#55

Ozval se zvonu podobný zvuk.

„Ty mne přeci znáš…“

Vylétlo k srdci jedno z mých muk,

Když z dívčiných úst syklo 'Tadeáš'.

Jak z šedivého kamene jsem stál.

„Cožpak nic se mne nezeptáš?

Já nějak cítila na dálku tvůj žal.

Ublížil jsi mi, já ublížila tobě;

Na uvítanou máš podobu skal?“

Pomysliv: „Věřil jsem, že nejsi v hrobě,“

zvu s šíleným úsměvem dívku do bytu.

„Jsem tu jen na skok, po tak dlouhé době.

Nesu ti hrst spásných tebe pocitů.

Na bedrech mých jest nový šat,

Ale měj mým slovem pevnou jistotu

Nemusíš mne znovu poznat,

Uvnitř stejná jsem láskou k tobě.“

Více nechtěl jsem na místě hloupě stát,

Tak počal jsem snahu žal skrývati v sobě.

Místo slov chrlil jsem myšlenky.

„Tak povídej o této nové 'róbě'!

Odejdi! Ne, zůstaň už na věky!

Tak povídej, co přivádí tě zpět?

Tak daruj mi bolestné doteky!

Co znamenalo těch pár posledních vět?

Promiň, děsím tě, ale ty děsíš mne!

Už neměl vzrůst tvůj sladký květ!

Vždyť nemůže, když smrt jej rozetne!

Tak povídej a neusmívej se,

Neb tak padám zpět do jámy bezedné,

Z které už rok ztěžka dostávám se!

Ach, tvůj úsměv pálí jako bolest,

Leč přesladkou příchuť slasti s sebou nese.

Snad, jak pravíš, je to spásná mé duše lest,

Jež konečně mne za tebou dopraví!“

A trpěla ta mrcha, má čest!

Proč já jsem ten, co jak dál, neví?

To ona má mít slova prosbou za odpuštění zmatená.

Tak zmlk jsem, doufajíc, že odpoví,

Co to všechno pro nás znamená.

Však jako odpověď zmenšila naši vzdálenost,

Vzala mě za ruku, objala ramena.

Já s myšlenkou na obezřetnost,

-leč o tomto jsem celý ten čas snil,

A s ohledem na citů roztrýzněnost,

Dbal jsem, abych její objetí již neztratil.

Pak bez váhání ulehli jsme vedle sebe.

Já po tváři ji něžně pohladil,

Bylo mi, jak bych hladil nebe.

„Čekám již předlouho na odpovědi,

Místo nich však dotýkám se tebe.

Nechci, ať připadáš si jako na zpovědi,

Však mě to všechno musíš říci.

Víš, krev již má zaschlou barvu hnědi,

Tak pokus se ji trochu osvětlit, přeci!

Máš-li ty mě ještě stále ráda,

Musíš vědět, že jsem jak v kleci

Svých snů na tebe aspoň jako kamaráda.

A navíc teď mě svazuješ vášní a touhou!

Tento vír lásky a pocitů je zrada!

Tvé přesladké polibky však nic nezmohou,

Teď musíš své rty použít pro slova.“

Trvalo to chvíli dlouhou.

Mezitím jak kovář ková,

Naše srdce jednotně bila

A oči řeč bezeslovnou nalezly znova.

Jak otevřela by se po roce hlavní žíla,

Takových obrodných dostalo se mi pocitů.

Zpět navracela se mi síla,

Jí plnou číši měl jsem nalitu.

A po roce já se usmál, jak mi bylo hezky.

Jak loutku do svých sítí zavitu,

A tahajíc za správné provázky,

Měla mě tam, přesně kde chtěla,

Neb již na další moje otázky,

Konečně odpovídati započala.

„Jak můžeš jen tak si přijít,

A přinést tak krásné zprávy těla!

Ba víc: mysl vírou napojit!

Oba víme, že je to jen na čas,

Vždyť už za chvíli musíš zase odejít!“

„Ach ano, konečně pojímá tě rozum zas,

Konečně opouštíš krajiny své snové,

Podívej, svět je plný krás!

Je čas pocity hledat nové!“

„-ale já nechci, vždyť mám tebe.

A to se jedině štěstím zove,

Toť jediný nám důkaz nebe:

Mít někoho, koho máme rádi.“

A zas tím svým krásným gestem v sebe

Vstřebává mou hloupost-pak ji zazdí.

„Copak neslyšíš své vlastní slova?

Člověk pořád dál životem pádí,

Stejně tak musí si stále znova,

Vybírat své přátele a lásky.

Vždyť žena může zůstat vdova,

Do jiného se zamilovat a nemít vrásky.

Jen přátelství navždy se cení!

Život nesmí býti rozdroben na obrázky,

Jež snadno z té dáli upadají v zapomnění.

Musí být stále v pohybu a to celý.

Jen tak přátelství svou platnost nepozmění!

Proto chci, aby's dál byl bdělý,

Nezapomněl, ale nechtěj již, ať se vrátí,

Co chladné a temné mlhy na věky rozetnuly.“

Ta její slova do ticha dále zněla jako kati,

Kteří na popravišti neváží svá slova,

Tak nesnadný odchod připracují svojí objeti.

Ale měl jsem ji vedle sebe, stále; znova.

A od teď nás již nic nerozdělí.

Ptal jsem se: tak proč je taková?

Spolu dál poběžíme, celí!

„Možná, že máš pravdu, lásko.

Ale nás již se netýká to, co bolí,

Teď zas budu ti říkat jen: krásko,

Náš příběh je jak z pohádky!

Jen nezastavuj se nikdy, filmu pásko,

Ať zní tvé příběhy radosti navěky.“

V očích měla snad jen trochu zlosti

A v zamyšlení její pohled hleděl do dálky.

Ba, pozdě již. Promočen jsem do morku kostí,

Pocitem, jež mi na zlatém podnose přinesla.

Však co to je, nejsem jist si dosti.

A neradno bádat, jak zmizela nálada pokleslá.

Už vím, proč se tak zatvářila!

Je čas aby mě ta síla přes propast přenesla.

„Já už jen, lásko, chci vědět, proč jsi tak učinila?

Připravila jsi mi zkoušku těžkou!

Proč tak násilně jsi naše osudy přelomila?

Má duše stala se křehkou,

Já nepřestanu se vinit z tvojí vraždy.

Navždy mám cestu životem ne zrovna lehkou.

Tím hůř, že neznám kouska pravdy.“

„Proč vraždou zveš můj čin?!

Sebe neviň z mojí sebevraždy!

Teď na mne padá temný stín.

Ale to ty! S jinou lehl jsi do trávy!

Zatímco já utápěla stesk v moři vín,

a mé slzy stíraly moje vlastní rukávy.

Prostě, podvedl jsi mne v nesprávnou chvíli.

Ten čas zjevně rád měl popravy.

A ty vzdaloval ses, co hodinu to jednu míli,

Já ve své slabosti jsem zabloudila.

No ani ty stále nejsi v cíli!

Ale snaž se, věz, že já bych to tak chtěla,

Když ne já, aspoň ty buď šťastný,

Co zlé bylo, již jsem zapomněla.

Když se směješ, jsi tak krásný!

A hlavně již netřeba dalších obětí!

Tvůj úmysl vše odčinit je jasný,

Žel Bohu, tvůj úděl již ti nelze odníti.

Jediné ti zbývá:jít dál

A se zlem v sobě se smířiti.

Jak minulost změnit? Každý den jsi se ptal.

Ale proč? Vždyť nikdo tě za ni soudit nebude!

Jen ty sám a ten komu jsi to udělal

A dřív, než tvé tělo rozumu pozbude,

Zvěz, že já ti odpustila ještě před smrtí!“

A oba jsme měli oči smutkem rudé.

Cítil jsem, že pláč mne zevnitř rozdrtí,

Pak ten nejdelší polibek měl příchuť slanou.

-------------------------------

To když válel jsem se v peřinách,

A dýchal jenom jejich prach,

To Patricie již více nebyla,

Má duše zas nálady pozbyla.

--------------------------------

Byl to jenom přelud mé mysli?

Copak až tak dokážou šálit smysly?

To zlá část mě jenom svádí!

To se samo sebe ku zlu svádí!

-----------------------------

Ale já nějakým pudem věřil,

Že to s ní jsem svou morálku změřil.

A tak zdálo by se nám, tento příběh dobře skončil.

Ale myslíte, že po tom všem Tadeáš ještě v dobro věřil?

---