Slzami se neplatí Kapitola 2

Část první Kapitola 2

 

O několik měsíců dříve

 

„Pane učiteli, je kosa! Fakt kosa!“ protestoval Marcel. Šla mu pára od úst stejně jako ostatním podupávajícím žáků kvarty, oblečených jenom v červených trenýrkách a bílých tílkách. To ráno bylo na dané roční období až nezvykle chladno.

„Nejste princezny, srabíci. Snad něco vydržíte, ne? Žádný remcání. Máme nový hřiště, tak si ho začneme užívat.“ zamítl protest tělocvikář Šmíd nekompromisním hlasem a několikrát zadribloval o zem fotbalovým míčem.

Z hloučku osmáků se ozývalo reptání. „Sám má teplákovku, se mu žvaní. A mě umrzne prdel.“

Učitel Šmíd to ale zaslechl. Ušklíbl se. „Hejduku, bábovko, neboj, za chvíli se zahřeješ. A na mých hodinách nebudeš mluvit sprostě.“

Richard Hejduk se rozhlédl po ostatních a potom pokrčil rameny a zatvářil se čtverácky. „Já za to nemůžu, pane učiteli. Mě takhle naučil mluvit starší bratr už jako prcka. Rodiče mě prý naučili jako první slovo táta. A brácha prdel. Tak co s tím mám teď dělat?“ rozhodil Richard Hejduk bezmocně rukama a nasadil nevinný kukuč. Chlapci se začali smát a i učiteli začaly cukat koutky úst.

„Dobrá, Hejduk. Tak když to na tebe zase přijde a nebudeš to moct udržet, řekni místo sprostýho slova třeba nějaký jiný. Třeba, co já vím, třeba… pistácie.“

„Rozkaz, pane učiteli!“

„A to platí i pro ostatní. Je to jasný?“

Chlapci začali přikyvovat, občas se potichoučku ozvalo nucené: „Jasná páka.“

„Jasný?“ zahromoval učitel Šmíd.

„Jasný!“ zaburáceli chlapci sborem a několik jich pobaveně vystřelilo nataženou dlaň ke spánku ve vojenském pozdravu.

Tělocvikář Šmíd spokojeně přikývl. „Dobrá. Petr Šícha a Marcel Rambousek budou kapitáni. Určete si tým. Fotbálek dvakrát dvacet minut.“

Petr Šícha a Marcel přistoupili k sobě a postavili se k sobě čelem. Vytrčili k sobě pěsti a třikrát zapumpovali rukou. Marcel rozevřel dlaň a Petr Šícha nechal ruku sevřenou v pěst. Marcel se vítězoslavně usmál a Petr Šícha se otráveně ušklíbl. Znamenalo to totiž, že Marcel si bude vybírat jako první a když jsou chlapci sudí, do týmu Petra Šíchy automaticky zbude jeden nechtěný spolužák. „Do pr…“ chtěl zaklít, ale včas se zarazil a otočil se na pana učitele. „Do pistácie! Říkám to správně, pane učiteli?“

„Velmi správně, Šícha. Velmi správně.“

Petr Šícha a Marcel od sebe trochu poodstoupili a začali vyvolávat na střídačku jednotlivá jména spolužáků a ti se k nim dle jejich výběru přistupovali. Opodál od hloučku postával František Halásek a kopal starými kopačkami do drnu a díval se zarytě do země. Chlapci se postupně stavěli za své kapitány a hlouček se tenčil. Do Marcelova týmu se zařadil poslední ze skupinky a zbyl pouze opodál stojící František Halásek. Františkovi se stahoval žaludek. Na spolužáky se raději nedíval. Ať si to sami zkusí, ten pocit. Takhle tam prostě… zbejt. Automaticky má zapadnout do týmu Petra Šíchy, ten se ale na to tvářil znechuceně. Jeho hráči zvedali oči v sloup, jeden z nich vyhodil bezmocně rukama vzhůru. Další se tvářil ostentativně kysele. Soupeři z Marcelova týmu se jim smáli.

„Pane učiteli, radši bez Haláska. I když nás bude o jednoho míň, furt je to lepší, než,“ snažil se Šícha obměkčit učitele, ale ten byl nekompromisní. „Žádný řeči, Šícha, žádný řeči!“ 

 

František Halásek běžel podél postranní čáry na své půlce a těsně v závěsu ho stíhal protihráčem.

„Čutni to do autu! Čutni to do autu!“ řval na něho Šícha. Bylo by to v Haláskově situaci to nejrozumnější, co by mohl udělat, bylo riziko držet míč, když jejich obrana byla rozhozená, ale Halásek se zatvrdil. Ne, dokáže to, vyveze míč na půli soupeře a přesně přihraje spoluhráči. Uznají, že je platným členem mužstva. Příště ho tam už nenechají potupně stát. Dokáže to, ještě musí trochu zrychlit, ještě musí…, ale vzápětí do míče kopl špatně, ten mu odskočil a stíhající protihráč Richard Hejduk ho o něho lehce připravil. Následně Richard přihrál svému spoluhráči Marcelovi před bránu a ten vystřelil přesně k tyči. Hnaníček v bráně neměl šanci. Nezbylo mu nic jiného, než vylovit míč ze sítě, aby hned zase vztekle do něho kopnul a míč opět napnul síť. „Tři nula! Tři nula!“ křičel radostně Marcel a řítil se na svou půli s rukama nahoře. Richard Hejdu mu s jásavým jekotem běžel gratulovat. Hnaníček si povzdychl, ohnul se v pase a hodil kopačák Šíchovi, aby šel na půli rozehrát. „To spíš propasírujeme míč Šmídovi dírou do zadku, než jim do brány. Pytle,“ nadával potichu Šícha. František se sklopenou hlavou se šoural zpět směrem k vlastní bráně a potkal se tváří v tvář s Šíchou. Ten se před ním zastavil a začal mu zblízka ječet do obličeje. „Kurnik, vole, jsem ti říkal, čutej to do autu! Do autu, copak jsi hluchej? Do autu, kurnik!“

„Šícha, co jsem říkal o tom sprostým mluvení?“ napomenul ho učitel Šmíd. Šícha jenom zoufale ukázal na zdrceného Františka a rezignovaně rozhodil rukama. „Tady pistácie, pane učiteli, tady jsou prd platný.“

Pan učitel Šmíd si povzdechl a poté skoro neznatelně přikývl.

 

Převlékali se v malé zatuchlé šatně s pavučinami v horních rozích a oloupanou barvou. „Čtyři jedna, čtyři jedna, to se smí, to se smí, tralala,“ prozpěvoval si Richard Hejduk a zouval si zablácené kopačky.

Nakládačka, nakládačka.“ notoval si s ním jeho spoluhráč.

„Dlužíte nám každýmu kolu, pánové,“ řekl Marcel.

„Srabíci. Toho jednoho ušmudlánka jsme vám nechali ze soucitu. Jinak by to bylo zírou,“ vytahoval se Richard Hejduk.

„Čtyři fíky, fíha.“

„Jo, jenže dva góly byly tady toho…,“ Šícha ukázal bradou na Haláska. Ten se převlékal na konci lavice, pokryté vyškrábanými necudnými obrázky. „Možná tři,“ dodal trpce Hnaníček. Ta penalta byla taky zbytečná. Nemusel ho strhávat, vždyť jsem tu merunu už skoro měl. Zbytečná pentle, úplně zbytečná.“

„Hele, Petře, příště vám dáme fóra tři nula, co ty na to?“ navrhl provokativně Richard Hejduk.

„Už to nech plavat,“ krotil ho Marcel. „To stačilo.“

„Víš, co mi můžeš?“ Šícha ale už rudnul vzteky. Nenáviděl, když prohrával. Jeho zrak spočinul na Haláskovi. Potom se podíval na Hnaníčka a tiše k němu prohodil. „Čmuchanou?“ Hnaníček se na chvíli zarazil a potom se mu na obličeji rozlil úsměv. Přikývl. Vzápětí se vrhli na Haláska, který byl právě do půli těla vysvlečený. Hnaníček ho chytil za ruce, Šícha za nohy. „Čmuchaná, čmuchaná, trest boží,“ pochechtával se Šícha. K vendetě se s jásotem přidal i spoluhráč Čurda a také popadl ubohého, vzpouzejícího se Haláska. Ten se sice vší silou snažil vyprostit, ale nepodařilo se mu to. Přitiskli ho na studenou a špinavou podlahu. Šícha si sundal kopačku a dal Haláskovi nohu s propocenou ponožkou k nosu. Halásek se bránil, ale neměl šanci. Chodidlo v propocené ponožce mu pořád jezdilo po obličeji. Šícha nadšeně povykoval. Nakonec noha našla optimální polohu, Haláskův nos se octl mezi palcem a prstem. „Čuchej, vole, čuchej! Takhle smrdí prohra! Dělej, nebo dostaneš nakládačku!“ Šíchovi se zúžily oči, a z koutku úst mu vykukovala špička jazyka. Ostatní se většinou bavilo, jenom pár kluků raději odvrátilo svou tvář. Šícha zvolal ještě výhružněji. „Čuchej, čuchej, nebo tě zase skopu!“

Halásek se přestal zmítat a čuchal, což vyvolávalo u ostatních salvy smíchu.

Šícha se zatvářil vítězoslavně. „Nasávej, nasávej, musím cítit mezi prsty závan vzduchu. Tak správně, správně, už to cítím. Ale… ty nečucháš! Ty foukáš nosem! Ty si ale proradnej hajzl, co?“

Marcel to opodál pozoroval a kroutil hlavou. „Už ho nech,“ řekl.

Šícha se k němu obrátil, nohu stále přitisknutou na Haláskově obličeji. „Ále, ty si neprohrál, tak kušuj, amigo. Kušuj a nemudruj, nemáš na to nárok. Nám to mrvil, vem si ho příště ty do mančaftu a pak se s ním třeba mazlíkuj.“

„Hele,“ Marcel udělal pár kroků směrem k nim. Bylo to dost odvážné, protože na Šíchu si nikdo moc troufat nemohl. Marcel byl na tom fyzický velmi dobře, ale Petr Šícha byl na svůj věk abnormálně velmi fyzicky vyspělý, trénoval karate, byl o rok starší a byl nejsilnější z jejich třídy. Svou dominantní pozici si vydobyl v několika pranicích a i žáci vyšších ročníků se vyhýbali konfrontaci.

„Co je? Jsem řekl, aby ses do toho neplet!“

Marcel ale nedbal a přistoupil až těsně k Šíchovi. Pohlédl směrem vzhůru do Šíchových očí a ten si ho pohrdavě prohlížel. „Chceš se prát? Chceš se fakt prát?“ zasyčel výhružně. O Haláska se Petr Šícha přestal zajímat, sundal z něho chodidlo a postavil se proti Marcelovi. Šťouchl do něho břichem a vyzývavě pokynul bradou. Chceš Jama cuki? Dostaneš do žaludku a do držky zároveň!“ zeptal se Marcela uštěpačně. Marcela svíral žaludek strach, ale ustoupit nechtěl. Koutkem oka zahlédl, jak se František sbírá ze země.

„Nebo ti nabídnu kagi cuki loktem do ksichtu, vyber si.“ řekl Petr a zatnul ruce v pěst. Situace začala být pro Marcela kritická, ale byl rád, že se jejich vůdci dokázal postavit. Hlavně kvůli Františkovi.

V té chvíli začalo naštěstí zvonit. Chlapci se začali spěšně převlíkat. Šícha se usmál. „Máš kliku,“ řekl a neodpustil si, aby do Marcela nešťouchl pěstí. Do šatny nakoukl tělocvikář Šmíd. „Tak makám, makám, jedu, jedu! Ať už jste ve třídě!“

Šli do třídy a Petr Šícha zatáhl Marcela za ruku, aby ho pozdržel a dostali se z doslechu ostatních. „Hele, Macku, to mi řekni. Znáš mě, složil bych tě jedna dvě, to je přece jasný. To ti ten debílek stál za to riziko?“ zeptal se nechápavě.

Marcel se zastavil a chvilku si zmateného spolužáka prohlížel. Potom zakroutil hlavou, pokrčil rameny a hořce se usmál. „Víš, v tom je právě mezi námi rozdíl. Tohle bys ty prostě nepochopil.“

---