Rutina

Zamrazilo ve mně. Chvíli jsem předstíral, že je vše v pořádku, ale za okamžik to bylo znovu. A zase. Určitě to nebylo tou silně ozbrojenou ostrahou, čekající na každý můj nepředvídaně předvídavý pohyb. Ani malými ostrými diodkami, zabudovanými v mých kůrách mozkových, zachycujícími jakékoli sebemenší myšlenky o nekázni. Velice přesně jsem věděl, odkud mrazení přichází. Proto jsem musel velice rychle jednat. Aniž bych na to pomyslel, vytáhl jsem z kapsy silný elektromagnet, který jsem hned přitiskl k hlavě. Diodky se mi rychle a bezbolestně prodraly mozkem až k magnetu. Ostraha začala reagovat. Příliš pozdě. Pouhým mávnutím ruky byl silák v mžiku skolen. Z oka mu trčel narychlo sestrojený magneto-diodový vražedný nástroj. Konečně. Nemohl jsem už déle čekat. Sáhl jsem do saka, vytáhl úzkou placatku, generující chlast, a nemálo si loknul. Ach! to teplo... Rozlilo se do mě tak lahodně, tak ladně... Mrazení se vytratilo. Každodenní rutina skončila a já se mohl vrátit domů, pod křídla všemohoucnosti alkoholového opojení.