Ženy

Ženy a zapomínání

Každý, včetně mě, kdo bydlí se ženou mi určitě dá za pravdu, že ony mají zvláštní schopnost umísťovat všechny věci na podivná a nesmyslná místa. Neustále mají tendenci věci skládat a třídit podle toho, o jaký druh se jedná.

 Rozdělují trička na doma, trička do práce, nože a vidličky zvlášť jako bych si z kredence neuměl vybrat to co právě potřebuju! Hrnečky na levou stranu kredence a skleničky na pravou. Čepice, šály a rukavice mají zvláštní přihrádku a běda kdyby se pomíchaly. V takovém případě by si pravděpodobně žena obtočila rukavici kolem krku, hlavu šálou a čepici by ladně nasadila zároveň na obě ruce. Máslo v lednici musí, podle nich, být v prvním fochu u mlíka, jogurty v postranních dvířkách, ale nikdy ne na stejném patře jako hořčice. Okurky vždy dole na co nejnepřístupnějším místě a ovoce vždy u ovoce. Běda kdyby mezi jablky byla byť jedna jediná cibule. Dokonce i ponožky se dělí na ty „lepší bílé“ a ty „horší černé“. Tento způsob ponožkového rasizmu mi přijde v dnešní době trochu staromódní. Pokud jste byli zvyklí, že vaše pivko bylo v lednici hned nahoře, tak abyste ho měli na dosah ruky, tak na to rovnou zapomeňte. Tam jsou teď vajíčka!

Ženy vůbec nezohledňují tu praktickou stránku věci. Totiž, že my muži si třídíme věci podle toho, jak často je používáme a k čemu nám slouží.

Například mně rozhodně nevadí, že mám svůj zubní kartáček položený na stole vedle mobilního telefonu a peněženky a přes to přehozené rukavice. Dobře vím, že až někam půjdu, budu si muset vzít rukavice , čímž odkryji telefon a peněženku, a určitě se mi nestane, že bych si zapomněl vyčistit zuby.

Ženy také popírají takzvané „intuitivní odkládání věcí“. Tento pojem definoval již S. Freud ve své první odborné publikaci s názvem „Why are women so different“, kde tvrdí, že muži používají k třídění a odkládání levou hemisféru mozku, kdežto u žen je tomu opačně. Princip intuitivního odkládání věcí u mužů spočívá v tom, že muž nechá předmět ležet na daném místě, protože vyhodnocuje intuitivně nutnost jeho dalšího použití v reálném čase. Nevtiskne se mu tedy do jeho krátkodobé paměti, kde jaký předmět zanechal, nýbrž pouze informace o tom, kde je vhodné tento předmět později hledat. U žen je tomu přesně obráceně. Ty si pamatují informace pouze o tom, kde jaký předmět leží. Nemají však nejmenší ponětí o tom proč nebo z jakého důvodu se zde nachází.

Například, když přijde muž z práce domů, vyndá z kapsy nepřečtené noviny a položí je na stůl v obývacím pokoji. Ví, že až bude mít náladu, tak je v klidu dočte. Nechce si zbytečně zatěžovat přepracovaný mozek nesmyslnými údaji o tom, kde je nechal, a proto je položí na přehledné a snadno viditelné místo. Na rozdíl od ženy, která přijde domů z práce, vyndá z kapsy nepřečtený časopis Žena a život a poctivě ho uklidí do přihrádky mezi ostatní její časopisy, aby „ se tu neválel“. Pak na něj pochopitelně zapomene a nikdy ho již nedočte. Proto jde příští týden a koupí si nové číslo. To vysvětluje fakt, že v ženských časopisech je většina článků totožných. Ženy mají pocit, že tato shoda vzniká v důsledku jejich nedočtení předchozího dílu. 

Následkem těchto myšlenkových rozporů všechny ženy těsně po svatbě, přemisťují naprosto nelogicky naše věci tak, abychom je neměli na očích a zapomněli na ně, čímž se stali na svých drahých polovičkách závislí. Není divu, že nejednou můžete v takové domácnosti zaslechnout:

„Zlatí, neviděla jsi moje hodinky?“

„Zlatí nevzala sis mojí peněženku“

a nebo

„zlatí, nevíš kde mám ten černej svetr?

„Ve skříni! Nechal jsi ho povalovat v obýváku, tak jsem ti ho tam dala!“

„Ale tady není.“

„Jen se pořádně podívej!“ řekne ona.

„Ale já se dívám jak můžu kurník!“

…a takhle bychom mohli pokračovat do nekonečna. Je to prostě boj na život a na smrt, který je ale předem prohraný. Když k tomu všemu ještě připočtete, že váš paměťový kvocient je žádná celá nula tři,což není mnoho, jak říkal Zdeněk Svěrák o Járu Cimrmanovi, budeme se muset smířit s tím, že do smrti budeme muset hledat.

Ženy a lhaní

Ženy nesnáší lhaní. Devětadevadesát procent žen je schopných se s vámi rozejít pokud ji několikrát byť celkem nevinně zalžete. Přestanou vám věřit a vážit si vás.

„Nemůžu věřit někomu, kdo mi lže“ to je obvyklá věta, která už ukončila nejeden vztah.

Víte proč se tak chovají? Je to proto, že sami jsou to stvoření prolhaná, úskočná a vychytralá. K dosažení svého používají nejrůznějších fíglů, triků a v neposlední řadě také lží. Je to dáno historicky a kořeny vzniku tohoto chování můžeme hledat možná již ve starověku. Žena jako křehké stvoření pochopitelně neoplývala mužskou silou. Přesto si během vývoje svého druhu dokázala najít „jiné“ způsoby k prosazení svých názorů. Ale opusťme starověk. Stačí se podívat do dětských let. Už na základní škole díky svému rychlejšímu mentálnímu i fyzickému dospívání ženy dokáží s námi úplné divy. Zatímco chlapci si své problémy vyřizují ručně a čestně venku před školou, děvčata se už od útlého věku učí spřádat intriky a rozšiřovat lži. Jsou pokrytecká, úskočná, vychytralá a svoje nepřátele kosí drtivou silou pomluv. K fyzickým útokům se uchylují velice sporadicky. Ruku na srdce milé dámy, ale zavzpomínejte na svoje dětství a spočítejte kolikrát jste své nejlepší kamarádce pochválila hezký culíček a novou sadu šminků od babičky přičemž jste měla na jazyku :

„tobě to stejně nebude nic platné ty sůvo, stejně jsem hezčí než ty!!“.

 Možná právě zde pramení ta jejich vrozená nenávist k čisté lži. Je to tím, že vlastně lžou celý život už od útlého mládí.

Vzpomínám si, jak se děvčata na naší základní škole brzy naučila využívat svoje výsadní právo prvních menstruací a tak se nezřídka stávalo, že povinné hodiny plavání navštěvovala nejprve polovina a nakonec necelá třetina dívek. Zbytek seděl na lavičce a s nepřekonatelnou výmluvou se nám potutelně pochichtával do obličeje. Kdo by také stál o dvě hodiny plavání začínající v 7:00 hodin ráno každé pondělí? Dobrá polovina dívek prakticky menstruovala několikrát do měsíce a to převážně v pondělí ráno. A já se ptám milé dámy, nebyla tohle náhodou právě taková nečestná lež jakou teď sami zavrhujete? Odpovím si sám. Samozřejmě že ano. Jen jste lhaly vy. Věděli jste, že vědomě lžete a líbilo se vám, že nikdo vaši lež nedokáže zpochybnit.

Na rozdíl od mužů máte s lhaním velkou praxi a tak se málokdy stane, že bychom vás při lži přistihli. Což se bohužel nedá říci o nás.

Ženy a sport

Když se řekne sport většina lidí si představí upocené tričko, hřiště, fotbal, mastné vlasy nebo dobře vypracované tělo z posilovny. Co si ale představit pod slovem sportovec?

Rád bych uvedl slovo sportovec na pravou míru. To je člověk, který se aktivně věnuje jakémukoliv sportu s pravidelností po dobu minimálně několika let. Vážené slečny, dámy sportovec není někdo, kdo si jednou za 2 měsíce obuje boty na běhání a jde předstírat chůzi do parku. Není to někdo, kdo už 3 měsíce chodí jednou týdně na spining, ale protože to přesunuli o dvě stanice tramvaje dál tak už chodí čtvrtý měsíc jenom jednou za 14 dní. Kdepak.

Chápu, že poptávka po vypracovaných sexy dívkách je opravdu veliká, ale upřímně řečeno kterému muži by se líbil svalnatý a nadupaný protějšek. Právě ony mírně baculaté tvary především na hrudníku a v oblasti pánve jsou ony partie, které nás muže tolik přitahují.

Ptal jsem se několika dívek, proč při prvním setkání mluvili o svých koníčcích ve spojení se sportem, když se později ukázalo, že sport jim sice není cizí, ale úroveň na které tuto činnost provozují se dá nazvat přinejmenším rekreační. Já taky rekreačně jezdím v autě, ale nikdy by mě nenapadlo se prohlašovat za automobilového závodníka. Dostalo se mi takové odpovědi: Ženy nechtějí v jádru sportovat. Ony chtějí abychom sportovali my muži. Nechtějí mít po boku bečku sádla, která po práci zvládne deset piv, vykrkat skákal pes a sníst 35 bramborových knedlíků. Je to od nich defacto sobecké, ale pochopitelné. V domnění, že když na prvním randeti budou zmiňovat jako svůj koníček sport a okázale se s touto myšlenkou ohánět, podaří se jim najít k sobě vysněnou polovičku. Tedy sportovce. Muže s vypracovanou postavou, hezkými rysy, kterého jí ostatní dívky budou závidět. Nakonec ale zjistí, že daň za partnerovu vypracovanou postavu není zrovna malá. Jeho hodiny strávené v posilovně, na kole a nebo kdoví kde musí samozřejmě být vykoupeny jeho nezájmem procházet se s ní celé dny kolem rybníků a povídat si o modré obloze. Nezbývá už mu na to čas. Jinými slovy nic není zadarmo.

Ženy a vaření

Moderní trend vlastnit co nejdražší kuchyň postoupil do své další fáze. Zatímco v roce 2009 se ženy pro nedostatek peněz uchylovaly zásadně ke kuchyním pod 250 000 Kč, v začátku nového roku, zřejmě v důsledku polevující finanční krize, zájem o luxusní kuchyně opět vzrostl.

Je zcela nepochybné, že smažená vejce na cibulce připravovaná v průměrné kuchyni bez použití samozavíracích šuplíků, indukčního vařiče a baterií bez umělé inteligence nestojí za nic. Žena bez kuchyně s perfektní ergonomií a designem je odsouzena k záhubě. Těžko pak zadělávat na knedlík, když nemáte vše po ruce a pro každou zhovadilost se musíte ohýbat a opět narovnávat. V kuchyni bez vestavěných spotřebičů si pak připadáte jako vaše nevlastní prababička těsně po První světové válce, která musela během zatápění do kamínek prát na valše, podojit kravku, vytlouci máslo, aby měla manželovi co namazat na chleba. Jak po vás může manžel chtít, abyste po celodenní dřině v práci ztrácela čas hledáním náčiní v nevzhledných skříňkách bez vnitřního osvětlení? Na to by si manžel ani netroufal pomyslet. Pokud kuchyňku manželce ještě nepořídil, raději hned nasedne do svého luxusního mercedesu a vydá se do nejdražšího obchodu ve městě, aby svou křivdu napravil.

Bohužel pokud je namísto mercedesu majitelem škody favorit z roku 1990, nezbývá mu nic jiného, než přesvědčit svou krásnou choť o tom, že na ty blívajzy co mu vaří jí bude stačit obyčejná plotýnka jako doposud.