.in the box.

Dostat se na uzavřený oddělení je docela průser. Nemusíte udělat nic hroznýho a přece se ocitnete ve společnosti  lidí, kteří si pár věcí už zkusili. Nejsou to vrazi v pravém slova smyslu. Ale jsou mezi nimi jedinci, kteří v rámci své duševní poruchy poněkud přestřelili. Třeba zabili svou matku. Nebo týpka, co se jim v hospodě vysmíval. Než přijdete na to, kde přesně jste, pár dní to trvá. Pokud vyvádíte, šoupnou vás na izolaci. Po pár dnech se zklidníte, to si buďte jisti. A když ne, naládujou do vás injekce, po kterejch vám zcela jistě dojde, že je lepší se podřídit.

Uzavřený oddělení je svět sám pro sebe. Pokud nemáte prachy, jste nahranej. A pokud je máte, musíte si dávat sakra majzla, abyste o ně nepřišel. Kšeftuje se tu s cigaretama, kávou, jídlem. Kšeftuje se tu s hadrama, s rádiopřijímačema, prostě se vším, co vám může pobyt zpříjemnit. Společnost vám dělají grázlové, jedinci v hypománii, nepolepšitelní alkoholici, lidé s mentálním defektem, panickou úzkostí, epilepsií, organickým psychosyndromem, chroničtí pacienti. Nebo mladíci, kteří vyvedli nějakou nepatřičnost : třeba vychovateli v děcáku rozbili hubu, protože na ně řval. Není výjimkou, že se mezi všemi najde člověk, který se na oddělení dostal nedopatřením. Třeba člověk, kterej to chtěl skončit a zrovna mu to nevyšlo.

Pokud nepodepíšete dobrovolnej vstup, zůstanete v pyžamu. Nebudete mít vycházky. Za pár dní přijedou dvě nepříjemný ženský od soudu, který se  vás budou vyptávat, proč jste nepodepsal. Sestra vás bude přemlouvat, doktor vám řekne, že je to jenom formalita. Pokud to neznáte, nakonec podepíšete. A pravděpodobně tam pár měsíců zkejsnete.

Záleží na tom jaká je obložnost. Pokud je hodně volnejch lůžek, tak vám u vizity těžko sdělí přesnej termín vašeho propuštění. Záleží taky na tom, jakou má primář zrovna náladu. Ze začátku se každej ptá, kdy půjde domů. U každý vizity. Po určitý době, kdy se vám dostává pouze nejasných odpovědí, zvýšíte hlas. Primář vám řekne, že vás pustí po Vánocích. A to je teprve únor. Když ho pošlete do prdele, naládujou vás tisercinem. Nakonec zjistíte, že je lepší se neptat a vtípky přecházet mlčky.

Dostat se na uzavřený oddělení je jako vlízt do krabice, ve které srdce bije děsně pomalu. Dny vypadají jako oplatky máčené v čokoládě. Jeden se nebezpečně lepí k druhýmu. A člověk nemá daleko ke zvířeti.