Pršelo, jen se lilo - druhá číst

Rychle jsem se otočila a rychlím krokem jsem vyrazila pryč. Začínalo se mi totiž vážně chtít spát. Když jsme dorazili na místo, kde stála elfka s hádankou. Chtěla jsem ji poděkovat že nás pustila, ale když jsem se na ní otočila jen mávla rukou a já doopravdy usnula. Skácela jsem se tam, do toho měkkého mechu a trávy.

Když jsem znovu otevřela oči ležela jsem na měkké poseli v jakési komnatě. Prudce jsem se zvedla, ale zatočila se mi hlava a zase jsem si musela lehnout. Kde to sakra jsem? Kolem mě to vonělo dřívím a mátou. Byla to malá útulná místnost jen s postelí, na které jsem ležela, a nočním stolkem. Všechno bylo z tmavého dřeva. Byli tady taky dveře, ale než bych k nim došla asi bych zase omdlela. Pořád ale nevím, kde to jsem. Jen si vzpomínám jak ta elfka mávla rukou a já omdlela. Buď mě sem donesl Erik, nebo mě někdo unesl a Erik mě hledá. Nebo mě tam tak nechal a ta hodná elfka mě odvedla k ní domů.

Tak jsem tam tak ležela a přemýšlela jsem co bude, když se otevřely dveře. Stál v nich Erik. A v  tu chvíli se mi strašně ulevilo.

,, Ahoj.“ Mluvil velice odpočatě a šťastně.

Asi se taky konečně pořádně vyspal.

,,Ahoj. Co se stalo?“

Erik se posadil na okraj postele a chytil mě za ruku. Usmíval se jako nikdy předtím. A usmíval se krásně. Posadila bych se, ale pořád mi nebylo dobře.

,, No, jednoduše řečeno, tě Laura ,to je ta elfka s hádankou, začarovala malým kozlem a ty jsi usnula. Spala jsi asi týden. Ale byl to zdravý spánek. Mezitím jsem já došel za svou matkou a dal ji nektar z lilie.“

To už jsem se posadila a snažila jsem se nevnímat bolest hlavy.

,, Kouzlo?! Týden?! A co tvoje matka, žije?“

Byla jsem trochu vyvedená z míry, nemohla jsem uvěřit, že bych týden spala a on mě úplně vynechal z cesty za jeho matkou.

,, Promiň, ale bylo to tak lepší. Ty jsi se vyspala a já se rychle dostal k matce a lilie ji pomohla, je zdravá a je tady se mnou. To kouzlo ti vážně nějak neublížilo, jen si spala, nic víc.“

Jo, jen jsem spala, nic víc, to se mu řekne.

„Chtěla jsem jít s tebou, proč jsi mi to neřekl?“

Nevěděla jsem, jestli mám být naštvaná nebo být ráda, že jsem se konečně vyspala. Erik se ale pořád usmíval a mluvil klidně.

„Mohl jsem takhle být u matky dřív, my elfové umíme rychle běhat, když je to nutné. A ty jsi se aspoň prospala. Neřekl jsem ti to, protože jsem věděl, že by jsi byla proti. A už se to nedá vrátit. Neřešme minulost, ale přítomnost. Jak ti je?“

Pořád jsem tomu nerozuměla, ale hlava mě bolela tolik, že se mi nad tím nechtělo přemýšlet. Jak říká Erik, nepřemýšlet nad minulostí, ale nad přítomností.

„Jo je mi fajn, cítím se odpočatá, jen mě strašně bolí hlava. A co ty? Vypadáš odpočinutě.“

Erik mě pohladil po vlasech a na chvíli se dotkl mého čela.

„Na horečku to nevypadá, asi ještě odeznívá to kouzlo, až se najíš tak to přejde. Já jsem zpátky už 2 dny, takže jsem se stačil pořádně vyspat, umýt a pořádně najíst. Ty poslední dvě věci teď čekají na tebe, ale už není kam spěchat.“ Kéž by Erik v tu chvíli mluvil pravdu.

S pomocí Erika jsem vstala a vyšla z té podivné místnosti, do podobně vypadající chodby, z ní vedly ,mimo pokoje ve kterém jsem spala,  troje dveře. Podle Erika vedly první do umývárny, druhé do kuchyně a odpočívárny a třetí ven ze stromu.

„Ze stromu?! Taková blbost. Takový obrovský strom neexistuje.“

Erik se mnou ale nediskutoval a zastrčil mě do prvních dveří, do umývárny. Koupelnu to připomínalo snad jen něčím, co měla být vana a umyvadlo.

Uprostřed místnosti stála z dřeva zpracovaná vana ve tvaru květiny. Byly tady také dvě okna, na nichž visely místo záclon navrstvené pavučiny. Umyvadlo bylo také ze dřeva, ve tvaru mušle a kohoutky také jako květy. Vypadalo to úžasně. Ručníky z pravé bavlny. Mýdla, šampóny a vonné oleje byli všechny z pravých surovin, bez jakýchkoliv příměsí, jako jsem to znala od nás.

Ležela bych tam celé hodiny. Kdyby na mě Erik zpoza dveří nekřikl, že mi vychladne oběd. Zabalila jsem se tedy do ručníku a vyšla jsem ven. Erik tam stál a když mě uviděl, tak mu v očích zajiskřilo. „Vypadáš mnohem lépe. Teď je na řadě pořádný oběd. A všechno čerstvé, žádné sušené bobule.“

S nově nabytou energii jsem se vydala spolu s Erikem do druhých dveří. Ocitli jsme se v kruhové místnosti a všechno bylo zase ze dřeva. Místnost byla největší ze všech, kde jsem byla. Uprostřed stál stůl s pěti židlemi. A na stole ležely mísy plné ovoce, které jsem v životě neviděla. Stál tam také džbán s mlékem a bochník chleba. Bez jakýchkoliv starostí jsem si okamžitě sedla ke stolu a dala jsem se s radostí do jídla. Ovoce bylo výborné, sladké a šťavnaté, chléb byl ještě teplý a křupavý, mléko bylo vláčné a studené. Nikdy jsem se tam dobře nenajedla. Kdybych předtím týden nespala, asi bych šla zase spát. Ale spát se mi rozhodně nechtělo. Zaskočila jsem se tedy obléknout do nových, čistých věcí, které se objevili na mé posteli. Erik mě potom zavedl do místnosti vedle kuchyně. Tam uprostřed místnosti, ještě větší, než byla kuchyně, leželo tucet obrovských polštářů a na nich ležela ta krásná elfka a mluvila s jinou krásnou ženou, skoro jsem nepoznala, že ta druhá žena je Erikova matka. Vypadala o mnoho mladší a zdravější, než jak jsem ji viděla naposledy. Měla stejně modré oči a bílé vlasy jako Erik. Hodně si byli podobní, jen ty tvrdší rysy měl Erik pravděpodobně po otci. Když jsme vešli a zavřeli jsme za sebou dveře, obě ženy na nás pohlédly. Oči jim zářily smíchem a obě se krásně usmívaly.

„Dobrý den.“

Přišlo mi vhodné chovat se k nim s úctou. Ale moc se to nevyplatilo. Laura se na mě podívala, jako bych řekla něco hodně nevhodného.

„Ale jaképak dobrý den. Můžeme si tykat, vždyť jsi spala v mé posteli.“

To se mi ulevilo, vykat jí mi přišlo, nevím proč, divné.

„Tak ahoj.“

To už obě ženy stály a podávaly mi své ladné ruce.

„Já jsem Laura a tohle je má sestra Margaret, ale vy už se určitě znáte.“

Až v tu chvíli mi došlo, že Laura má také tak modré oči, ale měla na rozdíl od Margaret s Erikem, zlaté vlasy a byla více opálená. Připadala jsem si tam teď trochu přebytečná, rodina se sešla a já tam překážela. Jenže oni mě přijali, jako bych k nim patřila. Seděli jsme tam až do večera a já jsem se toho o elfech dozvěděla snad všechno, co jsem mohla.

Elfí krev prý léčí a jejich vlasy rostou 2krát rychleji, než naše. Umí od přírody všechny jazyky světa. Také poznají, když někdo lže (důkaz že mi tehdy Erik věřil) a vidí i v noci. Mnoho dalších a dalších věcí jsem se dozvěděla, ani jsem si to všechno nebyla schopna zapamatovat. Na večeři nám Laura uvařila typické elfí jídlo, k mému úžasu to byla sladká ryže s přidaným kořením, které roste jen v lese Smrti. Bylo to vynikající. Po večeři jsme museli vyřešit, kde bude kdo spát. Laura chtěla, abych já spala v její ložnici a oni tři si ustelou v odpočívárně. Byla jsem proti, ale ona se nedala odbýt. Když už jsem se chystala ulehnout, vešel do pokoje Erik.

„Pojď, tohle musíš vidět.“

Vzal mě za ruku a vytáhl mě do teplé noci. Byl slyšet zpěv ptáků a šustění listí v jemném, teplém větříku. Erik mě vedl stále dál, až jsme došli na malou mýtinu. Rostla tam vysoká, měkká tráva a tam jsme se s Erikem usadili.

„Lehni si na záda a pozoruj nebe.“ Zašeptal mi Erik do ucha.

Já jsem ho poslechla a opravdu jsem to uviděla. Krásné nebe plné hvězd a nás dva ozařovala luna v úplňku. Byla to kouzelná noc a v ní jsme tam s Erikem leželi v tichém úžasu a pozorovali jsme nebe.

Nevím, jak dlouho jsme tam tak leželi, ale asi jen chvilku, když se Erik najednou rychle posadil.

„Co se….“

Chtěla jsem se zeptat co se děje, ale Erik mě nenechal domluvit, dal mi ruku na pusu a zašeptal ať rychle utíkám zpátky ke stromu. Radši jsem udělala, co chtěl. Celou cestu jsem se ale otáčela. Erik tam jen stál a díval se na druhou stranu mýtiny.

Zastavila jsem se až u stromu. Od stromu jsem už ale na mýtinu neviděla, a tak jsem si tam sedla a s bušícím srdcem jsem čekala, co se bude dít. Pár minut se nedělo nic, ale pak se ozval křik a vytí vlka.

Vlka? Asi máme problém. Vběhla jsem dovnitř a vzbudila jsem Lauru s Margaret. Řekla jsem jim, co se stalo, ale ony byly úplně klidné.

„Neboj Susan, to bude asi Jack.“