Slzami se neplatí Kapitola 6

Kapitola 6

„Čoveče, to bude průser, co?“ chmurně řekl Richard a prohlížel si krátké tepláky, vypůjčené od jednoho z žáků sedmé třídy. „Vypadám jak pitomec,“ konstatoval. „Ty tenisky mi jsou pěkně malý.“ Zkusmo se stoupnul na špičky a zhoupnul se. Sykl na potvrzení svých slov. Potom lehce kopl do igelitky, kde měl složené mokré věci. I když nebyl úplně promočený, protože na něho stříkala jenom odražená voda, přece jenom požádal také o náhradní sportovní oblečení. Marcel seděl na dřevěné lavici a pozoroval, jak se jeho kamarád převlékal. „Průser možná, ale garantuju ti, že teď budeme slavný široko daleko. Holky na nás poleťej. Milujou grázly,“ spiklenecky mrkl a bouchl povzbudivě Richarda do nohy. „Vršková a Jeřabice jsou naše, na to vem jed.“

„Hm. To nevím, tvářily se jako zmoklé slepice.“

„To je přejde, holky odpustí. Vsaď se, že po škole s náma půjdou do altánu.“

„Po škole? Než ten svinec uklidíme, tak bude konec školního roku.“

„Neboj, to zvládneme brzo.“

„Když myslíš,“ pokrčil rameny nedůvěřivě Richard. „Jsem zvědavej, co na to řekne otec.“¨

„Tvůj?“ Marcel mávl rukou. „To mě spíš bude čekat malá domácí poprava.“

Seděly v altánu, dívky byly už převlečené, Richard se také zastavil vzít si na sebe nové věci. Držel kolem pasu Jitku Vrškovou, ale tak trochu pošilhával po Romaně Jeřábkové, kterou držel kolem ramenou Marcel. „Já nechci! Tohle fakt nekouřím,“ kroutila hlavou Romana Jeřábková.

„Neblbni, jednoho čouda, to ti přece neuškodí,“ přemlouval ji Richard.

„Ne opravdu ne, nikdy jsem si nedala a ani nedám,“ říkala Romana Jeřábková rezolutně.

„Nebuď primabalerína, přece nechceš, abych si o tobě mysle, že si děcko,“ posměšně řekl Richard.

„Už jsem řekla,“ odmítla zamračeně, sundala Marcelovi ruku z ramene a bojovně se postavila proti Richardovi. Mračila se a vypadala, že s ní skončila každá sranda.

„Á jé, paní nedůtklivá,“ řekl uštěpačně Richard.

„Riči, nech ji bejt, když nechce, tak nechce,“ bránil Romanu Marcel, ale vysloužil si tím Richardův zlostný pohled.

Romana Jeřábková zesmutněla. „Jste pitomí, nevíte, jak to může skončit.“

„Aha. Mluvíš jak naše třídní, hlavně že ty to víš,“ řekl Richard.

Romana se podívala na zem, povzdychla si a potom se na Marcela podívala pronikavě zpoza svých dlouhých řas. „Vím. Nikdy jsem o tom nemluvila, ale moje starší sestra v tom lítá. V heráku. Už několik let a nemůže se z toho dostat. Už byla dvakrát na odvykačce a pořád nic. Vždycky do toho za měsíc nebo dva spadne. Doma nám kradla věci, tak táta prostě vyměnil zámek a bylo. Řekl, že se nedá svítit, ale zbytek rodiny nemůže ona stáhnout na dno. Prohlásil, že už má jednu dceru a je to. Ke konci byla fakt už skoro blázen. Pořád si třeba čistila uši. Zavřela se do koupelny a čistila si je a čistila, až je měla úplně zkrvavený. Říkala, že jí v hlavě mluví démoni a brání jí, aby slyšela okolní svět. Jenže ty démony se jí vyhnat nepodařilo. Ségru jsem viděla jednou nedávno na ulici a byl to strašnej pohled. Měla snad o třicet kilo míň, byla odbarvená a vedla se za ruku s nějakým důchodcem. A taky to začalo jointem. Nevinně. Prvního jointa jí umotal její první kluk. Pak s ním dokonce i otěhotněla, ale přišla o to. Takže… teď už je ti jasný, proč to nechci?“ zeptala se Romana. Marcel chvíli nevěděl, co má říct. Potom se podíval na polovykouřeného jointa, přikývl, jointa hodil na zem a rozdrtil ho podpatkem. „Promiň. Jsem blbej.“

„To nic. Nemůžeš to vědět. To je dneska běžná věc, člověk to vidí kolem sebe pořád, ale když se to pak dotkne vlastní rodiny, tak je to reálnější realita,“ řekla a brada jí klesla na hruď. Marcel k ní přistoupil a pohladil jí. Pak se zasmál, a aby rozehnal chmury a tíživou atmosféru, vesele řekl: „To byla dneska ale jízda, co? Doufám, že jste nenastydly, holky. Jsem zvědavej, jak nás asi oznámkovala.“

Jitka Vršková přetáhla pochybovačně spodní ret přes horní, zavrtěla nesouhlasně hlavou a potom řekla. „Nevím. Mě to připadá jako pěknej trapas. Horáková, ta byla docela zdrcená. Bylo mi jí líto. ¨

Marcel se zarazil a zamyslel se nad tím. „Vždyť to nebylo její, o nic nepřišla,“ namítl podmračeně.

„Copak si ji neviděl?“ vrtěla hlavou Jitka. „Trousila slzy jako hrachy. Vždyť je to celý její svět. Nebo byl. A víte co? Já už musím domů.“

„Já taky,“ přidala se Romana. Rande se příliš nevyvedlo.

Marcel ještě ten den navečer navštívil obchodní centrum a zašel do obchodu s květinami. Ač bylo už docela pozdě, bylo tam ještě dost zákazníků, povětšinou mužů, kteří spěšně kupovali květiny převážně na schůzky se svými partnerkami. Unavený prodavačka nestíhala zákazníky obsluhovat. Marcel chvilku chodil sem a tam a potom ho upoutaly již uvázané a naaranžované kytice. Vybral si tu největší, byly to lilie, namíchané s červenými růžemi a celá kytice byla zabalená do okrasného papíru. Na cenovce byl dost vysoká částka, Marcel chvíli váhal, ale nakonec mu to nedalo a květinu přesto koupil.

O hodinu později Marcel ke krásné kytici ještě jednou přivoněl, spokojeně přikývl a položil ji na práh k vchodovým dveřím malého paneláku, na kterých byla cedulka Horáková. Chemikářka Horáková se nikdy neprovdala a bydlela sama. Potom zazvonil a začal utíkat. Když učitelka Horáková otevřela dveře a překvapeně zvedla kytici, slyšela už jenom dusot bot po schodišti.

Marcel otevřel dveře, vešel do předsíně, sedl si na starý botník oblepený odřenou, v rozích se odlupující tapetou, sehnul se k botám a začal si rozvazovat tkaničky. Slyšel vrznutí dveří a v chodbě se nad ním zjevil rozložitý otčím s kamenným výrazem. Tváře měl napjaté, zuby stisknuté a Marcelovi sklouzl zrak na jeho zatnuté pěsti. Jedna z nich náhle přilétla a tvrdě ho zasáhla do oka. Hlava mu poskočila dozadu a praštil se temenem o zeď. Marcel nevydal ani hlásku.

„Ty... ty... nevděčnej spratku! Si myslíš, že kradu? Kde si myslíš, že mám pořád ty prachy brát! Já už tě tolikrát varoval! Tolikrát!“ procedil otčím skrz stisknuté zuby a napřáhl. Ale v té chvíli přiběhla Marcelova máma a zoufale vykřikla. „Ne!“ Otčímovi ruka klesla. Z Marcela začala téct krev. Otčím přerývavě dýchal a kroutil hlavou. „Hajzlíku,“ řekl otčím dýchavičně, otočil se a odešel. Marcel si setřel krev. Matka přispěchala k Marcelovi, vzala ho do náruče, cípem šatů mu stírala krev, potom ho konejšivě hladila a přitom ji začala téct po tváři slza.

„Co? Co ho zase draplo?“ zeptal se Marcel nenávistně.

„Byl tady ten váš učitel. Provazník. Řekl mu, cos udělal při té chemii. A že budeme muset zaplatit spoustu peněz. Skoro patnáct tisíc. A že bys potřeboval trochu vychovat. On že na tebe vztáhnout ruku nemůže, ale že bys to prý potřeboval.“

Marcel jenom zakroutil nechápavě hlavou.

„Udělal si to?“

Marcel se podíval na svou mámu a pohladil ji po tváři. „Byla blbina. Trochu se to vymkla. Ale tohle,“ setřel si prsty krev z nosu, podíval se na zakrvavené prsty a významně potřásl hlavou.

„Co s námi bude?“ zeptala se máma tragicky.

Marcel se podíval na mámu a usmál se, což vypadalo při jeho krvácení trochu hrůzostrašně. „Neboj, mami. Nebudu vám tady překážet.“

„Mluvíš nesmysly. Ale těch peněz...“

Marcel si trucovitě a odhodlaně pomyslel, že uteče k sestře. „Vyřeším to,“ řekl zatvrzele.

Máma mu přejela prsty po tváři. „Tohle je mi líto. Běž se umýt.“

Těžkou sportovní tašku naditou svršky měl přes rameno, na očích tmavé brýle a na hlavě měl vraženou kšiltovku. Opatrně se díval na schodišti žižkovského polovybydleného domu, který paradoxně sousedil s krásně rekonstruovaným sousedícím domem, kde se prodávaly luxusní byty. Plesnivé mokvavé skvrny na stěnách pracovaly na omítce, která na mnoha místech byla už dávno opadaná. Marcel vešel na pavlač a zastavil se u dveří nově natřených divokou fialovou barvou. Musel několikrát zazvonit, než uslyšel šramot. „Dnes máme zavřeno,“ ozval se nějaký dívčí hlas zpoza dveří. „Chci mluvit s Terezou!“ řekl Marcel.

„Chce mluvit s Tery,“ řekla dívka směrem do bytu.

„Prdele, neslyšel, že je dnes zavříno?“ zazněl obhroublý mužský hlas.

„Slyšel jste?“ řekla dívka. „Vedle v ulici číslo pět. Je tam pěknej privát. Maj tam i černošku.“

„Je tady Tereza?“ nenechal se odbýt Marcel.

„Už jsem vám říkala, že...“

Marcel ji přerušil. „Řekněte, že je tady její brácha. Musím s ní mluvit.“

Chvilku bylo ticho. „Aha,“ špitla dívka a byly slyšet její šouravé kroky. Za chvíli se poodhrnula záclonka u malého okénka vedle vchodu a vzápětí zarachotil klíč v zámku.

„Marcelku!“ vykřikla sestra v nehraném příjemném nadšení. Byla v županu a táhl z ní alkohol. Hned mu vlípla pořádnou pusu na tvář. „Dneska máme mejdan. Padlána, jak říká Franc. Franci nám na konci měsíce dá volno a máme vždycky dva dny, kdy nemusíme nic dělat, jenom se válíme a užíváme si.“

„Hm. Franc je asi moc príma,“ řekl sarkasticky Marcel. Už měli čest se poznat. Franc byl vydřidušský pasák, Marcel to moc dobře věděl a Franc věděl, že Marcel to ví. Ale bylo mu to jedno.

„Co tady děláš, bráško?“ zeptala se Tereza. Marcel chvíli mlčel, sestra tedy poodstoupila, aby si ho prohlédla, jako kdyby ho neviděla bůhví jak dlouho. Potom si všimla jeho rozbitého rtu a napuchlého nosu. Sundala mu něžně sluneční brýle a spatřila monokly na očích. Sykla a kousla se do rtu. „Bráško?“ řekla bolestným hlasem. „Kdo?“ Potom jí to došlo a tvář se jí zatvrdila. „Taky on?“

Marcel jenom lehce přikývl. „Ten hajzl, ten hajzl. A co na to máma?“ Marcel pokrčil rameny a sestra nevěřícně kroutila hlavou. Potom ho znovu pevně objala. Marcel sykl a sestra ho hned pustila. „Ježíš, promiň. Ten hajzl. Zatraceně. Nestůj a pojď dál.“

„Co bude na to říkat on?“ zeptal se opatrně.

Tereza mávla rukou. „Neboj, bráško, já ho nějak zpracuju.“ Marcel se pohlédla na její polorozevřený župan a ani nechtěl pomyslet, jak ho mínila zpracovávat, i když mu bylo jasné, že ho už, když přišel, právě zpracovávala do zásoby. Mrkla na něho povzbudivě. „On není zlý. Jenom… takový zvláštní.“ Marcel se kysele usmál. Každý blbosti říká jinak, pomyslel si, ale v jeho situaci mu moc variant nezbývalo.

V obýváku, kam ho sestra přivedla, běžela televize se staženým zvukem s hudebním kanálem. Asi osmnáctiletá docela hezká dívka s culíkem, oblečená to nějakých legín a černé mikině s nápisem happy si bezostyšně a se zájmem prohlížela Marcela od hlavy až k patě. Seděla v ušáku před televizí, tvářila se, že je spokojená s tím, co vidí a na Marcela se povzbudivě pousmála.

Marcel se letmo rozhlédl po zvláštním pokoji. Byl celý obložený dřevem, na stěnách byly přibité houně, dokonce nechyběly ani dvoje kýčové parůžky, připevněné k plátu stromu s kůrou po okraji. Celkově to tam vypadalo jako uvnitř srubu. Jak později Marcelovi vysvětlila sestra, v bytě před Francem pobýval jakýsi zálesák, jemuž přezdívali Tlustý palec, kovaný skautem, vyrostlý na Foglarovi a vyznávající trempink. Na stará kolena, když mu lékař sdělil smutnou novinu, že mu už nezbývá moc času, se rozhodl byt prodat a odjet na svůj dlouhý poslední vandr do Kanady k jezeru Ontario do provincie Ontario. Od té doby o něm už nikdo nikdy neslyšel. Byt koupil Franc, protože se znali z hospody U sobola a ten odmítal byt jakkoliv rekonstruovat a vymlouval se, že to je na počest Tlustého palce a nemá se tam s ničím hýbat.

„Přišel bráška,“ napjatě oznámila Tereza a čekala, co na to Franc. Ten se povaloval na sedačce se špičatými botami, potetovanými hřbety rukou, s okovanou špičkou na nohou a nakrabatil čelo. „Jo? A co tady jako… poslyš, ty si pěkně zmalovanej,“ řekl Franc pobaveně. „Někdo odvedl kus dobrý práce.“ Marcel chtěl odpovědět něco peprného, ale včas se zarazil. Byl donucený pokorně mlčet. „Co ta velká taška? Doufám, že nechceš naznačit, že se tady míníš svalit?“

„Nemá kam jít. Doma být nemůže, vždyť se na něho podívej,“ bránila ho Tereza.

„Copak? Váš úchylnej tatíček? Vypráskal tě taky?“

Marcel pořád rozpačitě mlčel. Co měl na to říct? Styděl se za to a také za to, že tady musel stát s prosíkem před člověkem, kterého si vůbec nevážil, ale kterého teď tak potřeboval. Byl to potupný pocit.

„Neumíš mluvit, mladej?“ zeptal se a z ničeho nic švihl rukou. Kolem Marcelova ucha zasvištěl nůž a zabodl se do dřevěného obložení zdi. Marcel se jenom otočil a podíval se na chvějící se rukojeť. Ale ani nepípl.

„Franci!“ vykřikla Tereza, ale Franc se na ní zamračil a jenom mávl rukou a potom přiložil prst na ústa, aby bylo dostatečně jasné, že má být zticha. Potom ocenil Marcelovu chladnokrevnost. „Hm. Hrdina. To se musí uznat, ale když se na něco ptám, chci slyšet odpověď. Jasnou a stručnou jako na vojně. Já se tě neprosil, aby sis sem takhle vpadnul. Nemám rád neočekávaný návštěvy, když to není kunčoft. Jenže ten přináší prachy. Co mi přinášíš ty, ha? Tak kdo tě takhle vobarvil?“

„Otčím,“ řekl úsečně Marcel.

„Konečně. Rád tě slyším,“ přikývl Franc a nalil si do upatlané skleničky zbytek skotské z láhve. „A co bys rád.“

„Potřeboval bych tady pár dní zůstat. Než se něco vyvrbí.“

„Viděls tady někde nad vchodem nápis hotel?“ řekl vyzývavě Franc a pokynul mu skleničkou.

„Netrap ho, je to můj bráška,“ žadonila Tereza, když viděla, jak se ho snaží vychutnat a pokořit. Franc se na ní podíval a zatvářil se podrážděně. „Sakra tak ať se netváří tak vzdorně. Jestli tady chce zůstat, tak se to říká jinak. A ne, že bude na mě takhle blbě a vyzývavě čumět. Copak si všichni v tomhle světě myslí, že všechno je už automaticky? Kde je nějaká pokora?“ Tereza se podívala na Marcela významně. Marcel sklopil zrak. „Chtěl bych poprosit, jestli bych tady nemohl pár dní zůstat.“

Franc našpulil rty, udělal dramatickou pauzu, napil se, chvilku znalecky a labužnicky pomlaskával. „Dobrá skotská, moc dobrá.“ Potom se podíval na Marcela a usmál se. „Vítej, mládenče do mé rodiny.“ Tereze se evidentně ulevilo a Marcel přikývl. „Děkuju. Moc. Pomůže mi to.“

„Bych písk. Ta vaše rodinka stojí fakt za to. Doufám, že zítra neuslyšíme zvonek a na prahu bude vaše mamá taky s taškou s věcma,“ řekl rozverně Franc. „Di se ségrou do kuchyně, ať ti něco dá a Tery, ubytuj ho vzadu v kumbále.“

„Tam?“ zeptala se rozpačitě Tereza a její nesouhlasný výraz France trochu podráždil. Reagoval zvýšeným hlasem. „A kam asi jinam, sakra? Do jedné z ložnic? A kde se bude asi makat? Nebo ti má brácha rozbalovat prezervativy?“

Tereza zahanbeně sklopila zrak a na tvářích se jí zjevil ruměnec. „To ne,“ špitla krotce.

„Vidíš, tak jděte,“ máchl Franc velkopansky rukou do vzduchu jako král, když propouští poddaného po audienci. „Ester a ty se přestaň pořád válet v tom ušáku a přines mi kudlu.“

Marcel hodil tašku na úzkou proleželou postel a péra pod těžkou taškou zaskřípala. Postel zabírala přesně místo od zdi ke zdi a zabírala polovinu plochy. V místnosti bylo jenom malé větrací okénko. Místnost byla dřív určená jako malý kumbál.

„Je to tady jako cela, viď bráško. Je mi líto,“ řekla sestra ustaraně, ale Marcel jenom mávl rukou a posadil se vedle tašky. Zkusmo se párkrát zhoupl a v odpověď mu bylo další skřípění zrezlých per.

„To je dobrý, ségra, lepší tohle než nic. Taky mě mohl vykopnout a já nemám žádný vorly na nějaký brloh.“

Tereza mu prohrábla vlasy. „To není problém, nějaký peníze ti dám.“

Marcel přikývl. „Jako půjčku. Půjdu někam na nějakou brigádu, nebudu nikomu viset na krku. Už ne. Nikdy. Postarám se o sebe sám, nemíním už být nikdy nikomu za nic vděčnej. Pak si každej myslí, že mu patřím a může mě kliďánko řezat hlava nehlava.“

Marcel si sáhl na rozbitý ret a sykl. „To bylo naposled, kdo do mě takhle beztrestně mlátil. Naposled!“ řekl odhodlaně s velkou záští. Tereza ho znovu pohladila. „Ty můj hrdino.“

„Jednou… jednou mu to spočítám. Dostane co proto. I za tebe. Nebejt toho gaunera tak si nemusela nikdy dělat to, co děláš.“

Tereza posmutněla a začala se dívat mimo Marcela, mimo celou místnost a pohroužila se někam do své duše do svých představ a svých temných zákoutí. „Takhle nemluv,“ řekla po chvilce. „Já… copak já vím, jestli bych stejně…“

„Určitě ne, určitě ne. Chtělas přece dělat na sociálce, udělat si psychologii, pomáhat dětem, co žijou v tak rozpitomělejch rodinách jako my. Tohle si přece chtěla!“

„Chtěla…“ Terezin pohled byl melancholický.

Marcel ji uchopil za ruku, pevně ji stiskl a snažil se jí povzbudit: „Ještě přece můžeš! Na tohle zapomeneš a...“

Tereza zavrtěla hlavou. „Už jsem si nějak zvykla. Je to vlastně pohodlný. Dělám to, co dělám, Franc se postará o to ostatní. Já už nikdy nechci být sama. Jako u nás doma… ty si byl strašně malej, máma lítala pořád někde po nějakých vedlejšácích, to bylo hrozný. Jenže pak, když se k nám nakvartýroval otčím, tak máma sice nemusela chodit večer uklízet tu školu, ale byla jsem vlastně ještě víc osamělá. Tady… zní to divně, ale tady nejsem nikdy sama. Už bych to neměnila.“

„Ségra, to zní dost odevzdaně!“ řekl Marcel zklamaně.

„Máš hlad?“ zeptala se. Marcel zavrtěl hlavou.

„Tak já budu muset jít. Franc potřebuje zábavu,“ řekla sarkasticky. „Ty se vyspi. Kdybys náhodou dostal hlad, běž do kuchyně a vezmi si tam, co chceš.“ Na chvilku se odmlčela a rozpačitě dodala s pohledem upřeným na své nehty, jako by ji právě teď hrozně zajímaly. „Do obýváku, prosím tě nechoď.“ Zvedla se a odešla. Zanechala ho tam v té šeré, malinké místnosti, kde se hned začal cítit sklesle a sklíčeně. Lehl si na postel, vytáhl svou empétrojku a pustil si Divokého Billa. Pořád a pořád si pouštěl jednu z jejich písniček, jejíž text jakoby mu přesně mluvil z duše a vystihl stav jeho mysli. Zpíval si spolu se zpěvákem skupiny: „A protože máš tisíc důvodů skočit… a to se může stát… ty vole to se může stát, že i ty se začneš kácet. Máš tisíc důvod skočit, všechno votočit napořád.“ Bylo mu bídně, v očích se mu zaleskly slzy zmaru a strachu z budoucnosti. Hodně zesílil zvuk, aby muzika dokázala přehlušit to jeho hrobové ticho, které se mu rozhostilo v duši a stahovalo hrdlo. Nedařilo se. Cítil se sám. Byl sám.