Hlavní role Kapitola 4

Kapitola 4

 

Zaparkovala jsem u chodníku, před naším barákem, aniž by se mi podařilo zdemolovat okolostojící automobily. Zázrak. Parkování, jak já nenávidím parkování. Ať vymyslí prášek na rýmu a do auto sapa. Jako SAmo PArkování. Když můžou vymyslet ABS, tak ať mi vymyslí SAPA, to dá rozum a ne nějaký balistický střely. S nimi nezaparkuju. Vystoupila jsem, šla ke vchodu, když jsem periferním viděním zaregistrovala nějaký pohyb ve tmě. Otočila jsem se. Nemýlila jsem se. V houští se skrývala nějaká temná postava. Chtěla jsem se dát na útěk, když postava vyšla do světla pouliční lampy. Zatrnulo mi. Ale ne hrůzou, spíš bezmocným vztekem.

„Brý večer, vás tady čekám,“ řekla postava v odřeném kloboučku. Blížila se ke mě. Měla horečnatý zrak.

Důrazně jsem mluvit zvýšeným hlasem: „Pane Polánku! Co tady zase děláte! Víte, že ke mě...“

„Já vás poznám, vždycky vás poznám, můžete mít jakýkoliv brýličky, paručinku, já vás všude poznám,“ drmolil fascinovaně o překot. Schoulil se, kolébal se a začal se hihňat.

„Pane Polánku, že budu zase muset zavolat policii!“

Pan Polánek se narovnal, potom se zaklonil zpět, vytrčil před sebe ruce a couvl o dva kroky. „Ne, ne, policii ne!“

„Pane Polánku, ale co mám s váma dělat? Víte, jak mi pořád ztrpčujete život? Tohle nejde!“

„Všechny filmy, viděl jsem všechny vaše filmy. Stíny na nebi třistaosmnáctkrát! Prosím, něco malého, prosím.“

Povzdechla jsem si. Bylo mi ho líto, ale tohle fakt nešlo. Pan Polánek byl nemocný, byl už několikrát hospitalizovaný v několika psychiatrických léčebnách, ale bylo to pořád stejné. Věděla jsem, že je nemocný, ale zároveň jsem se ho tak trochu štítila – osobní hygiena mu byla cizí a také jsem se ho hodně bála. Fanaticky mě pronásledoval, řešila jsem to s policií, ale málo naplat. Nic nezmohla, jsou bezzubí, protože naše legislativa je příliš měkká. Pan Polánek byl neoblomný. A otravný.

„Něco malého, něco malého,“ drmolil a snažil se mě uhranout. Chtěl ode mě něco osobního. Nějaký fetiš. „Pane Polánku teď hned jdu volat policii!“ řekla jsem, otočila se a spěchala do vchodu domu, kde jsem bydlela v novém bytě se svým osmnáctiletým synem Lukášem. Odemkla jsem, rychle vkráčela dovnitř, zabouchla a zamkla. Uf, byla jsem v bezpečí. Pan Polánek nikdy agresivní nebyl, ale u mentálně postižených lidí člověk nikdy neví, kdy ho chytí rapl. Bohužel. Ale co s tím? V chodbě se zjevila paní Řípková. Docela milá paní s afektovaným hlasem, která měla za manžela bohatého právníka a sama se zabývala draperiemi.

„Paní Polednová, paní Polednová, už tady zase stepoval ten váš úchyl! Celičkej den!“

Ušklíbla jsem se při jejím slově váš. Copak je můj? Copak jsem si ho někde pořídila, abych byla zajímavá? Už vidím tu reklamu. Pořiďte si svého vlastního domácího úchyla! Neškodí, netrhá, nehryže! Přes internet deset procent sleva! A doručíme vám ho až domů v úhledném balíčku s mašličkou!

„Pořád se tady ochomejtal, paní Polednová. Ale kdyby jenom to, zase vyhraboval popelnice, jestli tam nenajde něco od vás.“

„Ježíši,“ zavřela jsem unaveně oči.

„Co, Ježíši, zavřít by ho měli, magora. Podívejte, já jsem slušná a přející ženská, vím, že za to nemůžete, ale měla byste to nějak řešit.“

„Mám ho zastřelit?“ zeptala jsem se a otevřela poštovní schránku. Něco z ní vypadlo na zem. Klesla jsem na kolena, abych zjistila, co to je. Paní Řípková se také zvědavě naklonila. „Co to... to byl určitě on, dostal se sem, někdo ho pustil a rejdil u té vaší schránky, co to jenom... to snad... paní Polednová, to jsou vlasy. Jeho šedivý vlasy a mezi tím... no fuj tajbl! Taky si myslíte, že to je, co si myslím já?“ Přikývla jsem znechuceně. „Ano,“ hlesla jsem. Postavila jsem se a podívali jsme se navzájem do oči. Paní Řípková mě soucitně vzala za loket. „Prase, je to prase. Celej svět je jedno velký prase.“ Musela jsem souhlasit. Byl to jeho chumáč šedivých vlasů, propletený s černými chlupy. Ani jedna z nás nepochybovala, že to jsou chlupy z jeho přirození.

„Já vám tu popularitu nezávidím, fakt ne. To je hrůza, co si ty lidi dovolí. Jenom proto, že tak hezky hrajete. Víte co, jděte domů, já to zametu. Nedělejte si s tím hlavu. A zeptám se manžela, jestli by s tím něco nešlo udělat.“

Povzdychla jsem si. „Děkuju. Moc.“

Popularita má opravdu i odvrácenou tvář. Kdyby se tak dalo hrát pod jinou identitou, to by bylo prima. Na druhou stranu jsem i přes to všechno své řemeslo nesmírně milovala.  

 

Konečně jsem doma pohodila klíče na botník, sedla si na židličku, na kterou se vždy sesypu jak pytel brambor a položila nohy na botník. Kdo mi sundá botičky? Ty sama si je sundáš. Jako ostatně všechno. Ve dveřích chodby se objevil můj sedmnáctiletý syn Lukáš. Je vytáhlý, hubený, oblečený do basketbalového dresu, s dredy na hlavě, které mě jako matku přirozeně iritují, ale nemohu potlačovat svobodu jeho osobnosti, jak mi důrazně vysvětlil a prošpikoval mě svým chytrým a lišáckým pohledem.

„Ahoj, synáčku, co takhle si někdy ty tvoje smradlavý bagančata někdy srovnat? Nemusíme tady mít překážkovou dráhu, že ano?“ Ukázala jsem na jeho pohozené Martensky a tenisky.

„Nazdar mutr. Ty máš teda zase náladičku.“

„Jo. A prosím tě, prej mutr... musíš mi říkat tak příšerně?“

Lukáš pokrčil rameny. „Vypadáš příšerně. Kruhy pod očima máš...mělas těžkej den?“

„Měla.“

„Zase si točila s tím pakem?“

„Uhádls, synáčku. Jsi chytrý po mě. Zase nám všem dával najevo, kdo je tady režisér. Pan režisér!“

„No jo. Chytrolín. Jo prej tady rejdil zase ten tvůj slintoš.“

Přikývla jsem. „Vím. Paní Řípková mě už informovala. A neříkej mu tak. Je to odporný slovo.“

„Copak paní Řípková, ta ví taky vždycky všechno. Kdyby ji tenkrát angažovala KGB, nemuseli by rusové prohrát studenou válku.“

Musela jsem se usmát. Pobavil mě. „Jdi ty, brebto. Víš, co? Co kdybys mi šel nalít vínko. Já ti za to srovnám ty tvoje blátošlapy.“

„Jasná páka. Pokoj duši, mamuš, jdu ti nalejt krev do žil.“

Mezi nohama se mu otřel Kevin a šel mě majestátně přivítat. Kevin je roční kocour rasa mainská mývalí. Je mu rok a je těžký a velký jako dělová koule. „Podrbej zatím darmožrouta, sežral snad celou krabici pytlíčků whiskas.“

„Neříkej mu tak.“

„Rozkaz... mutr. Žádný darmožrout, žádný slintoš v mém slovníku,“ usmál se Lukáš a zmizel právě včas před letící bačkorou, která plácla do futer a pleskla sebou na zem.

„Prej darmožrout, viď Kevinku, neboj, si moje krásný a milý zlatíčko. A kdepak máš Krejzy? Zase si ji honil a trápil, viď darebáčku.“ Krejzy byla moje druhá kočka dvouletá a zrzavá. Přivezla jsem si ji z Pardubic. Byla to pouliční směska, ale krásná. Takový můj bojovník. Říkám ji kočka Ninja, protože, když jedeme na chatu, vypráská všechny okolní kočky z našeho pozemku. I velké kocoury prohání a žene až k plotu, když neprozřetelně navštíví naši zahradu. Jenom s Kevinem si neví rady. On je mladej, chce si hrát a hraní si jaksi vynucuje, i když ona na to nemá náladu. Prostě na ní skočí a začne ji masit a to se potom celým bytem rozléhá její příšerný jekot. Je mi ji líto, ale rady si s tím nevím. Kamarádky mi radí, že ho mám vykastrovat, že jí pak dá pokoj, ale ty by po svých zkušenostech nejradši vykastrovaly celé samčí pokolení. No ale stejně se budu muset nějak rozhodnout, jestli si ho nechám na mazlíka nebo z něho udělám chovného šampiona. Ale nedovedla jsem si představit, že by, chudák, vydržel na výstavách v těch kójích. Obávám se, že by zdemoloval celou výstavu a inicioval kočičí vzpouru. No uvidíme, viď Kevine.  Drbala jsem ho láskyplně a nechala se odměnit spokojeným předením. Aspoň o někom jsem si jistá, že mě má upřímně rád. Moje kočky. I když Lukáš snad taky. Tedy doufám. U těch dětí člověk nikdy neví, co se jim honí hlavou. Povzdechla jsem si a začala si sundávat boty z nateklých nohou. „Nožičky moje, upracované,“ litovala jsem je. Boty jsem spořádaně uklidila do botníku včetně Lukášových Martensek. Počkej, až budeš žít s nějakou ženskou, ta ti dá sodu, to budeš teprve vzpomínat na hodnou a tolerantní maminku. Zálibně jsem se dívala do vysokého botníku. Byl z větší části plný mých bot. Miluju boty. Boty, to je moje úchylka. Když mám splín a ten mívám často, vždyť jsem děvče citlivé a kdo by v dnešní době neměl splín, že, tak hupky dupky pěkně do ženské léčebny depresí – nákupního centra. A když mě tam pustíte čirou náhodou s plnou peněženkou, za chvíli nemotorně kličkuji a prohýbám se, přetížená taškami plných krabicí bot. Krása. A je po splínu. Ano, všichni na nákupní centra pokrytecky nadává, že to je žrout času a rodinných úspor, ale pro mne je to léčebná kůra. Lukáš mi tvrdí, že se v příštím životě narodím jako stonožka. Možná. Aspoň bych mohla nosit všechny mé krásné botičky najednou. Cvakala bych jak pásový transportér na dlažkách. Ano v příštím životě chci být stonožkou, žijící v nákupním hypermarketu. Každopádně i v mém současném životě pohled do mého přetékajícího botníku ve mě vyvolává skoro až slastné pocity. Rozkoš z milování... co vás nemá. Kdepak posvátné otevírání krabice se značkovými botami a první tajné zkoušení doma před zrcadlem. Tomu říkám pravá rozkoš. Vím, přízemní úchylka, daň spotřebního života, ale nechte upracované ženě aspoň nějakou, byť pro mnohé přízemní, radost. Tak dobrou noc, botičky, pěkně jsem se s nimi rozloučila a zavřela botník. „Spinkejte,“ řekla jsem nahlas a Kevin se na mě zvědavě podíval. Asi si taky o mě a mé vášni myslel své. 

 

Ve své ložnici jsem rychlým tempem vyprazdňovala Rulandské šedé ze Znovína. Zasloužila jsem si to. Jakpak by ne. Možná to tempo bylo až moc rychle, ale co. Procházela jsem poštu, byla to jenom samá zatracená kasomilka. Říkám tak složenkám. Jako že milují mojí kasu. Kasomilka. Kasomilka za pojistku na auto, kasomilka od zlodějskýho čezu, kasomilka od pana Venclíka, který mi dělá v bytě drobný opravy na které má normální ženská normálního chlapa, jenže já si musím platit pana Venclíka. Ještě, že je pan Venclík slušný a nesnaží se ze mě sedřít poslední chlup, když jsem ta paninka od filmu, jak říká svým nosovým hlasem. Dívala jsem se na výpis z účtu. Jasně, nejvyšší debet byla hypoteční splátka. Ach jo. Samé kasomilky. Není divu, že musím točit od rána do noci, do toho si občas střihnu dabing. Zírala jsem na tu hromadu a propadala do trudomyslnosti. Asi jsem neměla kupovat tak veliký byt. Nevím, byl to nějaký záchvat megalomanství, anebo mě prostě unavovat ten věčný nepořádek v našem vršovickém tři ká ká. Nedokázala jsem tam nikdy udržet pořádek, neustále nám tam někde přetékaly krabice na skříních, prostě peklo. Necítila jsem se tam dobře. Tenhle psychologický nápor mě přivedl k tomu, že jsem splašeně koupila tento obří byt s terasou. Jasně, je skvělý prostorný, jenom je už po záruce a bohužel byl nekvalitně postavený jako většina těchto stavebních rychlokvašek. Já naivka prostě propadla reklamní masírce a teď to mám. Sama ženská a na krku hladového syna, na kterém oblečení jenom hoří, dvě kočky, každý měsíc spoustu kasomilek a zlé plamenné oko hypotéky. Netušila jsem, že to bude takový stres žít s hypotékou pod polštářem. Pořád mi nedává spát, mrcha. Proto skáču i do seriálů na komerčních televizích, nejdřív jsem z toho měla trauma, ale kdo tam dnes není, že? I ti, co brojili a ukazovali odsuzující prst, dnes vezmou zavděk roli v těch nekonečných seriálech, které ale na druhé straně nesou i nekonečné honoráře. Peníze nesmrdí, že, pokrytectví stranou. Vždyť nad sebou mám na nebi místo božího oka, oko hypoteční. Ach jo, jenže při současné krizi, ceny bytů klesají, já ho koupila, když byly na vrcholu a kdybych se teď dostala do finanční tísně a byt musela prodat, tak bych za něho dostala tolik, že vlastně těch několik let drastických splátek bylo vyhozených nadarmo z okna. Teď už musím vydržet. Musím doufat, že budou chodit pořád nabídky na role a budu stíhat tu zatracenou hypotéku platit, jinak sbohem a šáteček. Sakra normálně tohle by měli táhnout dva. Jenže když jsem jednou Lumírka naťukla, jestli to je mezi námi vážné, nebo jestli by to mohlo být, vyklouzl mi z otázky jak kluzký úhoř a nějak to tenkrát prkenně zamluvil. To mi stačilo. S Lumírkem počítat nemůžu. A vlastně ani nevím, jestli chci. Vždyť to je k ničemu. Okej, dopila jsem skleničku. A ejhle, já vypila už celou lahvičku. Jejda jejda, ale jak je mi najednou dobře. Milé kasomilky, běžte pěkně do... však víte kam, já si jdu pro další lahvičku. Jsem velká holka, zasloužím si to a ty svědomí, si výčitky nech a radši běž spát.

 

Dívali jsme se se synem na televizi. Syn pil kolu, je přece sportovec a jeho maminka si štědře dopřávala vínečka.

„Půjdeš se zítra večer podívat na zápas? Hrajeme s Brnem,“ zeptal se Lukáš a napjatě očekával mou odpověď. Hrál ještě za dorost v basketbalovém týmu USK Praha. Byl skvělý hráč se skvělou budoucností. Ale vlastně jsem to ani neměla čas sledovat. Bohužel. Měla jsem výčitky svědomí, ale prostě do toho vždy něco přišlo.  Povzdychla jsem si. Musela jsem mu odpovědět jako obvykle. „Nepůjde to,“ řekla jsem, kousla se do rtu a raději se znovu napila trochu vína.

Lukáš se ušklíbl. „Slíbilas to!“

„Já vím, vím, ale co mám dělat? Zítra máme nějaké dotáčky.“

„Vždycky něco máš! Kdy si naposledy se byla podívat?“

„No... to...,“

„Někdy minulý rok!“

„Příště...,“

„Příště, příště, to slyším pořád! Pořád! Žádné příště nebude, to vím!“

„Ale no tak Lukáši, víš přece...,“

„Vím moc dobře. Přece!“ Lukáš začal vypočítávat na prstech. „Natáčení! Dabing! Zkoušení kostýmů! Interview! A tak dále a tak dále! Pořád, pořád něco máš, mami!“ Lukášovi začal přeskakovat hlas. Zvedl se a rychle odešel do svého pokoje. Bylo mi ho líto, ale co jsem měla dělat? Vstala jsem, že půjdu za ním, ale potom jsem si to rozmyslela. Co bych mu řekla? Zase příště? A také jsem cítila, že chce být sám. Nalila jsem si další skleničku.

 

Přišel asi za půl hodiny, byl už uklidněný a opět v dobré náladě. Já něco ještě trochu upila a měla jsem takovou nějakou rozvernou náladu. „A co kdybychom si zazpívali, synáčku, pořád jenom civíme na tu bednu. Třeba tuhle... Znovíne Znojmo, vidím tě dvojmo.

„Mami, radši nezpívej. A nepij. Vždycky, když seš vyfluslá, tak se namažeš rychle jako blesk.

„Znovííííne, Znojjjjmóoo, dvojmóóóó.“

„Mami, zítra přijde gestapo, měla bys bej v pohodě, abys dokázala bejt ve střehu. Musíš odvracet údery!“

„Jaký gestapo, synáčku... Znovíííííne...“

„Babuška rozmilá, přece. Zejtra je inspekce.“

Rázem jsem ztuhla. Synáček, měl pravdu. Já ho nemít. Ale co. Přece se kvůli tomu. „Je to náš byt, ne? Ať si babuška říká, co chce!“ odvětila jsem vzpurně a znovu si nalila. „Znovííííne, Znojmoooo!“

„Hele, už radši nezpívej a podívej se radši na toho blbce...“ Lukáš ukázal bradou na obrazovku a škodolibě se usmíval. Běžel tam dokument o zkorumpované politice a reportáže o nedávných aférách.

„Vo co jde?“ zeptala jsem se.

„Ale, tehdy chytili toho pitomce s kalhotama na půl žerdi. Skrytou kamerou.“

„To je ten poslanec... ten Dolejš, že jo?“

Lukáš jenom přikývl a usmíval se. Zvýšil zvuk. „No jo, redaktor Mladý fronty ho navnadil. Říkal, že je majitel heren a že když zabrání novele zákona o loteriích, dá jim milion. Skočil na to, pitomec naivní.“

Ušklíbla jsem se. „Co bys taky od komunisty mohl chtít. Hlásaj vše pro lid a sami hrabou. Hrabali, hrabou a budou hrabat. A schovávají se za ideje. Aby nemuseli makat.“

„Ale mami, s tím nemá komunismus nic společného.“

„Jak nemá? To víš, že má! Vždyť se podívej na jeho obličej! Zkroucenej falešnej. Prostě komunista! Jen se podívej!“ Vymrštila jsem směrem k obrazovce ruku se sklínkou a vyšplouchla zbytek vína. „Jejda. Škoda vínečka. Kvůli takovýmu neřádovi... komunistickýmu!“

Lukáš se na mě letmo podíval, nesouhlasně zakroutil hlavou, otočil hlavu zpět k obrazovce a mluvil ke své mamince poučně. Příliš poučně. „Ale, mamuš! U nás hrabou všichni, pěkně po demokraticku. Je jedno, jestli to je komanč, socan nebo demokrat. I ten z Top devítky tenkrát spolkl háček,“ řekl Lukáš, ukázal na televizi a dodal: „Jednou v tom všici, mamuš.“

„Jak všici? Komunisti v tom jedou, vždyť se na něj podívej... jo víme vo sobě... jasně, jak by nevěděl, vidí prachy... komunista!“ Začínala ve mě bublat krev. Lukáš nesouhlasil. „Jenže to je ta mýlka, vy si myslíte, že za ten rozkradenej bordel můžou komunisti. Blbost, ty nejsou u moci, to jsou jenom příštipkáři. Kradou hlavně ostatní.“ 

„Jak takhle můžeš mluvit? Copak ty si nepamatuješ historii? Vlastně nepamatuješ, ale to je fuk! Copak jste slepí? Copak vy mladí nevidíte, co ty komunisti dělali za zvěrstva?“

„Mamuš, klídek, relax, buď cool. Komunisti jsou mrtvá historie.“

„Lukáši, to snad ne! Historie jaká mrtvá historie, vždyť jsou pořád tady! Na lampy je měli věšet a ne sametová revoluce. Vždyť zase rozkrádaj. Zase maj všechno!“ Tak jsem se rozčílila, že jsem rozhodla dopít i druhou láhev.

„Mami snad nesklouzneme znovu do těch hádek. Vybodni se už na to, vy jste z toho pořád nějak zamindrákovaný. Koukej dopředu a na současnost!“

„No skvěle, jenže když zapomeneš historii, tak ji prožiješ znovu, no ne. Kvůli těm rudejm ksindlům jsem přišla o tátu! Nebejt jich, nemusel emigrovat! Vždyť ti chtěli strčit za mříže dědu!“

„Ale jo, mamuš, klid, máš pravdu. Hele, já už jsem unavenej, ty jsi měla taky těžkej den, pojď půjdeme si lehnout.“

Iritovala mě ta slepota dnešní mladé generace, ta jejich lhostejnost k minulosti. Copak je jim to opravdu tak jedno? Copak se nebojí komunismu? Bohužel sytý hladovému nevěří a když ho neprožili na vlastní kůži, nevědí, čeho se mají bát. Vlastně komunismus hlavně vidí ve filmech od Hřebejka a ono to vlastně byla švanda, že jo. Ach jo. I můj vlastní syn byl takhle laxní. Můj syn! Něco jsem zpupně brblala, ale byla jsem opravdu dost přiopilá. To se na dámu nesluší, ještě, že to viděl jenom Lukáš.

„Zítra přiletí tajfun, potřebuješ bejt v poho, běž spát,“ řekl, aby mě už doopravdy konečně vyexpedoval do ložnice a bylo definitivně po hádce. Nerad se se mnou hádal a nerad se mnou diskutoval o politice. Tvrdil, že jsem až příliš zaslepená ke komunismu a že proto nevidím nešvary dnešní demokracie. Já je samozřejmě viděla, ale komunisty od doby, kdy mi za totality vyštvali tátu za hranice a nemohl zpět, prostě nenávidím. Připravili mě o tátu v době, kdy jsem ho potřebovala nejvíc. To prostě nesmažou. Měla jsem náladu svou křivdu vykřičet celému světu, ale potřebovala jsem jít spát. Čekal mě náročný zítřek. Matčina vizita a natáčení v Brně.

„Zatracená dé jednička,“ zavrčela jsem, Lukáš se zatvářil překvapeně, protože nechápal souvislost, ale to jsem se už hrdinně zvedala. Jenže svět se se mnou zatočil a zase jsem se pěkně svezla zpět. „Jejda,“ hlesla jsem překvapeně. Bylo zle. Vypila jsem přes moc. Zbývalo jediné, jak trochu snížit intenzitu zítřejší bolesti hlavy. Vezmu si na noc svého věrného růžového přítele.

Odklopýtala jsem do koupelny. Ty má krásná drahá koupelno. Z celého bytu mám tak maximálně zaplacenou tebe. Šťouchla jsem rukou do italské dlaždičky. Když mi seberou byteček, tebe z něho vyříznu a půjdeš se mnou, neboj milá koupelničko. Natočila jsem si vodu, v neseseru našla Ibalgin a jeden spolkla. Spásný prášeček na moji hlavičičku, kuňkala jsem a přihlouple se usmívala na krabičku. Pomož mi, modlila jsem se k němu. Nepomohl.   

 

---