Hledači železa

Ten výmysl s povinným smíchem byla moje práce a podle všeho to byl ten nejhorší nápad, co jsem kdy dostal. Aneta se dnes zasmála potřetí, čímž splnila svoji denní povinnost, a mohli jste vzít jed na to, že už se až do večera ani jednou neusměje. V sedm ráno jsme se všichni sešli na zápraží na první ranní cigaretu. Piko přinesl hrnek, ze kterého trčela ubalená cigára, a všem nabídl. Mlčky jsme pokuřovali.
„To jsem potřeboval,“ prohlásil jsem bez větší snahy.
„Hm…“ zahučel Čágo, „to jo.“
Kouř osmi cigaret se promíchával v jeden mohutný dým. Osm rukou odklepávalo popel nevzrušeně na podlahu, osmery plíce zhluboka potahovaly, osm párů ospalých očí se pomalu rozlepovalo.
Snídaně nebyla ani dobrá, ani špatná. Petra stála u plotny a bylo to tak správně. Nikdo jí nevěnoval pozornost, dokud nerozdělila míchaná vajíčka na osm talířků, každý z jiné sady. Nakrájel jsem dvacet krajíců chleba – po třech pro chlapce a po dvou pro dívky a zbytek chleba dal na radiátor, aby ztvrdl. Naskládali jsme se k dlouhému stolu, namazali chleba máslem, snědli vajíčka, vypili každý svůj hrnek hořkého čaje. Pochválili jsme bez zájmu Petru a sklidili nádobí ze stolu.
Jako nováček jsem měl různé výsady. Například to, že jsem dopoledne nemusel nic dělat. Posadil jsem se na zem vedle Pika a pozoroval, jak plní dutinky tabákem. Nabíral ho mezi své špinavé prsty a sypal do příliš malých otvorů se záviděníhodnou praxí. Nasypat, sklepat, nasypat, umačkat… Každou cigaretu na konci pečlivě zatočil, aby se tabák nesypal ven, a odložil ji do hrnku. Každou chvíli přišel někdo ze spolubydlících a jednu si vzal. Počítal jsem mizející cigarety, a když si Zlata přišla pro druhou, zapálil jsem si taky.
Den se za oknem převaloval v pomalých vlnách projíždějících aut a líně šlapajících chodců. Na chodníku hnilo listí a další se sypalo ze stromů. Poslouchal jsem šumění televize přerušované utínanými monology, jak Čágo jako každý den opravoval televizi. Po šesté cigaretě přišel čas na oběd.
Těstoviny s kečupem a sýrem. Vařila Petra.
Odpoledne přišla moje matka. Usadil jsem ji v kuchyni a postavil na sporák konvici. Nasypal kávu do dvou hrnků, a zatímco jsem čekal, než se voda uvaří, došel jsem k Pikovi pro čtyři cigára. To by mělo stačit. Matka se mi zdála opět pohublejší než minule. Zapálila si a já s ní. Ona si dala do kávy dvě lžičky cukru a já žádnou. Zeptala se, jak se mi vede, a já se zeptal, jak se vede jí a otci. Oba jsme odpověděli, že dobře. Jirka zabíjel mouchy plácačkou a zapisoval si do bločku jejich počet. My se bavili o budoucnosti. Vlastně nebylo o čem, jenom prázdná slova, kterými jsme chtěli naplnit dávno zemřelé sny. Když matka dokouřila druhou cigaretu, odešla.
Dokyna přinesla nějaké vnitřnosti z televize. Položila je na stolek u okna. Mohlo to být něco pod dvě kila. Spousta mědi, ale taky spousta umělé hmoty. Čágo tavil pervitin na polévkové lžíci. Zapalovač olizoval okouřený kov a drobné krystalky kapalněly. Hotový obsah natáhl do velké stříkačky a beze spěchu drogu proklepal. Všech osm se nás usadilo na rozlehlé matraci. Osm hladových těl a v nich osm duší, co hlad už nikdy nepocítí. Na řadu jsem přišel pátý, jako vždycky. Zabodl jsem jehlu do žíly, dotlačil hladinu přesně k rysce a podal injekci dál.
Svět se zastavil a já hledal sebe i své spolubydlící. Auta se za oknem hnala dál, ale čas přestal existovat.

Matka s otcem seděli zavření v malém bytě, sotva půl metru od sebe. Žili vedle sebe, ale každý sám. Fráze se obehrávaly v mém mozku jako v zaseknutém gramofonu a já je hltal pořád se stejnou vervou. Přemýšlel-li jsem o budoucnosti, byla stejně bezútěšná jako minulost.

Po večeři a večerní cigaretě jsme losovali. Jako každý večer. Vylosoval jsem si Zlatu. Žádná výhra to nebyla, ale byl jsem rád, že na mě nezbyla Aneta. Od toho výmyslu s povinným smíchem, jsem se jí nemohl podívat do očí.
Sexu jsme se oddávali na jedné straně kuchyně, na druhé byl Jirka s Petrou. Aneta byla v pokoji. Další malá výhra. Zlata ke mně přitiskla své tvarohovité tělo a svým kyselým dechem mi vyznávala lásku určenou úplně jinému člověku. Jirka při tom byl vždycky hrozně hlasitý. Bylo poznat, jaké míry vzrušení právě dosáhl. Stále jsem zrychloval a s úlevou jsem registroval Zlatin orgasmus. Zaklonil jsem se, zavřel oči a udělal se jen několik vteřin později než ona. Několikrát jsem ji políbil na tvář, posadil se na židli a čekal, až vyvrcholí všichni i ve vedlejším pokoji. Až vyvrcholí Aneta. A až půjde spát…

Ráno v sedm jsme se sešli na cigaretu. Aneta se zasmála podruhé a ten zvuk mi přejel po zádech jako ostří nože. Předpokládal jsem, že naposledy se dnes zasměje u snídaně. Vlastně jsem na to čekal jako na vysvobození. Opět osm rukou, osmery plíce a osm párů očí. Jen dnes za mnou přišla Zlata a důvěrně mi zašeptala do ucha svůj plán. Měl jsem jít s ní.
Dokouřili jsme a čekali na snídani. Dokyna dělala vajíčka na měkko. Nikdy k snídani nedělala nic jiného. Nakrájel jsem chleba. To jsem dělal pokaždé já. Dvacet krajíců. Aneta rozbila své vajíčko a zasmála se. Dívala se při tom na mě. Po snídani jsem zašel za Čágem. Dal mi, co jsem chtěl.
Posadil jsem se k Pikovi a čekal, až se Zlata rozhodne. Seděla a vypadala nervózně. Já jsem byl klidný. Od té doby co jsem byl tady, jsem byl stále klidný. Mrkla na mě a snažila se nedat na sobě nic znát. Příliš se jí to nedařilo. Zdánlivě klidně vyrazila ke vchodovým dveřím.
„Počkej,“ zadržel jsem ji a odvedl na toaletu, „tohle jsem vzal na cestu.“
Opřel jsem se o dveře a začal drogu tavit. Zlata slabě zaprotestovala.
„Poslední, na cestu,“ mrkl jsem na ní spiklenecky. Naplnil jsem stříkačku a políbil Zlatu na rty. Lehce jsem jí uchopil za ruku a podíval se hluboko do jejích nevýrazných modrých očí. Jehlu jsem zabodl do její modré žíly.
„Miluju tě,“ zašeptal jsem a zmáčkl jehlu s dávkou pro dva až nadoraz. Ještě naposledy jsem se podíval do Zlatiných očí a poprvé v nich uviděl skutečnou emoci. Strach, překvapení, ale hlavně nevýslovný smutek. Posadil jsem jí na mísu a zavřel dveře.
„Nikam nechoď,“ zamumlal jsem pro sebe.

Pochopili to všichni, jen Aneta na mě stále vrhala nevrlé pohledy za ten můj pitomý nápad a já věděl, že dřív nebo později si ji vylosuju taky.