Snorita

„Máš někoho?“ zeptala se. Škubl sebou, zaskočila ho. Nechápal, proč se v tak příjemnou chvíli chce zaobírat těmito věcmi. Jsou přece momentálně oba spokojeni, nebo se plete? Hladil ji po zpocených zádech, jeho oči nebloudily ve tmě, měl je zavřené. Konečky prstů vnímal každou kapku potu, cítil jak se spojují, užíval si to.

„Jak tě to napadlo? Já myslel, že jsi spokojená. Teda aspoň do teď.“ políbil ji do havraních vlasů.

„Spíme spolu  už dlouho a tak jsem přemýšlela o tom, jestli tě to stále naplňuje? Jestli bys třeba nechtěl po dlouhej době vedle někoho usínat? Probouzet se s vědomím, že vedle tebe oddychuje osoba, kterou máš rád. Vědět, že je vedle tebe, abys ji mohl políbit, pohladit, dát si s ní jedno ranní číslo a nepřemýšlet o tom, proč se každé ráno probouzíš sám.“ položila mu bradu na rameno a  levou rukou si pohrávala s jeho jemnými chloupky, které lemovaly okolí pupíku. Zrakem zavadila o přeplněný stolek. Víno, chipsy, sýry. Dost podivná kombinace.

„Jen by mě to zajímalo, my ženský tohle prostě rádi pitváme.“ zavrněla.

„Přeci mám tebe. Jsem spokojenej a podle tvýho vrnění bych řekl, že ti taky nic neschází.“

„O to tady nejde. Tohle není vztah. Aspoň ne plnohodnotnej. Chápeš jak to myslím?“

„Po pravdě řečeno vůbec nevím, kam tím směřuješ.“ znervózněl.

 „No každej chce mít někoho rád, chce dávat druhýmu lásku, být milován. Nepřemejšlels snad o tom?“ zvedla hlavu z jeho ramene, přitulila k němu své nahé tělo. Ani jeden z nich nepromluvil. Položila si ucho na jeho hruď a poslouchala jeho srdce. Objal ji. Usnuli.

Kolem páté ráno se vzbudila a rukou zajela k jeho slabinám. Chtěl na těch pár hodin usnout, ale ona ho nenechala. Pomilovali se. Jeden vedle druhého rychle oddechovali. Oba leželi na zádech a koukali se na strop. Rozednívalo se.

 „Už delší dobu s někým chodím.“

„Aha. Asi jsem to nějakým způsobem vycítila. Proč ji se mnou podvádíš? Nemáš ji rád... mě nemáš rád?“ překulila se na bok a sledovala jeho profil. Neotočil se k ní, začal si hrát s její rukou, s jejími křehkými prsty. Nevěděl co dál a vůbec nechápal, jak to mohl vyslovit nahlas.

„Já myslel, že v těchto sférách vůbec nepřemýšlíš. Že to prostě bereš za druh určitýho odreagování, strávení příjemnej chvíle s někým, s kým je ti hezky.“

„No jo, většinou věci nevycházejí tak, jak bych si je přála. Ono by to asi stejně nemělo budoucnost, vlastně jsem o tom takhle vůbec neuvažovala.“ kapkami slz si smáčela ruku, objevila se jí husí kůže. Nevšiml si toho, asi ani nechtěl.

„Proč ses mě tedy na to zeptala? Přeci to mělo nějakej důvod?“

„Jsem zvědavá. Prostě ženská no.“ usmála se. Rty přiložila k jeho ramenu a levou rukou ho objala kolem pasu. Spíš přes něj jen přehodila ruku. Hladil ji, hrál si s jejími vlasy. Obklopilo je ticho.

 „Sám od sebe bys mi to neřekl, že? Kdybych s tím nezačala já.“

„Asi bych k tomu nesebral odvahu.“ konečně se k ní otočil čelem a pevně jí stiskl obě ruce. Prohlížel si ji, jako kdyby ji viděl poprvé.

„To je stejně zajímavý, tak nějak jsem věděla, že to nabere tyhle obrátky.“ vteřinu to vypadalo, jako kdyby chtěla utéct, odkulit se, zmizet. Ale neodhodlala se k tomu. Cítil, že by jí to nedovolil, že by jí v tom zabránil, kdyby mohl. Nechtěl se s ní dnes ani později loučit. Na tohle setkání se těšil pár týdnů.

„Co tím myslíš?“

Tentokrát sebrala odvahu a odkryla se. Nebránil ji, z nějakého důvodu nemohl, i přes to, že mermomocí chtěl. Nezbylo mu nic jiného než sledovat její smyslné pohyby, vzpomněl si na večery, kdy mu dělávala striptýz. Vyschlo mu v krku. Hlavu otáčel tam, kam směřovalo její tělo, nemohl se pohnout.  Nechápal to. Bosýma nohama se dotkla drsného koberce, párkrát se po něm prošla a vnímala všechny vlákna, která se jí otírala o chodidla. Svým způsobem měla ten pocit ráda. Byl opravdový.

„Jen, že je mi to trochu líto. Vlastně víc než líto. Uvědomila jsem si, že už mě nepotřebuješ.“ postavila se k boku postele, po tváři jí stékala obrovská slza. Chtěla, aby ji viděl. Ale i přes hořkost situace se usmívala. V očích ji hrály podivné ohníčky. Rozplynula se.

Posadil se na postel a zarytě se koukal do toho místa, kde ještě před chvíli stála, kde se procházela. Nechápal to. Jak mohla takhle zmizet? Chtěl do šera zvolat její jméno a ujistit se, že je někde v pokoji, že třeba otevře dveře do koupelny a usměje se na něj, ale nepamatoval si ho. Nebo ho nevěděl? To přeci není možné, ještě před chvíli ji oslovoval. Nebo se mu to jen zdálo?

„Kde jsi...?“ ochraptěle vypustil z úst.

Žádná odezva. Nevěřil tomu, co jí řekl. Kdyby mlčel,určitě by tu s ním ještě byla. Zběsile vstal z postele prohledal všechna zákoutí pokoje, pootvíral všechny dveře, z nouze se podíval i pod postel, ale nikde nebyla.

S prvními paprsky slunce se uklidnil. Podíval se na budík, ustlal si, zahnal svou ukrutnou žízeň, skočil do sprchy. Nechal si objednat snídani. Otevřel okno a pomyslel si, že dneska bude opravdu krásný den.

Zapomněl.