Krátké vyprávění na dobrou noc

Krátké vyprávění na dobrou noc
Stanislav Strmiska

Když se vrátil, vyprávěl nám hrůzostrašné příběhy z cesty. Seděli jsme všichni a mlčky pozorně naslouchali. V jeho černých očích se dala vypozorovat úzkost a náhlé trhavé pohyby hlavou prozrazovaly hrůznou vystrašenost. Pořád pozoroval okolí. Každý zvuk jej vyplašil.

Sešli jsme se toho večera všichni v jedné z chalup naší osady, abychom si vyslechli, co se mu cestou přihodilo. Mluvil o roztodivných houbách, a jak šel kolem potoka a dál, až tam, kam už se nechodí a podle praotců nemá chodit. On tam šel. Chtěl vědět, co se v hlubokých lesích skrývá.

Mluvil o rozeklaných kmenech a o velkých kamenech, ale jakoby se vyhýbal něčemu zásadnímu. Všichni jsme seděli kolem něj a čekali, až nám poví, co ho tak vyděsilo. Byl na pokraji svých sil, když se vrátil. Musel dlouho a rychle utíkat. Ruce i nohy měl dodrané od maliní a šaty roztrhané. Ještě teď, když tu sedí s očima vytřeštěnýma, je zadýchaný a vyčerpaný.

Venku se mezitím smrklo a na stole hoří svíce. Je zataženo a na nebi není ani hvězdička. Venku je nezvykle černočerná tma. Všechno je dnes daleko strašidelnější, hlavně ustaraný výraz v jeho tváři. Stíny od poblikávajícího světla svíce tančí po zdech a vytvářejí hrůzné obživlé postavy.

„Ale abych vás už dlouho nenapínal, musíte mi přísahat, že tam nikdy nepůjdete.“
„Dobře, já bych tady tak jako za všechny, myslím, mohl slíbit, že se tam tedy nevypravíme.“
„Já vám to tedy povím, ale připravte se na to, že to bude strašné. Opravdu. Skutečně.“
„Dobře, Luku. Tak už nám to konečně řekni a nenapínej nás.“
„Je tam jeden takový obrovský strom. Je dutý, ale to není, když přicházíte od nás, vidět. Musel jsem ho obejít. Nevěděl jsem, že tam ta dutina je. Ten strom je ohromný. Kmen by neobjalo snad ani dvacet chlapů, jak je velký. A má takové zvláštní listí. Vypadá, jako by bylo suché, ale myslím, že není. A tak jsem ho obešel a uviděl tu dutinu. Šel jsem blíž a nakouknul dovnitř…“
V tom zavadil jeho zrak o stůl.
„Proboha!“ zařval.
„Co se děje?“ optal se někdo, zatímco my ostatní jsme se lekli. V hrůze jsme teď seděli a strachy ani nedutali.
„Dohořívá svíčka!“ zakřičel téměř nepříčetně.
Byla to už třetí svíčka ten večer.
„Rychle ji vyměňte! Honem! Zapalte další!“
„Ale já už nemám, toto je poslední,“ řekl Aran, jemuž chalupa patřila.
„Poslední…,“ pronesl téměř neslyšným hlasem Luk, v tom okamžiku plamínek zablikal a zhasnul. Chalupu naplnily hrobové ticho a hrobová tma. Nikdo se ani nehnul, nikdo se neodvážil promluvit.

Najednou zavrzaly dveře. Já nevím, jak ostatní, ale já jsem se málem podělal strachy. Nikdo se neodvážil nic říct. Všichni seděli a napínali uši, aby zachytili cokoliv, co by jim v nastalé neprodyšné tmě dalo aspoň nějakou indicii, co že se to vlastně děje. Vnímal jsem jenom omamnou vůni dohořelé svíčky, která se nesla vzduchem a vyplašené a opatrné dýchání všech ostatních. Trvalo to chvíli, než se někdo odvážil ani ne promluvit, spíš zašeptat.
„Jste v pořádku?“ zašeptal někdo a já jsem nebyl schopen identifikovat, kdo to byl.
V zápětí opět zavrzaly dveře Aranovy chalupy a v nich se objevilo světlo. Byl to Burak.
„Zašel jsem k sobě pro nějaké svíce,“ řekl a postavil tu hořící na stůl. Vedle položil ještě čtyři další.

Podíval jsem se na Luka, čekal jsem, že bude pokračovat ve svém vyprávění. Strašně jsem se, ostatně jako i ostatní, leknul. Seděl ještě stále na svém místě, měl vytřeštěné oči a jeho jindy havraní vlasy byly teď úplně bílé. Nedýchal.