Slzami se neplatí Kapitola 1

Kapitola 1 Slzami se neplatí

Čtyřicetiletý redaktor Igor Zábranský, oblečený v dobře padnoucím tmavě modrém obleku s jemným proužkem přešlapoval na přeplněné soudní chodbě společně s dalšími redaktory z tiskových médií, dokonce tam bylo i několik televizních štábů. Igor se protahoval, bolela ho záda, už dlouho stál a lavice byly obsazené. Případ vzbudil velkou pozornost. Hlavní líčení se protáhlo a redaktoři byli už trochu nervózní a otrávení. Igorův bývalý kolega z Reflexu si krátil chvíli koketováním mladé, ještě vyjukané redaktorky z časopisu Psychologie a Igor se musel pousmát. Bacha holka, bacha, Víťa je proutník, nenech se zmást těma jeho řečičkami,“ varoval ji v duchu.

„Stejně je to na houby, když nemůžeme ani napsat, jak se jmenuje. A grafik mu bude muset na fotce vymazat obličej. Bude to zase takový slepý. Lidi by měli vědět, jak ten hajzlík vypadá, aby si před ním dali bachara,“ stěžoval si rozladěně reportér jednoho bulvárního plátku a kontroloval připravenost digitálního fotoaparátu značky Nikon. „Je to dělo, úplně nový typ,“ vychloubal se s fotoaparátem.

Igor by se za normálních okolností pustil s tímto redaktorem do křížku a argumentace, proč utajovat identitu dětských delikventů, ale byl unavený a čekal ho ten den ještě náročný program. On věřil, že Marcel je naprosto nevinný, ale přesto má nálepku hajzlíka a je právě souzený. Instinktivně cítil, že jeden mladý život se právě začíná měnit v tragédii a on s tím není schopen prakticky nic udělat.

„Hele, příští středu ve Velrybě, sejde se tam stará parta,“ vytrhl ho z myšlenek další z jeho bývalých kolegů. „Bude tam Regina, Kubas, i Amélie. Možná Škuby, jestli sežene hlídání. Jeho žena má odpolední v Četce, tak nevím, jestli mu to vyjde.“

Igor mechanicky přikývl, vyndal telefon a předstíral, že píše textovku. Nechtěl si povídat a jeho bývalý kolega se zklamaně otočil. Igor se netrpělivě podíval na hodinky. Jestli do půl hodiny soud neskončí, bude muset vyrazit do České televize. Čekala ho tam beseda. Ten den probíhaly dvě záležitosti na různých místech, ale které spolu velmi souvisely. V poslanecké sněmovně České republiky bude projednáván návrh na změnu o dolní věkové hranici trestní zodpovědnosti a v budově krajského soudu speciální senát soudu pro mládež řešil případ čtrnáctiletého Marcela Rambouska a jeho spáchaného trestního činu. Soud probíhal vzhledem k věku pachatele jako neveřejné líčení.

Dveře soudní síně se konečně otevřely a stráž vyváděla spoutaného Marcela Rambouska s ovázanou rukou, který se vystrašeně rozhlížel kolem sebe a celý se třásl, jako kdyby měl zimnici. Zakopl o práh dveří a jeden z uniformovaných strážců ho musel zachytit.

„Děkuji,“ špitl Marcel a jeho oči začaly před blesky fotografů mžikat. Na chvíli se jeho unavené oči setkaly s Igorovými. Igor se povzbudivě usmál, ale Marcela oslnilo několik dalších záblesků, a proto raději sklopil zrak. Ze dveří soudní síně vyšel předseda senátu, spokojený státní žalobce, úředník probační a mediační služby, zdrcená Marcelova matka, jeho třídní učitelka paní Mrázová a podrážděný advokát.

„Jaký je verdikt soudu?“ vrhl se k předsedovi soudu v taláru mladý reportér v džínové bundě z nové založeného rádia jménem Rock café.¨

Předseda senátu se zastavil, rozhlédl se kolem sebe a zamrkal za svými kulatými brýlemi. Usmál se, měl evidentně rád, když byl středem pozornosti a řekl dramatickým hlasem: „Byla nařízena ochranná výchova v ústavu se zvýšenou výchovnou péčí.“

Igor zatnul zuby a svaly na tváři se mu napnuly. A je to tady, pomyslel si. Zcela nevinný kluk poputuje do pasťáku v Boleticích mezi dětské delikventy, mezi nimiž jsou i vrahové.

O dvě hodiny později seděl Igor Zábranský v televizním studiu při debatě, jejímiž tématy byly problémy dětské kriminality, věková hranice trestní zodpovědnosti, utajování identity dětských delikventů a ustanovování ochranné a ústavní výchovy. Na besedě byla mimo Igora Zábranského ještě dětská psycholožka Štěpánková a tajemník ministerstva vnitra Lička, který právě pracoval na novele zákona o věkové hranici dětské kriminality.

Rozohněný tajemník Lička měl před sebou papír se statistikami dětské kriminality, jejímž pramenem byla policie ČR. „Od roku devadesát se kriminalita dětí a mladistvých prakticky zdvojnásobila! A hlavně se mění kvalitativně z majetkové trestné činnosti k násilné. To je naprosto alarmující ukazatel. Proto jsem zastáncem snížení hranice trestní zodpovědnosti na čtrnáct let. Děti v současnosti vyspívají dříve jak mentálně tak fyzicky. A proto je podle toho nutné upravit i legislativu!“

Dětská psycholožka jeho slova doprovázela nesouhlasným vrtěním hlavy a ohradila se trochu až nepříjemně pisklavým hlasem. „Podívejte, jestli si myslíte, že děti přestanou být posílány do ulic krást, jenom proto, že jim zas tak nic moc nehrozí, velmi se mýlíte. Jenom se sníží věková hranice takto zneužívaných děti. To je vše. Snížení věku trestní zodpovědnosti se nic nevyřeší. Jenom budeme zavírat mladší děti.“

Tajemník ministerstva Lička se ušklíbl. „Jenže když mají podvědomí, že se jim prakticky nemůže nic stát, jejich rozhodování, zda spáchat trestný čin, či nespáchat, je vcelku jasný. Dokud tato mládež nebude mít strach před trestem, budou trestnou činnost páchat. Budou krást, přepadávat a i zabíjet.“

Moderátor pokynul směrem k Igorovi Záhorskému. „Prosím, pane redaktore.“

Igor si poposedl a musel si odkašlat. „Já jsem toho názoru, že by se mělo ohlížet na charakter trestného činu. Samozřejmě, když někdo ukradne sousedům jablka, je to něco jiného, jako když rodina mladých Romů ubodá stařenku, jako to bylo v případě bratrů Ščuků. Ty asi patří do dětského vězení. Ale jsem konsternován, že do toho samého vězení chtějí poslat kluka, myslím tím konkrétně… ach samozřejmě,“ zarazil se Igor, když moderátor nesouhlasně vrtěl hlavou. „Jistě, identitu nemohu prozradit. Budiž.“

„Říkejme třeba M,“ navrhl moderátor.

Igor Zábranský pokračoval. „Dobře. Tedy M. M je velice inteligentní chlapec, posudky z dětského diagnostického ústavu hovoří naprosto jasně. Ten chlapec patří na výběrovou školu a ne do pasťáku, kde jsou vrahové. A hlavně v tomto případě, kdy je dle mého názoru zcela nevinný.“

„To nemyslíte, vážně?“ zamračil se tajemník ministerstva vnitra Lička.

Igor se na chvilku zarazil a potom spustil plamenně: „Samozřejmě, že myslím! Vždyť je to vystrašený kluk, který se jenom souhrou okolností dostal do krizové situace, která dopadla bohužel tragicky. Ale on za to nemohl!“ bránil Igor Zábranský.

Tajemník Lička se sarkasticky zasmál. „Nemohl? Vždyť zabil mladou maminku a její dítě!“ Významně si odfoukl, následně nakrabatil čelo a pokračoval. „Jedná se o trestný čin, kdy byly zmařeny dva životy. Tady není absolutně důvod k diskusi. Hlavně proto doufám, že zákon o snížení věkové hranice bude schválen. Už proto, aby nedocházelo v budoucnu k takovýmhle soudním tahanicím. Jestli to schválí, tak ten mladý delikvent rovnou poputuje do vězení a basta.“

Igor Zábranský se tvářil nesouhlasně. „Počkejte, počkejte, nevíme, jak to tam doopravdy bylo. Je to tvrzení proti tvrzení! Tady naše soudnictví naprosto selhalo a může to mít pro toho kluka nedozírné následky. A každému to je jedno! Zavřít, zahodit klíč a máme splněno. Skvělé, opravdu skvělé.“ Igor rozhodil zoufale rukama. „Copak si tady nikdo neuvědomuje, že přímo před našima očima tady svou lhostejností vyrobíme dalšího zločince? Co se tam z něho asi tak stane? Nebuďme naivní!“

Tajemník Lička pokrčil rameny. „Obávám se, že ten mladík už dávno zločincem je, jenom to nechcete vidět. Přání otcem myšlenky. Máme tady přece nějakou legislativu a normativy. Váš idealizmus je alarmující a takové názory jsou velmi nebezpečné. Zajímalo by mě, co byste říkal, kdyby ten… M, ten andělský lidumil zabil třeba vaší dceru a manželku. Například třeba jako tu nebohou Barborku v Kmetiněvsi. Znásilnil a uškrtil. Potom byste určitě mluvil jinak, že?“

Igor Zábranský si povzdychl. „To je velmi jednoduché a zavádějící položit to do osobní roviny a apelovat na rodičovský instinkt. Samozřejmě každý normální otec by asi nejraději vzal sukovici a vzal zákon do vlastních rukou, jenže to bychom se dostali někam do středověku nebo na nějaký divoký západ. V případě Barborky z Kmetiněvsi není třeba diskutovat. Vrahem byl sexuální deviant a k činu se doznal. Ten si vězení a ústavní léčbu zaslouží. S tím naprosto souhlasím. Ale tady mluvíme o jiném a nejasném případě. Dle mého vyšetřování proběhlo díky tlaku médiím příliš rychle a udělal se unáhlený závěr. Chtělo to sehnat více svědků a ne ho hned šoupnout do dětského vězení.“ Igor se na chvilku zarazil, napil se ze sklenice s vodou a na okamžik se zamyslel. Potom pokračoval: „Víte, já sám jsem se jako malý z ničeho nic ocitl v dětském domově, takže moc dobře vím, jak to s vámi zamává, když jste vytržení ze svého domova a zázemí. A to nebyl lidově řečeno pasťák. Prostě jsem naprosto konsternován a je mi špatně při pomyšlení, že se prostě nařídí ústavní výchovu a je to. Ten kluk tam prostě nepatří, vím to, ale jsem naprosto bezmocný. Když bude v tomto programu, prakticky ho odsoudíme na dráhu zločince. Podívejme se na poslední průzkumy, vždyť mládež s nařízenou ústavní nebo ochrannou výchovou má prakticky stoprocentní recidivu. Ale všem je to jedno! No a co, pošleme tam klidně dalšího, že!“ Igor už skoro rozčilením křičel a zoufale rozhodil rukama. Tajemník ministerstva se jenom povýšeně usmíval a Igorovi připadalo, že může protestovat a rozčilovat se sebevíc, ale jeho snaha tak jako tak přichází vniveč. Měl chuť se vším praštit, zvednout se uprostřed debaty a odejít pryč, ale když si vzpomněl na tem vyplašený Marcelův pohled, rozmyslel si to a umínil si, že bude bojovat dál.

Ten den zákon o snížení věkové hranice trestní zodpovědnosti neprošel a Marcel Rambousek byl převezen do výchovného ústavu se zvýšenou výchovnou péčí.

Igor Zábranský stál u okna a pozoroval noční oblohu. Byl nesmírně unavený, byl to opravdu náročný den a v hlavě se mu pořád promítala televizní debata. Jeho přítelkyně Iveta, která pracovala jako skriptka v natáčecím štábu jednoho nekonečného seriálu, byla unavená také, protože měli dvě noční natáčení za sebou. Lehli si brzy, ale Igor nemohl usnout. Nechtěl převalováním v posteli Ivetu vzbudit, tak vstal a šel do obýváku. Nalil si do skleničky trochu skotské a upíjel ho u okna jeho nedávno zakoupeného bytu na hypotéku na Hrádku u Černého Mostu. Okno směřovalo na pizzerii, kam občas se svou přítelkyní zašel. Měl rád italskou kuchyni. Pozoroval dvojice nebo partičky, kteří jedli a byli v živé rozpravě. Igor si říkal, že jsou na tom nesmírně dobře. Co se asi v té chvíli dělo s Marcelem Rambouskem? Přepadla ho melancholická nálada a skepse. Říkal si, jestli jeho práce vlastně vůbec k něčemu je. Připadalo mu, že nemá možnost něco změnit. Dveře do ložnice se otevřely a na prahu se zastavila Iveta v noční košili.

„Ty ses probudila? Doufám, že jsem tě nevzbudil.“

Iveta se usmála. „Vlastně ano, v posteli mi schází můj medvěd.“ Přišla k němu a objala ho. „Děje se něco? Myslela jsem, že jsi taky unavený.“

Igor ji v kostce převyprávěl, co se ten den stalo. Ivetu už před tím průběžně o celém případu informoval. Když skončil, prohrábla mu vlasy. „Sám svět nespasíš, děláš, co můžeš. Nesmíš si to tak brát.“

Igor naráz dopil zbytek whisky. „Nedáš si taky?“ zeptal se a významně pokynul skleničkou. Iveta zavrtěla hlavou. Igor si povzdechl. „Musí mu být bídně. První noc je strašná. Já, když si vzpomenu na tu svou první, tak i teď po letech mám husí kůži.“

Igora tenkrát přivezli do dětského domova v noci. Nikdo na něho už neměl čas, odvedli ho do ložnice, kde spali neznámí kluci a nechali ho tam. Nikdo se s ním nezabýval. Igor se převaloval v zatuchlých peřinách, které narychlo vytáhly z nějaké skříně, kde ležely asi velmi dlouho. Po pár hodinách se mu strašně chtělo na záchod. Vyšel na ztmavlou chodbu, jenže bylo zataženo, byla úplná tma, chvíli tápal a přidržoval se dlaněmi drsné zdi. Byl vystrašený pětiletý kluk v neznámém prostředí, kde byli samí cizí lidé. Bál se rozsvítit, tak jenom otevíral na chodbě dveře a hledal záchod. Jenže našel akorát sklad s kýbly a smetáky. Ještě teď cítil na bosých chodidlech ty ledové dlaždičky. Byl to zanedbaný dětský dům, radiátory na chodbě byly vypnuté, skoro nic tam nefungovalo. Nakonec, když už to nemohl vydržet, začal čůrat do květináče s nějakým opadaným fíkusem. Jenže tím svým ťapkáním bosých nohou a otevíráním dveří, dělal docela rámus a upozornil na sebe jednoho z vychovatelů. Ten otevřel dveře a Igor se lekl a rychle si zpět navlékl kalhoty. Při tom si je ještě počůral. Chtěl se schovat, rozběhl se, ale zakopl o květináč, ten se povalil a praskl. Vychovatel ho vztekle chytil za límec a začal ho vyslýchat, co že to tam vlastně dělá. Igor se hrozně bál a nedokázal mu vysvětlit, proč čůral do květináče a proč nešel na záchod. Jenom bázlivě jektal zuby a nemohl ze sebe vypravit ani slovo. Vychovatele to rozčílilo ještě víc, myslel si, že ho Igor ignoruje. Vychovatel byl přiopilý, nebyl schopný se kontrolovat, poslední dobou svou práci nezvládal a lomcoval jím vztek. Byl naštvaný, myslel si, že Igor chce utéct z dětského domova a on by musel zase vyplňovat spoustu formulářů a volat na Veřejnou bezpečnost. Tak mu dal pár facek, aby si příště nedovoloval čůrat do květináčů, a ničit kytky. Jelikož ale neměl cit a neznal míru, udeřil ho silněji, než měl v úmyslu. Igorovi se spustila krev. Místo, aby mu ji vychovatel setřel a ošetřil ho, křičel na něho, že soudruzi se na takové květináče s kytkami nadřou a on takový malý spratek je nebude rozbíjet. Ztratil sebekontrolu a začal do Igora nepříčetně bušit, až vyběhla z vychovatelského pokoje nějaká nahá žena a začala na vychovatele ječet, aby se probral. Igor tam stál, němě zíral na tu nahou holku a nebyl schopný vydat ze sebe ani hlásku. Dostal šok. Žena se si uvědomila, že na sobě nic nemá, vrátila se, oblékla a odvedla Igora zpět do postele. Igor už ale stejně vůbec neusnul. Kvůli tomu traumatu se potom Igor léta v noci ve spánku počůrával. Musel si pak vždy prádlo sám v ruce prát v umývárně ve studené vodě, jelikož teplou se nesmělo plýtvat. V pěti letech tam Igor to obrovské prostěradlo šudlal prokřehlýma ručičkama, když si ostatní už mohli dávno hrát a přál si, aby se proměnilo v kouzelný koberec a on na něm odlétl tam, kde je táta s maminkou. Říkali mu, že jsou v nebi a on chtěl moc za nimi. Igor vzpomínal na to dlouhé smaltové oprýskané umyvadlo s řadou kohoutků a své zarudlé prsty. To trauma ho provázelo dlouho a nikomu to nevyprávěl. Ani Ivetě ne. Chtěl na tuto životní etapu zapomenout, ale teď se mu zdálo, že se ten nebohý kluk díky verdiktu dnešního soudu řítí do nějakého podobného průšvihu. Uvědomoval si, že jemu je daleko víc, než bylo tenkrát jemu, jenže on nejde do děcáku, ale prakticky do vězení. To byla srovnatelná situace.

„Víš, jak jsem dneska viděl Marcela, nějak se mi zdá, že fičí kolem mě, já jenom marně natahuju ruce, chytnu ho na chvilku a už mi vyklouzává a řítí se dál a dál,“ řekl Igor tiše.

Iveta ho začala konejšivě hladit po ramenou, líbat na krk a potom ho pevně objala. „Nemysli na to, nemůžeš zachránit celý svět. Děláš, co můžeš. Pojď si lehnout, zkusíme na to spolu zapomenout.“ Laškovně se pousmála. „Mám s tebou jisté úmysly,“ řekla mu a políbila ho na rty. Igor ale nereagoval a dál jenom zíral. Iveta se naoko naštvaně našpulila rty. „Nezlob. Ten Marcel ti nějak uvízl v hlavě, viď?“

Ano, uvízl mu v paměti. Vždyť by mohl být jeho otec. Věk by klidně odpovídal. Možná proto se tak vcítil do ochranářské role.

Iveta zavrtěla hlavou. „Ty se jenom pořád zajímáš o cizí mládež, ale nemyslel si někdy na to, že by třeba my dva... měli vlastní?“

Igor se kousl do rtu. Tak už je to tady, pomyslel si smutně. Jeho poslední vztahy většinou začaly končit právě v tomto okamžiku, kdy ho partnerky vyhodnotily jako možného vhodného potencionálního otce svých dětí. A pak přišla ta chvíle, že jim musel vysvětlit, že on děti mít nemůže. Partnerka měla zpočátku obvykle šok, potom záchvat velkodušného pocitu, že my dva to přece dokážeme, budeme adoptovat dítě, naše rodina proti celému zlému světu a tak dále. Ale po nějaké době, kdy se to partnerkám rozleželo v hlavě, dospělo to vždy do stejného konce. Partnerky si uvědomily, že chtějí vlastní děti se svými vlastními muži, kterého by měly rády a neriskovat nějaké kukaččí vejce. Pak následoval vždy hledání záminek pro trpký konec. Bylo to pořád stejné jako přes kopírák. Igor pohladil dychtivou Ivetu po tváři a usmál se. Ten večer jí to ještě nedokáže říct, už tak toho bylo na něho moc, ale jednou ta chvíle opět přijde. A opět bude následovat hořký konec.

Policista rozepnul Marcelovi pouta a předal ho službukonajícímu vychovateli. Ten mu podepsal předávací formuláře a policista si je vzal a ledabyle zasalutoval. „Dobře dojeďte,“ popřál vychovatel.

„Díky. Nevíte, kde bychom se mohli najíst?“ zeptal se policista.

Vychovatel koukl na hodinky. „Naše kuchyň už je zavřená, ale cestou na rozcestí, jsou tam takové dvě velké vrby, tak na Prahu se jede vlevo, ale vy se dejte vpravo a asi po sto metrech je hospoda u Švejka. Dejte si králíka, to je jejich specialita.“

„Králíka ne, každý prázdniny jsem u babičky nejedl nic jinýho. Ale díky za radu. Nashle,“ řekl policista, podíval se na Marcela, chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel, pak už jenom cvrnkl prstem do kšiltu a odešel.

Vychovatel se zájmem zadíval na svého nového chovance. „Posaď se, chlapče.“ Marcel ho uposlechl a sedl si na okraj židle, natřené šedivou barvou stejně jako zdi. Mimoděk si prsty nervózně přejel po zraněné ruce. Řezy se mu už prakticky zhojily, jenom to Marcela ještě trochu svědilo. Vychovatel si sedl ke stolu naproti němu a chvíli studoval Marcelovy průvodní papíry. Jenom několikrát přikývl, podíval se na Marcela zkoumavě, ale nahlas nic nekomentoval. Potom vysypal ze sáčku, který mu předal policista Marcelovy věci, které měl u sebe, když ho prohlédla policie. Se zájmem si prohlédl fotku dívky, která ze sáčku vypadla spolu s ostatními věcmi. Se zájmem ji studoval a potom se podíval na Marcela s povytaženým obočím s typickým gestem očekávání. „Hezká dívka. Tvoje?“

Marcel se na vychovatele podíval bázlivě a chvíli zvažoval, jestli má zalhat nebo říct pravdu. Vychovatel to na něm poznal a pousmál se. „Kvůli holce tě tady neukousneme.“

Marcel to chvíli zvážil a potom se rozhodl říct pravdu. „Moje… spíš tak nějak napůl,“ řekl rozpačitě.

„Napůl, hm. To zní tak trochu tajemně. Jak se jmenuje?“¨

„Ester. Teda kecám, vlastně Květa.“

Vychovatel povytáhl obočí. „Tomu nerozumím. Tak Květa nebo Ester?“

„Květa. Ale to jméno se jí nelíbí. Tak si nechává říkat Ester.“

Vychovatel přikývl. „To zní logicky,“ řekl odlehčeným tónem, aby trochu uvolnil napjatou atmosféru. Potom zvážněl. Prohlížel si další jeho věci, zlatý dámský zapalovač, když si zkusmo škrtl a přiblížil k očím, uznale přikývl. „Kde si asi vzal takhle drahou věc, mi neřekneš, viď?“

Marcel mlčel a tvářil se sveřepě. „Neboj, nikdo tě za to nepotrestá,“ přesvědčoval Marcela, ale ten dál zarytě mlčel. Vychovatel si povzdychl. Chtěl, aby se mezi nimi vytvořil náznak důvěry, ale bylo to marné. Další z tvrdohlavců, pomyslel si. Promluvil tedy roztrpčeně oficiálním tónem. „Dobrá, já se zase jmenuju Pavel Brajanovski. Zvláštní příjmení, vím. Budu tvým garantem. Takže teď provedeme takzvaný vstupní pohovor. Neděs se, zní to asi příliš oficiálně, vím. Ale nic to není. Seznámím tě s pravidly ústavu a tvými povinnostmi čili s kázeňským řádem. Je toho dost, budeš si zvykat a učit postupně, ale to je tady běžné. Pořádek a dodržování kázeňského řádu je bodováno. Sčítají se kolečka, které ti po dni zůstávají. Máš šest koleček dopoledne a šest odpoledne. Na konci dne ti buď zůstanou všechny, nebo svým chováním o nějaké přijdeš. Je to jasné?“

Marcel přikývl. „Jak o ně můžu přijít?“

Pavel Brajanovski začal suchým mechanickým hlasem vypočítávat jako už tolikrát: „Jedno kolečko za nepořádek, dvě kolečka odmítnutí povinností, tři fyzická agresivita nebo úmyslné poškozování cizích věcí, čtyři krádež, počátky šikany, kouření a konečně pět koleček verbální agrese na pracovníky ústavu, útěk, nebo dokázaná šikana.“ Vychovatel Brajanovski ještě asi hodinu seznamoval Marcela s vnitřním řádem zařízení. Marcel potom musel podepsat protokol o seznámení s tímto řádem a vychovatel Brajanovski podepsaný protokol založil do Marcelova nového spisu.

„Koukám, že svých věcí moc nemáš,“ řekl vychovatel Brajanovski, když založil jeho spis.

„Máma by mi mohla nějaké věci dovézt.“

„Dobře. Zatím dostaneš erární šaty, ty si uložíš do své skřínky a budeš je udržovat v pořádku.“

„Ano.“

„Prima. Jinak ztratíš kolečko.“

„A může mi máma taky přivézt pár modelů? Slepuju letadla a vrtulníky. Vystavil bych si je v pokoji. Aspoň něco by mi připomínalo domov.“

Pavel Brajanovski se zatvářil vážně a překvapeně. „Marceli, tady… musíš si uvědomit, kam si se dostal a proč. Žádné modely. Bohužel.“

Marcel sklopil zrak, byl chvíli zticha a potom přikývl.

Pavel Brajanovski si povzdechl. „Zítra tady bude paní doktorka Hanáková. Doktorka psychiatrie. Je to také naše etopedka. Zpracuje podle tvých materiálů z diagnostňáku a rozhovoru s tebou tak zvaný program rozvoje osobnosti a optimální psychokorektivní přístup. A pak to společně budeme plnit. Nekoukej tak, neboj, to zvládneme. A teď tě zavedu do tvého pokoje.“

Marcel se ošil. „Pane, tady jsou prý vrahové, je to pravda?“

Vychovatel chvíli nevěděl, co říct. Po chvilce přikývl. „Marceli, ano. Jsou tady.“

„Prý je tady ta parta. Řekl mi to advokát. Ti co brutálně ubili a pak podřízli tu starou paní.“

Pavel Brajanovski zavřel na moment oči. Ten kluk má zvířecí strach, pomyslel si. Bude se s tím muset prokousat a vyrovnat. Povzbudivě mu stiskl rameno. „Marceli, také šlápli vedle stejně jako ty. Teď jde o to, co s tím tady provedeme a co se z vás stane. Musíme na tom zapracovat společně.“

Marcel na vychovatele vrhl zoufalý pohled, plný strachu. „Ale, pane… pane, já přece nejsem vrah! Já nic neudělal! Opravdu! Nikdo mi nechce věřit!“

Vychovatel si povzdychl. „Marceli... soud tě poslal sem. Tak to tady musíme společně zvládnout. Ti kluci ve svém jádru taky nejsou úplně zlí. Musí dostat šanci. Tak už pojď.“

„Vy mi nevěříte, že ne? Že jsem to neudělal,“ Marcel sklopil rezignovaně zrak k zemi.

„Věřil, nevěřil. Abych ti mohl začít věřit, musíme se nejdřív poznat. Musím ti teprve začít důvěřovat. Pak... možná. Kdo ví. Tak už pojď. Zvedni se.“

Marcela se zmocnil ohromný strach a nemohl vstát. Nohy mu úplně zdřevěněly. Musel zatnout zuby, aby se mu do očí nevedraly slzy. Nakonec to zvládl, zhluboka se nadechl a postavil se. Za dvacet minut se za ním zabouchly dveře strohého pokoje, kde byly jenom dvě postele jinak vůbec nic. Žádná polička, žádná skříňka, ty byly na chodbě. Teď už pochopil tu ironii, když si sem chtěl přivézt modely letadélek. Bylo to směšné přání. Tady nebyl doma, tady byl v dětském vězení a stráví tady spoustu let, uvědomil si.

V zámku zarachotil klíč a Marcel osaměl. Na pokoji prý bude bydlet s chlapcem, který se také jmenuje Marcel. Prý byl v současnosti na útěku. Ukradl auto přímo řediteli ústavu a ujel neznámo kam. Ten asi ztratí všechny kolečka, pomyslel si Marcel, ale humor ho vzápětí přešel. Vytlačilo ho to dusivé ticho místnosti se zamřížovaným oknem. Nemohl usnout a potil se, i když bylo v místnosti chladno. Chvíli si třel trup rukama a potom se schoulil do polohy dětského embrya a silou zatlačil víčka. Bál se okamžiku, kdy druhý den pohlédne do tváří dětských vrahů a zůstane s nimi poprvé o samotě.