Slzami se neplatí Kapitola 3

Kapitola 3

 

Marcel s Richardem měli v podpaždí skateboardy a blížili se k malé rampě, kam si chodili zajezdit. Na rampě bylo docela plno, proháněli se tam na svých skejtech kluci i holky v typickém oblečení pro tento sport. Uslyšeli křik a oba se podívali směrem, odkud šel. Spatřili, jak dva kluci, jeden tlouštík v modré lesklé bundě a druhý s  obličejem posetým akné, se snaží obrat malého Roma o jeho skateborad pomalovaný červenými obrazci. Malý Rom se urputně bránil, ale proti dvou silnějším a starším chlapcům nemohl dlouho odolávat. Za chvíli se válel na zemi v prachu, chlapec s akné na něm klečel a jednou rukou mu zmáčkl silně obličej, až se malému Romovi zdeformovala ústa a vypadala jako ústa lapajícího kapra na suchu. Tlouštík zvedal vítězoslavně skateboard nad hlavu a posmíval se. „Cigoš, pigoš, válí se jak hraboš.“ Oběma chlapcům to připadalo nesmírně vtipné. Nebohá oběť se snažila vyprostit kopáním a odrážením nohou od země, až se kolem nich začal vířit prach, ale nebylo mu to nic platné. Chlapec s akné, shrábl volnou rukou ze země trochu kamínků a prachu a nasypal to mezi rty utlačovaného kluka. Ten začal hned prskat a potom se rozkašlal.

Marcel to chvíli pozoroval a potom vystartoval a za několik okamžiků už brzdil před skupinkou. „Pusťte ho,“ zasyčel výhružně. Oba kluci, kteří byli starší i než Marcel si ho poměřili a jeho požadavek je evidentně pobavil. „Di se vycpat. Je to podělanej romák, zlodějskej, tak vo co gou?“

„Říkám, pusťte ho a běžte do háje! Vždyť je to malej kluk!“

„Polib si,“ pohrdavě se usmál tloušťík.

„Fajn, chtěls to sám,“ řekl Marcel a vzápětí vykopl kopem přímo do břicha. Překvapený tlouštík pustil skateboard, udělal dva vrávoravé kroky vzad, ale rovnováhu udržel, ale vzápětí následoval úder do obličeje, potom na břicho a tlouštík hekl, zlomil se v pase, chytil se za žaludek a začal hekat. Překvapeně si při tom stíral krev z nosu. Jeho ohromený kamarád na to jenom tupě zíral. Marcel se otočil k němu a zaujal bojovou pozici s připravenýma rukama před svým obličejem. Kluk s akné, vztáhl paže, jako že se vzdává, jenom mrkal očima a pomalu začal vstávat. Potom se otočil a začal utíkat, co mu síly stačily. Občas se podíval zpět, ale nezastavoval se.

„A teď vypadni,“ nakázal Marcel tlouštíkovi, ten se narovnal a začal vehementně přikyvovat. S vytřeštěným zrakem začal couvat, bál se, že by mohl následovat další útok. Ale Marcel ho dorazit nechtěl, jeho údery už účel splnily. Malý Rom se zvedl a začal se oprašovat. Došel si pro prkno, zkontroloval kolečka, jestli se můžou točit, uspokojeně přikývl, přistoupil k Marcelovi, podíval se k němu nahoru, zaclonil si oči, protože Marcel měl sluníčko za hlavou a přikývl hlavou. „Díky, brácho!“ Potom napřáhl ruku a tvářil se vážně jako prezidenti po uzavření dohody o odzbrojování. Marcel se jeho vážnosti musel zasmát, uchopil jeho drobnou snědou ručku a pevně ji stiskl. „Nemáš zač. A teď nám to pojď ukázat, špunte!“

 

Zajezdili si dobře i s mladým Romem, a když už je to přestalo bavit, tak Marcel navrhl, aby si zašli společně do nízkoprahového klubu pro mládež, který občas navštěvovali. „Dobrej nápad, Macku.“ V nízkopraháči, přezdívaný Trojka, protože to byl třetí v pořadí nízkoprahový klub v Praze, bylo docela našlápnuto. Scházeli se tam hlavně skejtaři. Jejich skateboardy měli všelijak vlastnoručně vymalované emblémy a majitelé byli na ně nesmírně hrdí. Konkrétně Richard ho měl celý bílý a měl tam namalovanou velkou trojku a okolo byly všude černé piky. Marcel ho měl křiklavě rudý a černou barvou namalovaného sršně. Jsem z rudé eskadry, chlubil se. Zdravili se s kamarády, kteří si trochu přeměřovali mladého Roma., nebylo to moc zvykem, že by tam chodili.

„Nazdar, Macku,“ přivítal ho o tři roky starší kluk Libor Šimský, který se stylizoval do intelektuála. Chtěl jít na filosofickou fakultu a zároveň studovat ekonomii. Prospěch na to měl. Libor Šimský o sobě prohlašoval, že je mladý proletář, že chce poznat principy zločinného kapitalismu. Byl právě v živé debatě s jejich kamarádem, přezdívaným Meky. Tomu bylo nedávno osmnáct a měl u sebe vždy až moc podezřele peněz. Šuškalo se o něm, že si je vydělává všelijak, ale rozhodně ne poctivě. Mekyho ostatní docela obdivovali, byla s ním sranda a nebyl lakomý. Meky si Marcela oblíbil.

„Hele, koho to vidím. Škoda, že zrovna musím valit, mám nějaký byznys,“ řekl Meky a nastavil Marcelovi sevřenou pěst. Marcel do ní bouchl také sevřenou pěstí nejprve shora a potom do pěsti jejich rituálním pozdravem. Meky sjel pohledem Roma od hlavy až k patě, ale nic neříkal, ani se netvářil nepřátelsky a odešel. Ale mladý Rom dobře cítil nejen pronikavý pohled Mekyho, ale i ostatních. Zakabonil se, otočil a vyrazil zpět. Marcelova ruka ho pevně chytla. „Kam valíš, špunte?“

„Nemám tady co dělat, všichni na mě zíraj, jako kdybych byl ropucha,“ řekl dotčeně. „Pusť mě, jdu mezi svý.“

„Jen táhni, čmoude,“ schválil mu to Libor Šimský a zašklebil se jízlivě. Marcel po něm sekl podmračeným pohledem, potom se otočil zpět k mladému Romovi. „Buď v pohodě,“ řekl Marcel a otočil ho k sobě. Mladý Rom tiskl svůj skateboard na hrudi, bál se, že by ho o něj zase měl někdo připravit. „Zvu tě na kolu, špunte,“ řekl Marcel dobrácky.

„Neříkej mi špunte, jasný? Nejsem žádnej malej.“ Marcel se usmál. „Dobře, dobře, ty velkej, pojď. Tady Riči si dá taky, že jo?“ Richard přikývl, ale ne moc přesvědčivě.

Obsluhovala paní Horčičková, byla už v důchodu, mládež jí potajmu říkala ta naše bábinka ale tak, aby to neslyšela, aby jí to nebylo líto. Ona je samozřejmě párkrát zaslechla, ale nedala na sobě nic znát a nevadilo jí to. Naopak, bylo to od těch mladých přece láskyplné. Byla tam jenom občas, pracoval tam její syn, ale když musel něco vyřizovat, zaskočila za něho. Měla tu mládež ráda, skoro by je přijala za své, říkala jim, vy mé nezbedné hejno a občas jim přinesla pekáč vlastnoručně napečeného perníku s domácí marmeládou. To se jenom ruce natahovaly a za chvíli byl pekáč prázdný.

„Paní Horčičková, můžeme dostat dvě koly. Vlastně tři.“¨

„To víte, že ano, chlapci,“ řekla paní Horčičková zádumčivě. Tvářila se velmi ustaraně a její pohled ztratil její obvyklý zápal a mateřskou něhu.

„Tak nezírej na to a pij,“ ponoukal Marcel mladého Roma. Ten se na něho ještě jednou nevěřícně podíval. „Já ale fakt nemám peníze, už jsem to říkal.“ Uchopil láhev coly, ale nenapil se z ní.

„Je to zvaný, viď Riči.“

Richard přikývl.

„Riči má zazobaný rodiče a obrovský kapesný. Prototyp zlaté mládeže.“

„Jdi do háje, Rambo. Zlatá mládež… Co se děje, paní Horčičková? Vypadáte smutně,“ zeptal se Richard, aby změnil téma hovoru. Narážky na zlatou mládež ho vždy roztrpčily. Žíznivě se napil koly.

Paní Horčičková mávla rukou a nějak to nekomentovala.

Marcel se přidal. „No tak, paní Horčičková.“

„Ále mládenci. Pan Wolodiovski se mi zatoulal. Už je pryč dva dny,“ řekla roztrpčeně. „Jsem teď doma úplně sama. Kdyby nebylo vás…“

Pan Wolodiovski se jmenoval její černý pes neurčité rasy. Často ho brala s sebou, měl takový chytrý, čertovský kukuč. Mládež bavilo volání na psa jeho jménem. „Pane Wolodiovski, pane Wolodiovski,“ překřikovali se často a pan Wolodiovski radostně běhal od jednoho k druhému, aby byl tu podrbán za uchem, tu aby dostal nějakou dobrotu, nebo tu aby byl povalen na záda drbán na bříšku. Pan Wolodiovski patřil neodmyslitelně ke klubu stejně jako jeho panička a její syn pan Horčička, který se staral o program a chod klubu Trojka.

„To je nám líto, určitě se objeví, paní Horčičková,“ konejšil ji Marcel

„Snad,“ nešťastně pokrčila rameny a šla si do zadu slít vroucí vodu na kávu.

Mladý Rom vypil svou colu prakticky naráz. „Hochu, hochu, tak nevím, jestli jsi spíš nebyl někde na Sahaře,“ kroutil hlavou Richard.

„Hele, já fakt musím. Je pozdě, doma by mě zbili jako žito.“

„Hej, a co kdybys aspoň poděkoval, mladej?“

„Cikáni neděkujou, si jednou zvykni. Maj jenom napřažený pazoury,“ řekl Libor Šimský zle a jízlivě se zasmál.

Marcel zakroutil hlavou. „Hele, nevšímej si ho, je…“ pak se zarazil a nedopověděl, protože ho překvapil ta náhlá proměna malého Roma, který se přikrčil, napnul se jako šelma před skokem, oči se mu zúžily a skrz víčka sálal nenávistný, plamenný pohled. I Šimskému zmrzl úsměv na tváři.

Mladý Rom prošel těsně kolem Šimského a odvážně se na chvíli zastavil těsně před ním a opovážlivě se mu zadíval do očí. Nikdo nic neříkal, všichni v klubu strnuli, jeho odvaha je překvapila, zírali na tu zkamenělou dvojici a napjatě čekali, co se bude dít. Ale nakonec se naštěstí nic nestalo, mladý Rom se pohrdlivě ušklíbl a mlčky z klubu odešel. Ještě chvíli, co se zavřely za ním dveře, nikdo nic neříkal. Až po chvíli začal znovu nesměle proudit hovor a na Šimského se nikdo nepodíval. On sám tupě zíral na podlahu a nějak si uvědomoval, že trochu se otřásla aura glorifikace, kterou okolo sebe rád rozšiřoval. „Hnusnej cigoš. Viděli jste, jak drze čuměl? A tak to bude pořád. Budou se nám jenom drze vysmívat,“ mrmlal.

„Si se před tím špuntem docela třásl, co?“ neodpustil si Marcel. Šimský strčil ruce do kapsy a přišel až k nim. „Copak jste si toho nevšimli? Copak jste tak úplně zaslepení? Byla to jenom sranda, jenom sranda, ale on na mě koukal, jako že mě chce zabít. A ten jeho pohled… myslel to vážně, ten skrček.“

„Jenom sranda? Jak pro koho,“ řekl Richard.

„Vy pitomci, víte vy vůbec, co z nich vyroste? Copak jste neviděli ty jeho oči? Takovej vám jednou v noci podřízne krk kvůli kilu, to mi věřte.“

„Spíš se starej o to, co vyroste z tebe,“ poradil mu Marcel.

„Jo? Se neboj. A když už jsme u toho, ty milovníku černejch, víš, jak se vůbec jmenoval?“ zeptal se ironicky Libor Šimský.

Marcel neodpověděl. „Vlastně tě vůbec nezajímal jako člověk, co? Bavilo tě, že je jenom jinej. To ti připadalo zajímavý.“

„Z tebe roste pěknej rasista.“

„Myslíš? Jsi naivní. Kdybys bydlel na Žižkově jako já a ségru ti znásilnili vožralí cigoši, hned bys mluvil jinak. A ani je nezavřeli, tahle státí správa je bezzubá, maximálně ochrání kořist, kterou si politici a úředníci nakradli, kamaráde.“

Marcel se otočil k Richardovi a rozhodil rukama. „Čoveče, co se to s ním děje? Je nějakej zaslepenej.“

„Však ještě uvidíme, kdo je naivní,“ ušklíbl se Libor Šimský.

„Jdi do háje,“ Marcel nevěřícně zakroutil hlavou a otočil se od kamaráda. Vypadalo to, že má o přítele míň.

 

Meky jim hrdě ukazoval svůj starý, prorezivělý vůz. „Techničák to už nemá, takže bengové mě nesměj chytit, ale co. Odvážnýmu štěstí přeje,“ nedělal si starosti Meky a svou pravou nohou dělal kroužky v prachu u obrubníku. Potom majetnicky zabubnoval prsty na střeše.

„Ty vole, mercedes. Paráda.“ Marcel obdivně přejížděl prsty po karoserii.

„Budeme vozit buchty, budou čumět, půjdou nám na ruku.“

Marcelovi se při té představě rozlil na tváři úsměv. Mohli bychom povozit třeba Jeřabici s Vršticí.“

„Kdo to je?“ zajímal se Meky.

„Vršková a Jeřábková. Spolužačky. Pěkně tvarovaný.“ Marcel naznačil významným gestem na své hrudi vnadné křivky vyspělých dívek. Meky spiklenecky mrkl. „Mohl by si řídit. Rybky tě pak budou žrát.“

„Neumím řídit,“ skepticky konstatoval Marcel.

„Nač ten trudnej ksicht? Se dá zařídit, kámo.“

Marcel se na něho nechápavě podíval.

Meky ho bouchl do ramene. „Neciv, kámo, pojď, naučím tě to.“

„Cože?“ Marcelovi překvapením hlas přešel do fistule.

„Čejče, mi tady začneš ještě jódlovat. Cože, cože,“ snažil se pobaveně napodobit Marcelův hlas. „Pojď, kousek odsud je parkoviště. Začneme lekci číslo jedna.“ Marcel usedl poprvé za volant a nutno říci, že mu to šlo velmi dobře.

---