Lidé

Okraj malované keramiky lemuje celé hrdlo. Dovnitř proniká už jen málo světla. Stěny jsou zvrásněny rýhami od hrnčířovy ruky, která mu vdechla duši. Lineární bok zdobí ucho glazované sytou červení. Je tichý, křehký a naslouchá. Džbán je jako člověk a voda jsou lidé. Prázdný je džbán bez vody, nejsi člověkem bez člověka. Mám kolem sebe tolik džbánů a já jsem vodou v nich. Já jsem džbán, vy jste má voda. Plníte mě radostí, smutkem, starostí a bez vás nejsem nic. Chodíte po dvou nohách, stojíte na rukou, ba i na hlavu se dokážete postavit. Černá je barva vašich rukou, když tvoříte, při práci se zabarvují do ruda a bílé jsou paže při vašem tichém odchodu. Modrých se rodíte očí, přijdete-li na svět. Časem se zbarví do odstínu šedi nebo zůstanou věčnými dětmi. Srdce těžké, hlavičku lehkou vcházíte do mého domu. Zdržíte se, někdy dlouho, jindy chvíli a sami jdete dál. Na křídlech času létáte ke hvězdám, v prach z něhož jste vzešli. Společně tvoříme jedno tělo, jednu duši. Život! Ale i já jednou zamířím ke hvězdám a mé tělo rozpadne se v prach. Pak vaše srdce budou mým domem, kde zůstanu navždy bdít i spát. V ten čas, kdy otočí se země jihem k severu a ručičky hodin otáčet se budou doleva, pak bude dědeček říkat vnoučkovi:“Život jsme my, tož krása. A těch barev, jen se podívej!“ Zelená je tráva, modré nebe, červená je krev. Žlutí, bílý a černí jsou lidé. Pod modrou oblohou žijí společně, ze zelené trávy vzkvétá jejich život a červená jimi proudí krev.