Autokritika

Kdekdo prostě sedí a do hlavy ti nevidí
Od jisté doby je totiž se stínopsy taková potíž
že ať nakreslíš na zeď cokoli
přijmou to s povděkem
ocucají a vyplivnou jako příliš kyselý bonbón

Máme tady takový problém
řekl profesor
a všechny tři brady se mu zatřásly
Jen kostnatými prsty na katedru poklepal
rukou mávl a poslal tě dál

V rozích místnosti rostou stíny
a než doputují do půli stěny
už jsou o hlavu větší než ty

Sobě stloukáš šibenici, jen to vůbec netušíš

A všechny dobré múzy dávno odešly
Zůstala poslední, co čepel v tvé míše otáčí
A ačkoli má úsměv sladký
nehty, jako spáry zvířete
laská něžně tvoje hrdlo

Jen se tak vrátit v koloběhu
podruhé nabrat první dech
To od jisté doby totiž
je se stínopsy taková potíž
že jen co se k nim zády otočíš
a prsty do omítky fresky vyryješ
už ti zas po krku skáčí
a bez nejmenších výčitek
co snad tahle činnost obnáší
čekají až naposledy vydechneš

(Po kusech tě k sobě odnáší
a po domech prodávají)