Hlavní role Kapitola 3

Kapitola 3

 

Než jsem vyjela, nandala jsem si jako obvykle blond paruku, brýle s výraznými obroučkami a s čirými skly. Normálně žádné brýle nepotřebuji, nosím je jenom v rámci mém inkognito převleku. Na paruku jsem si dala sportovní basebalovou mužstvo Chicago Bulls a teď by mě těžko poznal i můj syn, kdyby tenhle převlek tak dobře neznal a nesmál se mu. Spratek, škodolibej. Ano, má popularita dokázala být i mým nepřítelem. Je to hrozné, kamkoliv jdete, jste protkáváni palbou zvědavých pohledů. Někdo si v tom exhibicionismu libuje ale já ne. Stačí, když si kupujete hygienické potřeby a máte v ruce vložky a nějaký chlápek na vás naprosto neomaleně a bezostyšně civí s vykulenýma očima, tak máte dvě možnosti. Buď se hanbou propadnout, a nebo tomu chlápkovi vyškrábat oči. Tak jako tak obě možnosti značí velký problém. Kdepak, paruka, brýle a bejsbolka mi zaručují anonymitu a svobodu pohybu.

Sešlápla jsem pořádně pedál mého džípu a reflektory pojídali kilometry moji neoblíbené dé jedničky. Většinou řídím úsporně, ale teď mi byla spotřeba lhostejná. Motůrek hezky papkal, ale já chtěla být co nejdříve v posteli. Pustila jsem si Roling Stones, aby mi ta jejich energetická partička udržela olověná víčka nahoře, ale když na moment spadly a džíp po dálnici nebezpečně zaplaval, rozhodla jsem se pro jistotu zastavit u pumpy, abych si koupila plechovku Red bulla a ice coffe. Možná jsem přece jenom měla využít nabídky produkce a přespat v Brně, nebo jsem se mohla se svézt s jejich najatým řidičem, ale když já tak nerada od havárie s režisérem Vodičkou nechávám řídit někoho cizího. Už nikomu nevěřím. Chlapi, když drží volant, myslí si, že jsou v aréně a je nutné všechny soupeře vytlačit. Raději tedy řídím sama, ale v té chvíli jsem byla fakt úplně vyřízená a cítila jsem, jak mi zase začínají natékat nohy. Za chvíli se ale naštěstí v dáli rozsvítila benzínová stanice OMV jako vánoční stromeček a já k ní za pár okamžiků s povděkem zatočila. Nebylo u ní vůbec žádné auto.

 

Vzala jsem z regálu plechovku kávy a Red bullu a přišla k pokladně. Za pokladnou obsluhovali dva kluci kolem dvaceti let. Jeden černovlasý a druhý zrzek.

„Bezpečný večer přejeme krásné a spanilé pocestné,“ uvítal mě ten černovlasý familiérně.

„Vítá vás obsluha vesmírné čerpací a odpočinkové stanice Enterprice,“ dodal zrzek.

„Já jsem Červený trpaslík,“ představil se černovlasý.

„A já Bolek a Lolek,“ představil se zrzek.

„Oba dva?“ zeptala jsem se pobaveně.

„Přes den Bolek, přes noc Lolek,“ upřesnil zrzek.

„Čili teď Lolek,“ usmála jsem se na ně a postavila na pultík plechovku s energetickým nápojem.

„Výhra. Paní je nejen krásná, paní je i inteligentní! Sto bodů, vážení diváci, sto bodů. A proto...“

„A proto...,“ převzal iniciativu černovlasý, červený trpaslík. „A proto...,“ sáhl pod pult a vytáhl reklamní hračku chobotničky s logem olejářské společnosti. „Paní získává tuto výhru. Tisíciletou chobotničku Amálku.“

Zrzek varoval: „Pozor, udržovat v chladu. Při třiceti stupních se naštve a začne komíhat chapadélky. Takhle,“ zrzek se začal komíhat ze strany na stranu a mávat rukama.

„Vy jste teda šašci, to vám řeknu. Doufám, že nejste zhulení,“ řekla jsem naoko přísně a uchopila chobotničku. „Ta má ale hezký očička,“ dodala jsem.

„Zhulení? Nikoliv. Šašci? Správně. Máme to v popisu práce. Rozveselit hvězdotuláky.“

To se jim docela povedlo. Zvedli mi náladu. Všimla jsem si jedněch rozložených skript, měly stránky samý vzoreček a druhé, zavřené, měly název Makroekonomie.

„Vejška?“ kývla jsem bradou směrem ke skriptům.

Černovlasý, červený trpaslík se zatvářil naoko vážně a ukázal na skripta. „Správně. Zde, tyto slovutná, svatá moudra našich předchozích generací mentorů a myslitelů, proudí sem do našich mozečků o velikosti holubích vajíček.“

„Promovaní inženýři, sinus, cosinus, deskriptivy,“ zanotoval známý popěvek,“ zrzek.

„Tady jsme jenom na brigádě. To víte, chudí studenti živořící na koleji o kůrce chleba a chlorované vodě z kohoutků,“ smutně pokýval hlavou černovlasý.

„Bříška kručí a mlsně se díváme na bohaté, co chlemtají orosená pivíska,“ zatvářil se trudně zrzek.

„Pocházeje z chudých poměrů,“ dodal plačtivě černovlasý.

„Sociálně podprůměrných,“ zrzek si třel palec a ukazováček ve světoznámém gestu značící penízky a kroutil nešťastně hlavou, že prostě fakt nejsou.

„Rozhodli jsme se tedy proto, že naštudírujeme ekonomická moudra a stanou se z nás bohatí...“

„Ale ukrutně bohatí!“ skočil mu do řeči zrzek a přikyvoval.

„A pak vás tady na toho Redbulla a kafíčko pozveme.“

„Ale teď...“ zrzek uchopil plechovky, a postupně je natočil čárovým kódem na čtečku. „Devadesát dva kaček. Bude to vše, krásná dámo? Ani trošku benzínku si od nás necucnete? Tvrdý loupáček nenakousnete?“

Zavrtěla jsem hlavou, zaplatila, ještě jednou se na ně usmála a potom odešla, abych je už nikdy v životě nespatřila.

 

Za pár minut moje reflektory znovu ukrajovaly další kilometry, popíjela jsem Redbull a myšlenkami byla ještě u těch rozverných studentů, kteří si zkracovali dlouhou chvíli, vydělávali si a zároveň se učili. Jak jim z očí plála ta veselá dychtivost po životě. Srovnala jsem rty do trpké čárky a najednou do mě bolestivě bodla ta potvora, které se asi nikdo na světě úplně nevyhne. Navštívila mě paní Závist. Zastihla mě nepřipravenou a překvapenou. Záviděla jsem jim tu jejich studentskou lehkomyslnost, s kterou mě tak naprosto žoviálně a bezprostředně oslovili. Normální zaměstnanec by si to nikdy nedovolil, mohla bych si stěžovat. Ale oni? Veselá bezstarostnost mládí. Současná mladá generace, které patří budoucnost. Umí jazyky, jsou draví, sebevědomí, perspektivní, zdravě drzí, neposkvrnění komunistickým režimem, čili nezatížení syndromem preventivně ohnutých zad a šikovní. Pokud nesklouznou do říše drog, mají šanci. Najednou mě přepadla úzkost a smutek. Já už nikdy neprožiju takovouhle brigádu a nepůjdu na studentský flám, abych část výdělku prolila hrdlem se spolužáky. Už nikdy. Nikdy. To je strašný a konečný slovo. Dvacet let. Dvacet let jim mohlo být, ne víc. Za nějakou dobu i mému synovi bude dvacet let. Kluci, važte si toho věku. Nekažte si ho, užívejte si ho, radila jsem jim na dálku a v očích měla slzu. A co já? Jsem o generaci starší a svíčka života mi odhořívá čím dál rychleji. Čtyřicet! Čtyřicítka se ke mě nedávno přikradla pěkně zezadu a nenápadně ale o to zuřivěji se do mě zakousla. Ale dosud mi to bylo absolutně jedno, asi ty slova naší produkční, že si ten věk vůbec nedovede představit a tihle kluci, ve mě spustili stavidla splínu. Najednou mě přepadla představa, že má čtyřicítka je shrbená, nepřející potvora, podobná ježibabě z Mrazíka, kterou těší, že zbaštila moje mládí a vyvrhla mě ze svých útrob do druhé poloviny života, sprintujícího ke stáří a bodu konečnosti. Podvědomě jsem zpomalila, jako by rychlá jízda mohla nemilosrdně uspíšit mé stárnutí. Ale těžko můžu čas ošálit sundáním nohy z plynu. Ale jak? Na to nepřišel ještě nikdo na světě. Najednou mi připadalo, že ty roky od dvaceti uplynuly až zákeřně rychle. Dívala jsem se na odrazky na silnici a začala se nořit do trudnomyslnosti. Užila jsem si vůbec ten čas? Proč vlastně žiju tak zatraceně zodpovědně? Lumírek, můj občasný přítel, nebo jak by se můj partner vlastně dal nazvat, byl zase se svým smyčcovým kvartetem v Budapešti, pak následuje Berlín, Vídeň a potom Sydney. Paráda. Do Prahy se dostane asi za měsíc a půl. Na pár dní. A co já tady? Mám tady strádat, dělat spořádanou milující čekanku, která trpělivě čeká na svého pána tvorstva, který se zdrží jenom pár dní, první dva večery prospí, protože bude unavený, potom si odbudeme rychlý sex, při němž se nesmí svítit, mluvit, vzdychat a prakticky snad ani hýbat. Krásná ukázka sterility. A stejně ho při tom podezřívám, že to chce mít co nejrychleji za sebou, aby zase mohl přemýšlet o svých záležitostech a v duchu si přehrávat ty své Brahmsy, Haydny nebo Šostakoviče, o kterých mi vždy při snídani vypráví se obrovským zápalem. Kdyby tak byl aspoň z poloviny zapálený v noci, to by bylo skvělé. Moje kamarádky, věčné sarkastické rejpalky říkají, že se nesmím divit. Kdo se prý jmenuje Lumír, prostě musí být nějaká bezpohlavní dužina, nic víc. Nejdřív jsem se uraženě ohradila, ale čím víc nocí jsem s Lumírkem strávila, tím víc jim musím dát za pravdu. Můj sexuální život není žádná pekelná erupce, nýbrž studená, rozlehlá, nehostinná a tichá Antarktida. Každá normální ženská by asi z Lumírkovy náruče okamžitě prchla, ale to já ne. Já jsem zodpovědná. Když už jsem si s Lumírkem začala, tak pěkně spořádaně po starosvětsky, o nějakém zbrklém útěku nebo nevěře nemohlo být ani řeč. Mám prostě vztah a je to, i když kamarádky si ťukají na čelo, jenom lomí rukama a hořekují, cože jsem to za naivku, vždyť že to je jenom vztah na oko a nemá perspektivu. Možná mají pravdu. Je hodně věcí, které mi vadí. Třeba se zásadně stýkáme u něho, odmítá se ráno tahat s mým synem o toaletu a vlastně se umně vyhýbá jakémukoliv kontaktu s ním. Jak jsem tak nad tím přemýšlela, ten můj vztah asi opravdu není bůh víc co. Na druhou stranu zase byly věci, za které jsem si ho vážila. Obdivovala jsem jeho hru, jeho zanícení a profesionalitu. Ale chlapství není rozhodně jeho doménou. Bezpohlavní dužina, přízvisko, pronesené kamarádkou, nad kterým jsem se nejprve pohoršila, ale které, bohužel, je asi pravdivé. Proč já vlastně... Ondruš se pořád nabízí a já... náhle jsem se rozhodla. Čert vem tu moji zodpovědnost. Je mi čtyřicet, jak neopomněla zdůraznit asistentka produkce. Pro jednou mohu oběd s matkou zrušit. Stejně se jenom zase pohádáme, to mi bylo už teď jasný. A Lukáš? Ten taky o tyhle rodinné obědy nestojí. Bude rád, že se konat nebude a vystřelí někam na trénink nebo zápas. Popadla jsem telefon, našla Ondrušovo číslo a vytočila ho. Když začalo vyzvánět, chvěla jsem se. Člověk už není mladý, neví, co může přijít. A pak mi zbudou jenom vzpomínky na věčně spícího Lumírka. Tak co! No tak zvedni to a já se ti naprosto oddám, obrátím auto a pojedu za tebou. Nasadila jsem předem natěšený a koketní úsměv, aby i má slova měla podobný nádech. Přimhouřila jsem i svůdně oči, ale vzápětí jsem je radši pěkně otevřela, jinak bych se vybourala.

„Prosím, Ondruš,“ zvedl to až po dlouhém zvonění. Hlas měl takový podivně zadýchaný.

„Tady Marie. Ahoj,“ řekla jsem a přitom jsem se vysloveně pitvořila, jakoby okolní tma mi dovolila ztratit veškerou sebeúctu. Jako by to nikdo nemohl vidět.

„Marie?“

Jeho hlas byl zmatený. Nazlobilo mě to. „No Marie. Polednová! Ty mě nemáš v seznamu?“

„Polednová? Ahoooj,“ řekl rozpačitě a pokračoval. „V seznamu, no já nedávno ztratil telefon a ještě jsem si tam všechny nenandal, znáš to.“

Jo znám. Lhal. Nestála jsem mu za to, aby si mě tam laskavě uložil. Pěknej namyšlenec je to.

„Potřebuješ něco akutně? Nemůžeme to probrat zítra?“ zeptal se tak nějak netrpělivě a to mě mělo varovat. Lísavě jsem předla. „Mno, víš... tak nějak... prostě jsem uvažovala nad tvou nabídkou.“

„Nabídkou? Jakou nabíd... jo ach tak. No...“

„Kočička už je netrpělivá, kdopak to je?“ uslyšela jsem svůdný hlas z jeho blízkosti. Prásk. Blesk z čistého nebe. Náhle mi vyschlo v ústech. Kruci. To snad... já jsem ale taková... ani nechci domyslet co! Okamžitě jsem hovor přerušila. Hlas totiž patřil naší asistence produkce Markétě. V panice jsem okamžitě vypnula telefon, chtěla jsem tak zabránit, aby mi volal zpět. Co bych mu asi... to snad není možný, takhle se ztrapnit, znemožnit, udělat ze sebe takovou totální loudilku! Já jsem ale pitomá! Po sto letech jsem se chtěla s někým jenom tak prostě vyspat pro pouhou radost ze sexu, z mého těla a života a teď? Teď z toho budu mít minimálně totální komplex, ničící mé ego, budu před kolegou klopit zrak, rudnout, klopýtat, koktat a bude mi strašně trapně, já se znám! To byl trapas, pane bože! A ta nohatice nohatá, kočička netrpělivá, no to jsem si dovedla představit. Ty její nožičky obtočený kolem toho jeho svalnatého těla... ta... ta potvora úlisná, takhle se mu tam vetřít! Co si myslí? Ať si svádí nějaký koloušky na diskotéce a ne..., zarazila jsem se. Nadávala jsem nahlas. Uvědomila jsem si, že jsem na ně prachsprostě začala žárlit jako nějaká hysterka! Potřebovala jsem zastavit, udělalo se mi špatně od žaludku. Uviděla jsem odpočívadlo a zajela na něj a vystoupila. Bylo prázdné a ztmavlé jako z nějakého hororu. Už jenom vyskočit z křoví nějaký maniak a atmosféra by byla dokonalá.

Vypnula jsem motor a otevřela dveře do tmy. Ty si blázen, ty si blázen, proboha, co to děláš? Nadávala jsem si, ale přesto neodolala a vystoupila. Ten večer jsem vyráběla jednu nepromyšlenou nepředloženost za druhou. Za normálních okolností a v příčetném stavu bych takový nesmysl nikdy neudělala. Ale chtějte po ponížené a ztrapněné ženě racionální jednání.

 

Rozhlédla jsem se dokola jestli opravdu nikdo v okolí nebyl. Nebyl. Trochu jsem se přikrčila, zaťala ruce v pěst, zavřela oči, zaklonila hlavu a zplna hrdla pěkně procítěně zakřičela: „Sakráááááááááááá!“

Když jsem doječela, slastně jsem se nadechla. Trochu mi odlehlo. Někdy je tak osvobozující svůj stavy mysli pěkně vykřičet až ke hvězdám. Došla jsem k polorozpadlé lavičce se stolkem, plných suků a neidentifikovatelných skvrn a sedla si na ní. Zrak mi spočinul na překypujícím odpadkovém koši, z kterého se linul zápach. Byl plný papírových sáčků od nedalekého McDonallda drive, který minula se spoustou zbytků, umělohmotných lahví od Sprite, Coca coly, celofánů a obalů od Nestle čokolády, krabiček od cigaret Marlboro a zmrzlin Algida. Dovedla jsem si představit ten nadšený roj vos a masařek. Lidé bzučeli a konzumovali před nimi, ony se do toho daly po nich. Typické ukázka spotřebního blahobytu. Bahno nadvýroby. A stejně pořád nadáváme a nejsme spokojení. Budeme vyrábět ještě větší a ještě větší hamburger, až do něho budeme moci vrazit i svou hlavu, polijeme se tunou kečupu a sníme sami sebe. Skvěle. Krásná symbióza s přírodou, jen co je pravda. Já měla tedy fakt prima náladu. Raději jsem odvrátila pohled od koše a zadívala se na hvězdy. Ale moc mi to nepomohlo. Zase mi před očima tancovala číslovka 40. Depka. Ti kluci jí říkali paní. Přirozeně. Jak jinak? Vždyť také jsem paní. Ale kdyby jí řekli aspoň mladá paní, ale to ne. Paní. Co takhle trochu taktu, kluci? Ale vlastně máte pravdu. Já už jsem prostě paní. Je to tak. Zpátečka ke slečně neexistuje. Proč jsem je vlastně musela potkat? Proč musí být naše asistentka produkce tak škodolibá? Úplně mě rozhodili. Povzdechla jsem si a začala se upřeně dívat na hvězdy. Svítily tak jasně. Kdysi jsem věřila, že to jsou dušičky a srdíčka mrtvých. Říkal mi to táta, aby mě uklidnil, když jsem se poprvé rozrušila po poznání, že lidé umírají, že tady maminka a tatínek nebudou napořád a nejen tatínek a maminka. Ani já ne. To poznání mě tenkrát hrozně rozlítostnilo, plakala jsem a nemohla se utišit. Přestala jsem plakat, až když jsem vyčerpáním nemohla. Ale stejně jsem večer nedokázala usnout. Neustále jsem popotahovala a tak mě otec vzal ven, posadil se na nízkou zídku oddělující travnatou terasu, vzal mě na klín, jemně mě pohupoval a řekl mi: „Víš, člověk sice umře, já, maminka, dědeček i babička i ty. Ale neboj se. Vidíš ty hvězdičky? Ano? Tak to je jedna veliká rodina. Až umřeme, přemístíme se támhle nahoru a staneme se takovou hvězdičkou a budeme se ze shora dívat sem dolu na tebe. Nikdy nebudeš sama. Dokud budeš mít nad sebou hvězdičky, nebudeš na světě osamocená. Budeme tě tam čekat v té velké rodině, až se k nám přidáš a budeš svítit s námi.“

„Staneš se hvězdičkou?“ zeptala jsem se ho tenkrát.

„Ano. Maminka taky.“

„A já taky?“

„Ano.“

„Takovou, jako máme na špičce stromečku na Vánoce?“

„Přesně takovou,“ uklidnil mě otec, pohladil mě, vzal mě do postýlky a počkal, až usnu. Usnula jsem vzápětí.

Ach jo. To bylo tak dávno. Kolik mi tenkrát vlastně bylo? Nepamatovala jsem se. Nikdy jsem se později o tom večeru s tátou už nebavila. A bůh ví, kdy budu mít zase příležitost a kdy se ozve. Někde se toulá po světě se svými psychickými problémy. Jak ráda bych se ho zeptala. Na spoustu věcí bych se ho ráda zeptala. Budu mít ale vůbec příležitost? Ozve se mi vůbec ještě někdy? Dívala jsem se na hvězdy a představoval jsem si, že se třeba v ten samý moment na ně dívá i můj táta. Někde na nějakém pobřeží u rozbouřeného moře nebo uprostřed buše. Kdyby dal aspoň občas vědět, kde se toulá. Ale to on ne. „Kde jsi, tati? Kdepak asi jsi?“ zašeptala jsem. Ale hvězdy mlčely.

 

---