Nabít a Zabít

 

„Tak co, jdem na toho panáka?“

            „Už bysme mohli, že?“

            „Heej počkejte, tak čekáme na toho Míru.“

            „A kde je?“

            „Šel na záchod.“
            „Jo? Já ho vidím támhle, zakecaný s nějakou holkou.“

            „To je jeho sestra.“

            „Tak to bude na dlouho.“

            „Však si s náma může dát pak dalšího, co?“ Martin hledal popelník.

            „Jo kašlem na něj, jdem.“

            Martin vydechl poslední obláček kouře, pak zamířil k popelníku, který byl takový ten vysoký, správný pajzlovský, stál u zdi a kolem chtě nechtě postávali všcihni kuřáci.

            „Já počkám tady. Prosím tě, můžu si ubalit?“ Postavil jsem se na odpor mocnému davovému proudu.

            „Ty s náma nejdeš? Pojď taky!“ Řekla Petra.

            „Ty už zase nepiješ? Jáj.“ Posměšně se přidala Martina a rozesmála se.

            „Jo, na“ Řekl Martin sahajíc do kapsy a vytahujíc zapalovač a tabák. „Papírky jsou uvnitř.“

            „No jo, nepiju no. Já tu počkám, tak pak přijďte.“

            Všichni odešli, tak jsem si sednul na schody, kolem mě bouřili slova, emoce, alkohol, cigaretový dým a těla lidí, která se klátila často jednotně, jak to bývá se stromy ve větru. Položil jsem si paklík tabáku na koleno, vytáhnul papírek, filtr. Zatím co jsem si vše připravoval, hlavou mi ještě vířily její slova. '...už zase..' -nebylo to poprvé, co jsem se takhle rozhodl, a nebylo by to poprvé, co bych to porušil. Ale tentokrát (opět) jsem si řekl, že prostě ne. Zvláště dneska ne. Byl jsem nějaký vybitý, ačkoliv živý, přeci vybitý. Nějak se mi nechtělo mluvit, přidávat se k hloupým rozhovorům. Jen mě egoisticky štvalo, ten její posměšný tón – 'už zase'. Ačkoli v něm měla úplnou pravdu.

            Pak mi došly myšlenky, tak jsem se pořádně rozhlédl. Všichni se jenom usmívali nebo bručeli nad životem; všichni měli v sobě tolik emocí, že jsem se nějak bál, kdybych jich měl být já schopen. Nebyl jsem. Bylo mi všechno jedno, bylo mi tak fajn, hlavně jsem měl čistou hlavu, takže kdyby se stalo něco podnětného, mohl jsem na to reagovat s klidem. Ačkoliv s tím chladným, mrtvolným klidem, přeci.

            Na jednu stranu jsem se chtěl přidat, poznat nové lidi, nějak se vetřít do zajímavých rozhovorů všude kolem. Potřeboval bych se těmi lidmi nechat nabít čistou energií, radostí ze života, silou bojovat se strastmi. To je ono, potřeboval bych se nechat nabít. Lidi odcházeli a přicházeli, celé hloučky lidí vznikaly a zanikaly. Já olízl papírek, schoval paklík tabáku do kapsy, vytáhl zapalovač. Postavil jsem se. Koukal jsem na oblohu, Po hvězdném nebi se honily roztrhané mraky. Občas si uvědomím, jakou rychlostí se ty mraky tam na obloze ve skutečnosti ženou a popadá mě z toho mrazivý pocit své vlastní maličkosti. Nechal jsem se k nim unášet na obláčcích tabákového kouře.

            Zamyslel jsem se, jak dlouho jim to asi potrvá. Fronta by tam nemusela být. V tom jsem si uvědomil, že tenhle okamžik byl vlastně krásný -miluju hvězdy, a teď se tak něžně skrývaly a následně odhalovaly- takže jsem nikam nespěchal, v ten okamžik jsem vyprázdnil hlavu. A myslel jsem jen na to VŠECHNO.

            V zorném poli se mi mihla dívka, v bílorůžových šatech. Nějak mě už na pohled zaujala, to byl asi ten důvod, proč jsem si v tom davu všimnul zrovna jí. Vzala do pusy cigaretu a rozhlédla se. Někoho zjevně hledala. Na ten okamžik jsem od ní nemohl odpoutat oči. Z jejího vzezření se mi však vrátily vzpomínky, ty reálné i na mé vlastní myšlenky.  Pak jsem s dalším sladkým nádechem kouře přešel na jiné myšlenky. Vrátil jsem se k těm hvězdám. Temný mrak zrovna dostatečně poodstoupil a já uviděl Kasiopeu. Ale nemohl jsem přestat vnímat tu dívku, už proto, že její pohled spatřil mne a tak trochu váhavě se rozhoupala a šla mým směrem. Klidně taky mohla jít směrem dovnitř. Klidně mohla poznat někoho kolem mě. Klidně mohla.. dal jsem si psychickou facku. Že by tohle byla ta energie, kterou jsem potřeboval?

            Došla fakt až ke mně, já dělal, že jsem si jí všiml až teď.

            „Nemáš oheň, prosím tě?“

            „Ale jo.“

            „Hezký večer, viď?“ A mě došlo, že se jen rozhlížela, koho požádá o oheň, a vybrala si mě, protože asi nechtěla rušit něčí hovor, a že asi taky zrovna neměla co dělat. Totálně jsem zabil její otázku 'hezký večer', páč jsem naplno nasával to, jak šikovný to byl pokus o to se s někým zakecat.

            Ale nějak jsem se ze svých myšlenek vymotal: „Jo, krásný.“

            „Jsi tak zamyšleně hleděl na tu oblohu...“

            Stydlivě jsem se usmál. „Zamyšleně?“ Pauza. „Asi jo. Je to zvláštní, jak se ty mraky rychle ženou a zakrývají a zase odkrývají tak jasné hvězdy.“

            Teď se usmála ona. „Jsi tady s někým?“

            „Jo, šli na panáka.“

            „Jak to že..“

            „Nejsem s nima? Jsem se rozhod, že nebudu pít, zase nějaký čas.“

            Zasmála se a potáhla z cigarety. „Prosím tě proč?“

            „Nevím, nějaký vybitý, poslední dobou. Bych se rychle opil a pak bych zas vyváděl.“

            „Myslím, že by to nemohlo být horší než třeba támhle ten.“ A pokynula směrem k hloučku, ze kterého ostře vyčníval jeden, co byl o všechny ostatní doslova opřený, pohled prázdný, slova přerývavé, zkomolené, taky prázdné. Přes to všechno vířil energií a snažil se aktivně zapojit do řeči. Chvíli jsem na něj koukal. To proto, že když já se opiju, moc si toho nepamatuju. Taky vypadám takhle? „No to snad ne. Ale kdo ví, já si toho většinou moc nepamatuju, když se hodně opiju.“

            „To asi nikdo. I když já si toho pamatuju vždycky docela dost.“

            „Nevím, prostě potřeboval bych nějak nakopnout, nabít, poslední dobou pořád unavený.“ Sotva jsem to dořekl, hned jsem se zalekl, jestli nejsem příliš intimní na rozhovor 'náhodného setkání'.

            „To já taky, letos maturuju. Ležím pořád v knížkách, konečně jsem vypadla mezi lidi po měsíci.“

            „To studuješ tady v Příboře na gymplu?“

            „Jo. A ty jsi tady studoval? Nebo se známýma?“

            „No ani nikdo z těch, se kterými tady jsem, tady nestudoval.“

            Zasmála se. „Tak to jo.“ Cigaretu už skoro dokouřila. Hleděla do země. Nějak mě přepadl pocit, že už ji docela nudím. Mysl začala zmatkovat. Ale já byl v klidu. Řikal jsem si: 'jako obvykle..jsem prostě nezáživný, nudný společník'. Pak na mě koukla, pak na cigáro. „Půjdu už dovnitř. Je mi tady docela zima.“ Na chvíli se odmlčela.

            Napadlo mě jediné. Taky už jsem dokouřil. „Nechceš jít zatančit?“

            Usmála se. Šli jsme. Tak trochu jsme se procpali davem. Stydlivě jsme se postavili do taneční polohy, objal jsem ji pravou rukou kolem pasu. Dívali jsme se z očí do očí. Zvláštní chvíle. Byla krásná. Má potřeba nabít začínala být ukojena. Pak se setkala má levá ruka s její pravou. Oba dva jsme ihned ucukli, jak námi projela vlna šoku.

            „Au! Jsi mě kopla!“ Začala se smát. Já se taky smál...

            Když jsme se z toho záchvatu smíchu oba dostali, začali jsme teda tančit. „No dyť, neříkal jsi něco jakože potřebuješ nabít?“

 

            „Tak co, jdem na toho panáka?“

            „Už bysme mohli, že?“

            „Heej počkejte, tak čekáme na toho Míru.“

            „A kde je?“

            „Šel na záchod.“
            „Jo? Já ho vidím támhle, zakecaný s nějakou holkou.“

            „Tu neznám.“

            Vyděsil jsem se. Asi jsem vydal zvuk podobný „hmpf“. „Já si zajdu na záchod.“

            „Vole ne! Na tebe čekat nebudem!“

            „Však nemusíte. Dojdu na bar.“ A utíkal jsem dovnitř. Utíkal jsem před NÍ. A už jsem vymýšlel, co budu dělat, abych ji už nezahlédl, nejlépe se někam zašít, snad si ona nevšimla mě, nedej bože, že bychom se někde střetli, natož aby se mnou chtěla mluvit. Bylo to velice iracionální, nicméně jsem věděl, že je lepší chovat se jak blbec, než riskovat, že mě psychicky položí na lopatky. Tak, jak to často, možná nevědomky, dělala. A cestou jsem se proklínal, že se tomu nedokážu už provždy postavit.

            „Blbec.“ Řekla posměšně Martina na cestu. Nemyslela to urážlivě. Zvláštní, že zasmál jsem se jediný já.

            Když jsem se na sebe podíval do zrcadla, vyděsil jsem se znova: vypadal jsem velice vyděšeně, ačkoliv jsem před tou chvílí ani nebyl.

            Z jednoho panáka se vyvrbili dva, já s Petrou jsme si dali dokonce tři. V rámci úspor času. K baru byla dlouhá fronta. Uvědomil jsem si, že už jsem docela připitý. Začal jsem se ztrácet v hovorech, přestával jsem mít chladnou hlavu. Asi mě i bolela, protože v pozadí utlačovala to něco, aby to nevešlo do vědomí.

            Od baru jsme se nějak jakožto skupina rozpadli, já se dokonce nějak zasekl v hovoru s úplně cizíma lidma, takže jsem odcházel sám. Na chodbě vstupní haly jsem se totálně do kříže střetl s ní. Nějak jsem si ji zleva ani nevšiml a najednou stála přede mnou, dokonce než mi to celé stihlo dojít, oba dva jsme se zastavili, ačkoliv já tak na půl, chtěl jsem hnedka pokračovat v cestě. Naše pohledy se střetly, takže společenský trapas aspoň nepozdravit, ale nenašel jsem sílu ani odvahu, chtěl jsem zase jít dál. Jenže ona se na mě usmála. „Ahoj! No počkej, to jsi mě jako nechtěl ani pozdravit?“

            Nevěděl jsem, co to zkouší, snažil jsem se na to přijít, tolik adrenalinu, patová situace. „Ahoj…“ mezera, jak bych měl ještě něco na jazyku, ale neměl jsem.

            „Zvláštní, že jsme se doteď nepotkali! Bych nevěřila, že je tady tolik lidí.“

            „Jo, je jich tady dneska dost.“ Společensky jsem aspoň zvolil taktiku neutrálního přikyvování.

            „Mám ještě tu tvou knížku, si pro ni někdy přijeď.“

            Nechápal jsem, co to dělá. Prostě nechápal. Pravda, často se se mnou po dlouhé odmlce po hádce bavila jako se starým dobrým přítelem. Ale přeci jen, tohle na mě bylo moc. Pořád jsem hledal skulinu v její taktice mě někam dostat a vytáhnout ze mě, co se jí zachce. Někde v pozadí mysli mi zbytečně vyvstalo: ‚Nesnáším ženský! Ty jejich pompéznosti, rádoby nechtěná elegance!‘ Dneska ji to absolutně slušelo… Už bych ze sebe měl něco dostat.

            Zezadu do mě vrazil kluk, nesl piva, trošku mě polil, začal se mi omlouvat. „To je dobrý, to neřeš.“ I ten kratičký okamžik mě dostal z té situace, ale pak jsem vzhlédl zpět před sebe a ona tam pořád stála. Vybuchla ve mně vlna vzteku. Přesně tohle jsem nechtěl. Mává se mnou, jak bych byl její otrok. „Jo, někdy si pro ni přijedu,“ dostal jsem ze sebe konečně. Ale i tak už to bylo poznat, že mi to šramotí v hlavě, tak jsem hnedka dodal: „Nejdeš ven zakouřit?“ Abych získal čas, zatím co se bude rozhodovat.

            „Výborný nápad!“ Rozsypala se má snůška neštěstí, jak si bezprostředně na tváři vykouzlila onen omamný úsměv.

            Cestou: „Co ti je? Se se mnou nechceš bavit?“

            Povzdychl jsem si. „Ne že by mi to bylo zrovna dvakrát přijemné, pravda, ani nepříjemné. Prostě…“ Dramaticky jsem to zase protáhnul, uvažoval jsem jak ji to říct, co ji vlastně říct, co od ní chci slyšet. Nevěděl jsem, proč mi tohle svět vůbec dělá. „Já teda měl od posledně ten pocit, že už si nemáme co říct.“

            „Fakt?“

            „Jak fakt. Tohle snad ani nemyslíš jako vážně míněný dotaz.“

            „Proč? Co se děje? Já myslím, že co se stalo už je dávno za náma. Sám jsi říkal, že chceš být kamarád.“ To už jsme byli venku, já vytáhl cigarety.

            „Jo, říkal. Ale víš, není to tak lehký. Když má člověk pořád vzpomínky-“

            „-které už ale jsou jenom vzpomínkami.“ Skočila mi do řeči a připálila mi.

            „Co chceš na tohle slyšet?“ Vydechl jsem obláček kouře a uvědomil si, že rozhovor začínal zabředávat přesně do kolejí, kterých jsem se bál.

            „Nebudem si kazit večer, dlouho jsme se neviděli. A kdo ví, kdy se zase uvidíme.“

            „Dobře.“ Pokusil jsem se taky vykouzlit nějaký ten úsměv.

            „Takže… S kým tu jsi?“

            „Jako minulý rok. Zvláštní.“ Jen pro jistotu jsem se podíval na nebe. Bylo pod mrakem. Následovala mě, taky vzhlédla, pak se usmála. Asi jsme si oba vzpomněli, jak jsme se seznámili. „S kým tady jsi ty?“

            „ S Michalem.“ Úsměv mi zkysl. „Co se děje?“

            „Nic. Co by mělo?“ Štvalo mě víc, to že tady je s NÍM, nebo to, s jakým klidem mi to napálila do očí?

            „Nech toho.“

            „Čeho?“ Neodpustil jsem si, ovládán z části vztekem, podpořeným alkoholem. Přestával jsem chtít žít. By mě zajímalo, jestli si uvědomuje, jak se mnou manipuluje. Ještě že se ji na to nikdy nezeptám. Pak se ve mně zase vzedmula nějaká obrodná vlna nebo co. „Promiň, tohle už tu bylo hodněkrát. Nechci se tak chovat. Máš pravdu, že už je to všechno za náma.“

            Usmála se tak nechutně, nejvíc potutelně, jak jsem to kdy v životě viděl, s nějakým pozadím, které nevím, jestli si sama uvědomovala, že projevuje, každopádně já mu rozuměl. Teda to jsem si myslel. Je fakt, že ohledně ní jsem se již mnohokrát zmýlil. Vlastně nikdy mi neřekla, když tak přemýšlím, sama od sebe, co ke mně cítí. Vždycky to bylo podmíněné něčím, že jsem se na ní naštval, nebo že jsem to nejprve řekl já a ona jen ze slušnosti to zopakovala. Vážně jsem chtěl umřít. Přesně tohohle jsem se bál, že nastane. Že se s ní nebudu schopnej jen tak bavit, že budu zase v hlavě dělat ty svý konstrukce, zatím co ona bude pěkně v klidu, navíc nevkusně krásná, milá, příjemná. Měla na sobě mou oblíbenou vůni. Nikdy mi neřekla, co ke mně cítí; často jsem propadal myšlenkám, že to všechno na mě jenom hraje. Z pozadí mysli se přímo valily davy otázek, které jsem jí chtěl ‚někdy‘ položit, ale rozešli jsme se definitivně dřív, než na to přišla ta správná chvíle. Zvláštní, že už mnohokrát jsem právě, když ta chvíle byla, si nemohl na nic důležitého vzpomenout, omámen její osobou v přítomnosti, jelikož to byla za celý ten rok vlastně zvláštnost, která se neopakovala každý měsíc. A teď jsem všechny ty fatální otázky měl jako na dlani. Byť už to bylo passé. Vzhlédl jsem ji do očí. Oba jsme již skoro dokouřili.

            Nasadila znechucený výraz. „Můžu tě zabít? Jdu dovnitř, je mi zima. Měj se hezky.“ Odešla.

            „To už jsi udělala.“ Zamumlal jsem již jen pro sebe.

            Okamžik později jsem zahlédl hezkou holku v bílorůžových šatech, která zamířila mým směrem. Dost jsem se zarazil: „nemáš oheň, prosím tě?“

            „Ale jo.“ Jen s pocitem trapnosti života jsem to na ní vybalil: „Hezký večer, viď?“

---