Hladina

2. března 2010

Jsem první noc sám doma a dopadá na mě strach. Cítím jak mi jde v patách všudypřítomná esence zla. Slyším ji v každém zapraskání domu. Představuji si lidi, nádoby naplněné zlem, co se připravují okrást mě, zabít, uškrtit. Fanatici.

Tuto noc jsem se vydal k přehradě. Přichází jaro a tak mi bylo chladno. Jako by byl závoj mrazivé tmy složen z maličkých jehliček, a ty mě bodaly po tváři. Zvuky noci jsem odstínil a nahradil je hudbou z Lost Highway, filmu Davida Lynche. Určitou dobu po shlédnutí jeho filmů začínám projevovat fascinaci  hrou s tělesnými schránkami postav. Dělá z nás osobnost to, co je uvnitř, nebo naše tělo? Řekneme, kdybych se probudil s cizím tělem, stále bych to byl já. Ale co na to divák, když ho neupozorníme, že došlo k převtělení?

Pomalu jsem došel k hladině přehrady. U břehu byla vidět holá hladina. Přemýšlel jsem. Když jsem se pomalu otočil směrem k domovu, s kostrou tohoto textu v hlavě, škubl jsem sebou, slzy se mi vehnaly do očí. Lekaly mě lampy. Lekaly mě stíny. Zbavil jsem se hudby, která mě činila lehčím cílem, poslouchal jsem noc. Každý ruch ve mně vyvolal představu číhajícího člověka. Temné siluety pokřivených třešní přede mnou se rýsovaly proti světlu pouličních lamp. Přidal jsem do kroku.

–

V neděli 14. března 2010 na přehradě Olešná utonul 52letý muž. Tragédie se stala v těsné blízkosti severomoravského města Frýdek-Místek vedle opuštěné rybárny. Muž byl zkušeným otužilcem a koupat se vydal sám, bez doprovodu. Když se do večera nevrátil, žena zavolala policii. Při několikadenním pátrání, jehož se zúčastnili potápěči a policejní psi byly na břehu nalezeny pouze jeho osobní věci, nicméně tělo nikoliv. Předpokládá se, že se při ponoru dále od břehu zamotal do řas.

–

Kráčející hoch nevěděl, že měsíc je úplňku. Nechtěl to vědět, ani nic jiného. Všechny myšlenky se kolem něj motaly jako vír, nebylo z něj úniku. Obličeje, ječení. Nadávky. Dokonce i abstraktní věci jako bolest, zklamání, nekonečný pocit hořkosti. Chuť slz. Pokud něco viděl, byla to linie hladiny v dáli ohraničená rozmazanými tvary jeho bezprostředního okolí.

Je noc. Nikdo tu není. Světla svítí. Nikdo.

Motal se vpřed. Měl na sobě rozepnutý černý zimní kabát. Nevnímal čas. Čas neubíhal rychle, pomalu. Čas neexistoval. Existovala křivka, pouhá tendence, směr k přehradě, kam se pohyboval. Voda mu vždy byla oporou. Vítr se proháněl po hladině a vždy ho přinutil nadechnout se zhluboka čerstvého chladivého vzduchu. Vždy ho osvobodil, opojil. Spasil. Dal mu sílu usnout. Doufat. Dnes ne. Dnes vítr spal a jediný kdo tu pro něj zbyl byla přehrada. Její temná modročerná hlubina toužila.  Šeptala a přála si. Prosila. Vábila, slibovala. Jeho smutky se vzdalovaly, a přesto to nebylo jako jindy. Nevál svěží vítr, nerostla v něm naděje. Civěl. Vzduch stál a když se po chvilce zvedl ospalý závan, přinesl jen jakýsi mrtvolný pocit. Chtělo se mu zvracet. Cítil slanou vodu ve svých dutinách. Cítil se načichlý kouřem spálené mršiny a cítil svou špínu. Život je celé spektrum zážitků, pocitů, emocí. Stejně jako nebe potřebuje peklo, život by ztratil svou podstatu, kdyby se z něj cokoliv vytratilo. Byl sláb a otupělý. Dunělo mu v hlavě. Jeho špínou byl život. A modročerná hladina volala, slibovala...

Měsíc je v úplňku. Zvedá se noční vítr. Svou svěžestí odhání zatuchlý smrad. Kousek od opuštěné budovy se polekaně probudila srnka. Otupělá váhala, poslouchala okolí. Pootočila hlavu a sledovala řídký porost rákosu trčící z ocelové hladiny. Odrážel se v ní měsíc, byl úplněk. Ozvalo se krátké šplouchnutí. Takové ospalé. Hladina se leskla a obraz měsíce narušily zesilující kruhy. Z hladiny se vynořila drobná lesklá ploška, z ní visel zplihle řídký porost. A vystoupila hlava. Oči propadlé, obličej vrásčitý, skvrnitý. Postava vystupovala. Byla pokryta řasami, v některých svalech nepřirozeně nabobtnalá. Rýsoval se jí hrudní koš. Byla odporně hubená. Barva. Nejspíše modrá, bleděmodrá. Přecházela do zelených a bílých odstínů. Měla svěšené černé plavky. Pomalu vyšla na břeh a za svitu měsíce a zvuku stékající a odkapávající vody se kolem barabizny odšourala k městu.

–

Když jsem si stojíc u přehrady vybavil závěrečný obraz, vehnaly se mi slzy do očí. Cítil jsem, že jsem příliš blízko. Že jsem v příběhu kam nepatřím. Že mě nečeká nic dobrého. Utíkej. Pryč.