu jsem ztuhnul, ale pak jsem okamžitě skočil do nejbližších dveří a klíčovou dírkou sledoval co se děje.

Do pokoje vešly dvě postavy a já okamžitě poznal muže v černém. Hned za ním šla velmi krásná mladá žena. Její kráse se vyrovnal snad jen chlad a děs, který se mě při pohledu na ni zmocňoval. Muž položil něco na stůl a z kapsy vytáhl několik papíru a podal je ženě. I když byly dveře jen kousek od místa, kde stáli, nerozuměl jsem jim ani slovo. Řeč, kterou mluvili, silně připomínala latinu, ale jako bych v ní zaslechl i nějaká anglická a dokonce ruská slova.

Nevím, jak dlouho jsem se krčil za dveřmi a sledoval rozhovor těchto dvou… bytostí, ale po chvíli moji pozornost upoutalo něco v pokoji, kde jsem se schovával. Vyskočil jsem, jak nejrychleji mi to ztuhlé klouby dovolily, ale o něco jsem zakopl a hned se zase složil na zem.

Když jsem otevřel oči, byla všude tma. Tma a děsivé ticho. Mí dva přátelé zjevně zmizeli stejně rychle, jako se tu objevili. Nevím, jak dlouho jsem o sobě nevěděl, ale při pádu jsem se musel pořádně praštit do hlavy – bolela jako bych v ní měl střepy. V temnotě pokoje jsem pod sebou nahmatal věc, o kterou jsem zakopl a znovu jsem ztuhl hrůzou. Pode mnou leželo tělo člověka.

Znovu mě zalila vlna mrazivého potu, ale pak jsem si uvědomil, že onen člověk dýchá a tudíž, že žije. Snažil jsem se odplazit k protější zdi a po cestě jsem narážel do dalších a dalších těl. Vzhledem k velikosti místnosti pokoje jich tam mohlo být tak kolem dvaceti. „Moment, včera ve zprávách říkali, že se pohřešuje jedena dívka a že je to za posledních čtrnáct dní už dvaadvacátá pohřešovaná osoba. Temný pokoj, přes dvacet těl, všichni jsou zjevně něčím omámení, dvaadvacet pohřešovaných. Začíná to být čím dál víc zamotanější.“  Najednou se otevřely dveře a já hleděl přímo do očí mladé ženy a… ty oči se leskly. Oči odrážely světlo podobně jako třeba kočka, až na ten detail, že přede mnou stála žena. Okamžitě mi všechno začínalo dávat smysl. „Jistě všechno do sebe nádherně zapadá. Starý dům, děsivě mrtvé ticho, velice zvláštní návštěvníci, a vlastně i ten velký netopýr ve skladišti. Upíři opravdu existují a teď tu stojí jeden, nebo spíše jedna, přímo přede mnou.“ Než mi tohle všechno proběhlo hlavou, žena pomalu došla až ke mně a ani na okamžik ze mě nespustila oči. Vzpomněl jsem si, že v té knížce o upírech také psaly, že přímý pohled do jejich očí dokáže člověka úplně ochromit. Chtěl jsem zavřít oči, ale nešlo to… chtěl jsem se od ženy dostat dál, ale už bylo pozdě. Už jsem byl jen pouhým divákem uvězněným ve vlastním těle. S hrůzou jsem sledoval, jak si žena kleká vedle mě, jak se její chladný úsměv pomalu mění v děsivou masku a jak se jí z horní čelisti protahují dva tenké špičáky. Najednou jsem chtěl té ženě sám nabídnout svůj krk a poprosit ji aby se ze mě napila. Můj mozek pracoval na plné obrátky, v hlavě se mi rojily jedna myšlenka přes druhou a sám sobě jsem se divil, co mě to vlastně napadá. V okamžiku, kdy jsem ucítil její dech na svém krku, se z velké místnosti ozval hlas. Asi volal ji, protože se zvedla a něco odpověděla. Pak mě zvedla – jenom jednou rukou, jako bych byl jen nějaká hadrová panenka – během vteřiny jsem prosvištěl vzduchem přes oba pokoje. Na svoji cestu jsem si ještě přibalil starý stůl z hlaví místnost a zastavil se až o zeď.

Probrala mě rána do, už tak dost pomlácené, hlavy. Když se mi podařilo pořádně zaostřit poznal jsem tvář muže v černém. Muž se lehce usmíval a já si všiml výrazně ostřejších špičáků. „Kdo jsi a co si tu hledal?“  ozvalo se mi v hlavě. Pochopil jsem, že se to ptala ta žena, protože muž se na ní pomalu otočil a chvíli se na ni mlčky díval. Žena náhle sklopila oči k zemi a jemně zašeptala „Promiňte Velký“. Muž se otočil zpátky ke mně a teď už normálně otázku zopakoval. Chtěl jsem mu odpovědět, ale z krku se mi vydral jen skoro neslyšný vzdech. Muž se zeptal znovu a jeho hlas zněl najednou dost tvrdě. Už sem se o odpověď ani nesnažil, jen jsem byl strašně unavený a chtělo se úděsně spát. Muž mě chytl za, už tak dost potrhanou košili, a hodil se mnou přes celou místnost. Jediným skokem byl u mě a svoji otázku zopakoval potřetí – a tentokrát už dost řval. Pak zřejmě pochopil, že ze mě nic nedostane a lehce kývl na ženu, která až do teď nehybně stála u dveří. Ta se dvěma skoky dostal přes celou místnost. Viděl jsem, jak se u obou mění obličeje v děsivé masky a jak se jim protahují bílé špičáky. Už mi pomalu začínalo být všechno jedno. Před očima se mi začínalo stmívat a už jsem spíš jen vycítil než viděl, jak se k mému krku přibližují, každý z jedné strany. Doufal jsem, že to už brzy skončí, ale stále jsem dýchal a stále jsem cítil, jak mě bolí každá kost v těle. Z posledních sil jsem otevřel oči a uviděl hroznou scenerii.

Po místnosti pobíhali rychlostí blesku dva obří vlci a mezi nimi se míhali dva zkrvavení upíři. Nikdy nezapomenu na ten pohled, když obrovský vlk jedním mávnutím tlapy vyrval ženě většinu hrdla a se s děsivým chroptěním skácela do kaluže vlastní černé krve. Na nic víc jsem už nečekal. Z posledních sil jsem se vyškrábal na nohy, naposledy se ohlédl na hromadu vřískajících a řvoucích chlupů, z pod které vyčuhovala cukající se ruka v roztrhaném černém rukávu, a oknem zabedněným ztrouchnivělými prkny jsem proskočil do černo černé noci.

S trhnutím jsem se probudil. Seděl jsem pod vysokým stromem v parku a před zapadajícím sluncem přivíral oči. „To byl jen sen??? Díky bohu! To bylo fakt hrozný!“ Rychle jsem se zvedl a chvíli jen tak stál v lehce vanoucím větru. Ten větřík byl celkem příjemný, ale já zůstal stát hlavně proto, že jsem se prostě pohnout nemohl. Spatřil jsem muže celého oblečeného v černém, jak se prochází z jedné strany malého náměstíčka na druhou. V tom se muž zastavil, rozhlédl se kolem sebe a vydal se k malé temné uličce, ve které stála nějaká postava…