Hlavní role Kapitola 2

Kapitola 2

 

„Stóóóp!“ rozzuřeně zařval nezkušený režisér Vachek, takové mladé a vyzáblé tintítko, až mu na krku naběhly žíly jako provazy. Zvedl se ze svého křesílka, na jehož opěradlo si nechal od rekvizitářů podle amerického vzoru nastříkat své jméno a práskl vší silou scénářem o zem. „Stop, stop, stop! Sakra! Sakra! Pane Kratochvíl, to se nedokážete naučit pitomá tři slova textu?“ Vachek nazlobeně kopl do scénáře a ten opsal oblouk výsměšně mávajíce jednotlivými listy, aby skončil v kaluži. Asistentka režie, hubená a nohatá Věrka s čelenkou ve vlasech, střelhbitě vystřelila ze svého místo zpoza režisérova stínu, aby potřísněný scénář úslužně sebrala a v rámci možností osušila. Jelikož neměla nic po ruce, setřela ho bojácně rukávem svého nového sáčka, které pořídila před týdnem v Zaře za zbytek honoráře za předešlý díl seriálu. Režisér Vachek se otočil ke svému protřelému kameramanovi panu Rubášovi a ostentativně rozhodil rukama. Toho to z míry nevyvedlo, měl jiné starosti, dcera mu měla každou chvíli rodit císařem a ještě k tomu se rozhodla být svobodnou matkou. Ale režisér je šéf, tak aby nebyl nařčen z lhostejnosti, jemně pokýval hlavou, jako že to je fakt blbý.

Uspokojený režisér, že kameraman je na jeho straně a chápe jeho soužení, se obrátil zpět na mého kolegu Kratochvíla, jenž stál naproti mě. „Proč zase neumíte text, zatraceně?“ zeptal se pohrdlivě, aby staršího herce ponížil. Povedlo se mu to. Kolega Kratochvíl zahanbeně zrudl, zabodl zrak do země a dýchal přerývavě. Pan Kratochvíl měl na mou repliku odpovědět větou: „Dle mého názoru, milá kolegyně, jste na to kápla. Byla jste jedna z mých nejlepších studentek. Já vždycky říkal, že vám to pálí.“

Jenže místo této věty se před chvílí na mě jenom nemohoucně díval a třásla se mu brada. Nahodit jsem mu nemohla, má ústa byla v záběru kamery. Bylo mi ho líto. Moc.  Chudák, takový postarší, galantní pán, prostě stará škola a Vachek ho před všema pucoval jako nějakého eléva. Bohužel kolega Kratochvíl prostě to moderní rychlé tempo natáčení už nestíhal. Pravda je, že to nebylo poprvé, co zapomněl svůj text a tím se stal pro režiséra hromosvodem. Natáčení totiž dostalo už povážlivý skluz. Dneska to naštěstí relativně klapalo a natočilo se skoro vše podle plánu. Jindy to ale díky režisérově nezkušenosti nevyšlo a už teď bylo jasné, že se bude muset přidat několik natáčecích dní. Výkonný vedoucí produkce byl pořád rudý vzteky, protože to znamenalo, že se rozpočet výrazně přešvihne a bude to muset obhajovat před producentskou skupinou. Jako jediný z televizního štábu se Vachkovi dokázal postavit, ale ten se s ním hádal, že denní natáčecí plán je našponovaný a nestíhá se to. Chyby hledal u všech, hlavně ne u sebe. O to víc vybíjel zlost na celém televizním štábu. Dnes to odnesl herec Kratochvíl.

Pro Vachka to byla první režisérská práce a ten post si jaksepatří užíval. Dle mínění většiny to je mladý, namyšlený a zpupný blbec. Sotva vylezl z Famu, natočil pár reklam, chvíli dělal pomocňáka několika režisérům a teď se chová jako by měl dostat Oscara a Forman ho žádal o rady.

Tuhle příležitost dostal jenom díky tomu, že je synovec šéfky producentské skupiny, zastřešené pod firmou s názvem Movie life. Tato firma točila pro Českou televizi detektivní seriál s názvem Motivy. Hrála jsem jednu z hlavních postav – psycholožku, která byla začleněna do týmu, vyšetřující staré případy vražd, které se dosud nepodařilo rozřešit. Hlavní hrdinka pomáhala policistům přijít na motiv. Kratochvíl hrál mého profesora psychologie v důchodu, který mi radil. Postava psycholožky se mi líbila, vcítila jsem se do ní, ale samotné natáčení bylo díky režisérovi Vachkovi peklo.

 

Režisér Vachek se zklidnil, nechal si připálit od své asistentky a několikrát z cigarety potáhl. Celý štáb samozřejmě čekal napjatě v pozoru, až se pan režisér zklidní. Vachek típl cigaretu, uvelebil se zpět ve svém křesílku, furiantsky si přehodil nohu přes nohu a blahosklonně přikázal: „Přineste mu někdo scénář, ať si pan zasloužilý umělec laskavě text zopakuje.“

Bože, to je fakt nevychovanec, pomyslela jsem si. Co z toho má, takhle ho ponižovat? Pan Kratochvíl na rozdíl od něho už něco v našem filmu a divadle dokázal. Mlaďounká asistentka produkce Markéta přiběhla se scénářem, pan Kratochvíl si text připomenul a následně se podařilo záběr natočit.

„Dobrá, pro dnešek končíme,“ řekl režisér Vachek, a mě spadl kámen ze srdce stejně jako všem ostatním na place.

„Slušný a zkušený režisér, svému štábu na konci natáčení, poděkuje,“ řekla odměřeně paní Spilková, jež hrála profesorovu ženu.

„Je to blbec,“ rýpl si potichoučku, tak aby to nikdo neslyšel, zástupce vedoucího produkce, jenž měl na sobě jako obvykle tvídové sako a rozšmajdané adidasky a sám se tomu konstatování trudně zasmál. Ale nerýpl si dostatečně potichu, jenže kdo to slyšel, souhlasil. Zaregistrovala jsem v štábu několik přikývnutí. Vachek v budoucnu nebude oblíbeným režisérem, o tom jsem byla přesvědčená.

„Takže vážení, zítra vás tady chci mít do jednoho nastoupený pěkně v řadě v sedm ráno, takže mi neponocujte,“ prohlásil Vachek autoritativně a přejel štáb přísným pohledem jak generál své vojsko na přehlídce.

„Jasně, papá, večerníček a hajana,“ ucedil pohrdlivě dlouhovlasý osvětlovač s pivním břichem, jenž sundával ze stojanu negra. Musela jsem se pousmát. Prohrábla jsem si vlasy a mrkla na strhanou pomocnou režisérku Irenu s kruhy pod očima a ta ke mě vyslala zoufalý výraz. Chudinka, ta si s Vachkem užije nejvíc. Kvůli tomu, že natáčení má skluz, musí neustále předělávat natáčecí plán a Vachek ji stírá, jako by si léčil nějaký komplex. A asi si ho i léčil. Nebyl příliš velkého vzrůstu  a nedokázal to přijmout s nadhledem. Takový ustřelený kecky to jsou a pořád jenom ječí jak ženská, glosoval to jednou asistent kamery. Měl naprosto pravdu. Vachek nejradši hulákal do megafonu a zálibně poslouchal, jak jeho hlas burácí do okolí. Jenže asistent kamery měl smůlu, Vachek ho slyšel a druhý den už byl na place jiný asistent kamery.  Proboha proč je v té naší branži tolik namyšlených, šovinistických egoistů? Copak má Kratochvíl zapotřebí nechat se cupovat takových spratkem? Na moment jsem zavřela oči. Byla jsem strašně stahaná a hrozně mě bolely záda. Nejradši bych se posadila přímo uprostřed placu. Předešlého dne jsme v noci měli dotáčky celovečerního filmu z doby protektorátu. Protáhlo se dlouho po půlnoci, jeden kaskadér byl při natáčení lehce poraněný, když jako člen odboje vyskakoval z okna před gestapem. Narychlo se sháněl náhradník a vše se zpozdilo. Ani nevím, kdy jsem se dostala do postele, radši jsem se na hodinky nedívala. Když jdu spát takhle pozdě a vím, že musím na natáčení vstávat brzy, dostanu z toho takovou neurózu, že nejsem schopná vůbec usnout. To si pak musím dát několik skleniček vína. Chudinky maskérky, ty si se mnou pak druhý den užijí. Hodí se to jenom, když hraju o patnáct let starší postavu. To se pak naopak šikne.

Otevřela jsem oči a zachytila pohledem Kratochvíla,  jak mizí co nejrychleji z placu. Znám ho dobře, nesnáší konfliktní situace, vždy se mu pak zvýší tlak a je mu špatně. Kvůli Vachkově nekolegiální neomalenosti si, chudák, ničil zdraví.

Rozhodla jsem se, dát si ještě před cestou u cateringového přívěsu kafe, jinak bych nebyla schopná absolvovat cestu zpátky do Prahy. Dé jednička. Ta mě straší pořád. Ještě, že se zítra netočí scény, kde hraju, to bych si ale asi nechala od produkce zamluvit nějaký hotel.

Kafe v umělohmotném kelímku bude chutnat jako obvykle strašně, ale co se dá dělat. Za chvilku už jsem v dlani držela nahnědlý kalíšek, který se pod mými prsty promačkával. Chutnalo jako jak jsem čekala. Strašně. Zkusím svou metodu. „Můžu si vzít ještě cukr?“ zeptala jsem se.

„Jistě.“ 

„Děkuji.“ Čtyři pytlíčky cukru v malém kafi, obsluha cateringu na mě zírala... vím, je to nářez, ale podle mě je lepší přeslazené hnusné kafe, než hnusné kafe. Ještě zamíchat tím dřívkem, co vypadá jako zmenšená dřevěná lopatička, kterou mi má obvodní doktorka přidržuje jazyk, když mi zírá do krku a starostlivě pokyvuje hlavou. Mám snad chronicky červené mandle.

Vedle mě se postavil kolega Richard Ondruš, tmavovlasý ženský idol s prošedivělými skráněmi a postavou jak antický hrdina. Hraje kapitána kriminálky a samozřejmě dle scénáře mezi námi něco probíhá. Ale zatím je to v této první řadě jenom jiskření, jestli se bude točit druhá řada, závisí na sledovanosti a na tom, co si vymyslí scénáristi. Richard Ondruš na mě zavěsil ty jeho pomněnkové oči, pod nimiž ženy tály jak kopeček vanilkové zmrzliny na rozpálené plotně, a hned na mě vyrukoval jako obvykle s nabídkou s postranními úmysly. „Nejezdi do Prahy, mám tady kousek chalupu. Červeného vínečka plný sklep. Pěkné nadýchané peřiny z pravých peříček... ráno se vloupeme k sousedům do chlívka, podojíme jim kravku, vajíčka jim ukradneme... bude nám dobře.“ Musela jsem se usmát. Kolikrát už jsem ho odbyla? A pokolikáté to zkoušel? Nespočetněkrát, ale už to nějak patřilo k našim hrám. Skoro jako v tom seriálu. Sjela jsem ho naoko pohrdlivým pohledem. „Na peří mám alergii. Otekla bych a začala se dusit. A v chlívku sanitku asi nemáš, co ty dojiči?“

„Zařídím. Produkční Koudelka mi dost dluží. Zařídí i sanitku. Už to vidím.“

„Co zase vidíš?“ děsila jsem se.

„Sex za zvuku sirény na sanitním lůžku... připojím ti ékágé, nebo jak se ten zatracenej pípák jmenuje. Aspoň budeme mít hned reakci... budeme vědět, co tě pěkně vzrušuje.“

Otočila jsem oči v sloup. „Mě vzruší maximálně teplá vana, dám si oteklý nohy nahoru a ledovou dvojku bílýho. Sex je to poslední, co mi schází a ostatně jsem vdaná paní, to přece víš.“

„Tvůj manžel je o třicet let starší a už s tebou nebydlí, ne?“

„O dvacet pět. Nebydlí, to přece taky moc dobře víš.“

„Tak co nám brání?“

„Mám přítele.“

„No a co? Já mám přítelkyň! A taky z toho trágu nedělám. A stejně ten tvůj jenom někde fidlá po Evropě, místo aby ti nadýchával peřinky. Tuhle výmluvu neber, zkus něco jinýho.“

„Nikdy si nezačínám s někým z branže.“

„Předsudky. Diskriminace kolegů. Zažaluju tě.“

„Žádná diskriminace. Sebeobrana. Většina z vás herců jsou zvrhlíci.“

„A co tvůj manžel?“

„Výjimka. A hlavně spíš byl profesorem na Damu, než herec. Ne nějaký takový herecký hochštapler jako... jako...“

Richard Ondruš si zabodl palec do hrudi a udělal tragický výraz. „Chceš snad naznačit... chceš snad říci... že bych já? Já...“

Nevydržela jsem to a vyprskla v smích. „Jo. Přesně ty. Ježíš, podívej, co kvůli tobě, teď jsem polila kafem tenhle kostým. Chjo. Běž už obtěžovat nějakou studentku a nedvoř se tady o několik let starší ženě.

„Hm. Dobře, dnes mi asi pšenka nepokvete. Evidentně jsem tě nerozdychtil,“ řekl teatrálně zklamaně. Povzdechl si a dodal jakoby výhružně se vztyčeným prstem. „Ale příště! Příště!“

„Jo. Příště,“ usmála jsem se.

„Tak zatím se měj krásně, ty můj nedobytný, idole,“ řekl Richard Ondruš, posunkem se rozloučil, otočil se a šel pryč. Dívala jsem se na jeho široká ramena a přemýšlela nad tím, že příjmení Ondruš mi k takovému krasavci vůbec nesedí. I když co si budeme povídat, moje příjmení Polednová taky není žádné terno. Ornela Mutti, nebo Katharine Hepburn, tomu říkám sexy jména. Polednová... no pěkná bída, ale teď už s tím nic nenadělám. 

„Paní Polednová, můžu na chvilku?“ vytrhla mě z přemítání asistentka produkce Markéta s nádhernýma dlouhýma nohama v kraťounké minisukni nebo v prodloužených kalhotkách, nevím, co to vlastně bylo. Každopádně ty nohy, Ježíš! Nic ve zlým, ale takové nohy, to prostě není spravedlivé. Ty její krásná prsa, hlaďounká pleť, dvacet let... jsem přející, ale někdy co je moc, to je moc. Jak si má normální ženská udržet chlapa, když se mezi nimi promenádují takové kočky naprosto svobodně?

„Jistě, Martinko,“ řekla jsem přeslazeně jako nějaká afektovaná nána. Neušlo jí to a jemně se poťouchle ušklíbla. Patřilo mi to. Nenáviděla jsem se za to.

„Je mi líto, paní Polednová, ale zítra budete muset taky točit. Změna v natáčecím plánu. Jak se nestihly ty záběry z márnice, víte? Ale naštěstí pro vás, tam se bude točit až od čtyř a zítra nemáme žádný exteriér, takže všechno snad poklape. Tady máte dispozice,“ podala mi papír s nástupy jednotlivých herců a výpisů scén, kde se bude točit.

Strnula jsem, zatvářila jsem se koženě a zalapala jsem po dechu. To znamená, že zítra žádné volno. Viditelně mě to otrávilo, což vyloudilo na její tváři jemný škodolibý úsměv.

„Chcete objednat nějaký hotel? Je mi moc líto. Opravdu moc,“ špitla sladce jako já před chvílí. Ani jedna jsme to nemyslely upřímně. Líto jí to evidentně nebylo,  spíš bych typovala, že měla z toho radost. Neměla mě ráda, to jsem dobře cítila, ale dosud jsem nepřišla na to proč. Produkční se mnou obvykle nemívají problémy. Na plac nastupuju včas, spořádaně mám nastudovaný scénář, nebývám důvodem k nějakým problémům a arogantně se také rozhodně nechovám. Tedy aspoň si to myslím. A závidět vizáž můžu jedině já jí a ne ona mě, tak proč mě evidentně nemůže vystát?

Povzdychla jsem si. Musela jsem do Prahy tak jako tak. Druhý den měla přijít máma na oběd. Pořádáme tuhle útrpnou proceduru každý měsíc. Už teď jsem měla zimomřavky, ale kdybych to odvolala, matka by tím začala šermovat, že se jenom vymlouvám a nechci jí pozvat. Tu scénu si radši odpustím. Ach jo.

„Ne, nechci žádný hotel. Přijedu zítra,“ řekla jsem kysele a produkční to kvitovala spokojeným přikývnutím. Žádné objednávání, žádná starost pro ní, žádné další náklady pro jejího šéfa. Ježíš, já jsem tak bezproblémová, no ne? Úplný andílek.

„Jak chcete, paní Polednová. Jo a mimochodem... ještě jsem vám zapomněla poblahopřát k jubileu. Bylo vám nedávno už čtyřicet, že?“ usmála se jako bazilišek. „Čtyřicet? To si nedovedu vůbec představit,“ dorazila mě mstivě.

„Děkuji,“ procedila jsem urputně přes stisknuté zuby.

Markéta se usmála, otočila se a odkráčela a nechala mě tam stát s mou zdůrazněnou čtyřicítkou. 

---