Slzami se neplatí

Učitelka chemie paní Horáková byla věčně roztěkaná, malého vzrůstu, s kulatými brýlemi, drdolem šedivých vlasů, nahrbené postavy a s věčným, milým úsměvem. Měla ráda své žáky a chemické vzorečky. „Škoda, že mé lásky nejsou spojeny do trojúhelníkového tvaru, hořekovala nedávno své kolegyni v kabinetu, když opravovala písemné zkoušky z chemických vzorečků, její oblíbené přepadové desetiminutovky.  Demonstrativně roztáhla ruce, podívala se na levou ruku. „To jsou mí milí studenti,“ podívala se na pravou ruku, to je má milá chemie,“ spojila dlaně. „Kdyby se tak ještě měli rádi mí studenti s chemií, to bych byla šťastná.“

„A ještě, kdyby Minda porodila koťata, viď,“ škádlila ji kolegyně. Mindu si paní Horáková pořídila na inzerát. Chtěla černou kočičku, rozhodla se, že když je sama, pořídí si kočičku a její koťátka dá svým vnoučkům jako dárek. Její dcera se zeťem bydleli v chalupě v Krkonoších a vnoučkové pořád škemrali o nějaká zvířátka. Zaplatila tedy složenkou pět set korun, ale tato částka byla za dopravu. Kočička byla totiž z Plzně, a jelikož paní Horáková nevlastnila automobil, tak se dohodla s prodávajícími, že jí kočičku přiveze někdo z Plzně. Po zaplacení za dva dny někdo u ní zazvonil a nechal ji v krabici Mindu. Jenže Minda byl kocourek. 

 

Učitelka chemie paní Horáková se mrzutě podívala na zvonek, který přetrhl tok jejího láskyplného výkladu. Pro většinu jejích studentů to byla naprostá nelogická a chaotická džungle, kde se požírala jedna sloučenina s druhou. „Ach jo. Ty hodiny jsou tak krátké. Jak vás můžu něco naučit?“ posteskla si. Podívala se na třídu. „A tentokrát to máte s varováním. Příští hodinu si dáme zase desetiminutečku.“

Ze třídy se začaly ozývat protestující hlasy:

„Jééé.“

„Už zase?“

„Paní učitelko, vy nás trápíte.“

„Byla přece nedávno!“

„Příště máme ale laborky!“

Učitelka Horáková zahrozila prstem. „No no no, Žádný protesty. Radši vám to tentokrát říkám dopředu, aby z toho nebyla přírodní katastrofa jako minule. A dělám to pro vaše dobro. Máte šanci si opravit ty minulé špatné známky. Budu vám počítat jenom tu lepší z nich. Tak toho využijte. A potom si uděláme pěkné pokusy, to vás bude bavit.“

„Celej žhavej,“ ucedil Marcel. Z poslední desetiminutovky měl za jedna mínus. S chemií a prakticky s celým dalším učivem, kromě pravopisu neměl problém. Paradoxně, i když by se rozhodně nemohlo tvrdit, že je slušňáček, zároveň patřil k premiantům. Jeho kamarád Richard Hejduk dostal z desetiminutovky za tři, Marcel mu sice dával opisovat, ale Richard Hejduk něco opsal špatně. „Kup si brejle, vole,“ komentoval to Rambousek a kroutil hlavou.

„Šicho, ty už máš zase za pět, je to s tebou už pěkně nahnuté,“ řekla paní Horáková.

Petr Šícha se jenom pohrdavě ušklíbl a mávl rukou. Rozhlédl se po třídě a řekl. „Složení perníku ale znám moc dobře.“ Pár lidí se podbízivě zasmálo. Chemikářka chvilku koukala, nerozuměla tomu, nedošlo jí, že Petr Šícha perníkem myslel pervitin. „Stýblová, pojď mi, prosím, pomoci,“ řekla a ukázala na pomůcky. Stýblová přikývla. „Ráda, paní učitelko.“

 

O přestávce to ve třídě vřelo. Bělohlávek zpíval schválně krákoravým hlasem. My jsme žáci osmý bé, bereme však na sebe podobu krabice, kreténa či blbice!“

Čurda otevíral okno.

„Je zima, zavři Čurda! Zavři!“ Stýblová si ostentativně a zimomřivě hladila paže. „Jenom chvíli, je tady puch jak v pavilonu paviánů.nebo u Kučerů doma.“

„Si fakt vtipnej. Di do háje,“ napaprčil se Kučera.“

Čurda se provokativně ušklíbl. „Kučero, si zase prděl, co?“ Čurda se naklonil z okna, spatřil dole kamaráda a začal na něho halekat. „Kýbl! Kam to valíš? Po škole v altánu, jasný? Rada Vontů! Bude dýmka míru! Máme dobrej matroš!“

„Ty vole, všude to roztrubuj!“ zchladil ho Marcel.

Čurda se otočil. „To naši učitelský nerozklíčujou. A stejně to bude mimo jejich území, tak se můžou akorát políbit prďolíny.“

„Pistácii,“ dodal Hnaníček.

„Pistácii, jasně, ať si líbnou pistácii. Hlavně slušný vychování, hlavně slušný vychování.“

Další hodinu byla matematika, František si otevřel matematickou učebnici a vzal si svačinu. Párkrát kousl do chleba, potom se na něho chvíli díval, odlepil od sebe oba krajíce, vyjedl salám a chleby opět zabalil a zase se zahleděl do učebnice. Jeho pohled na stránky byl tak zoufalý, že se ho Marcelovi zželelo a přisedl si k němu. „Co ti není jasné?“ Františkův výraz jakoby říkal, že prakticky všechno, ale ukázal na několik příkladů, s kterým si nevěděl rady. Marcel přikývl a snažil se mu vše trpělivě vysvětlit. Všiml si toho i Petr Šícha a drcnul spolužákovi Hnaníčkovi do ramene. „Hnáňo, že s ním ztrácí čas, co? Stejně dostane kuli. Marná práce, marná.“ Hnaníček pokrčil rameny. „Aspoň se snaží,“ řekl raději nedůrazně, aby se příliš nezprotivil svému kápovi. Ale ten ho naštěstí tolik nevnímal, příliš zaneprázdněn vymýšlením lotrovin. Udělal z dlaní kornout a zahalekal. „Neztrácej s ním čas, bude kule, stejně bude kule, tak co. Že jo, Halásek, že nezklameš?“

Marcel ani Halásek si toho nevšímali a Marcel dál vysvětloval: „Takže když známe velikosti tří stran trojúhelníků… stranu á bé a cé, narýsujeme stranu á... tady pět centimetrů, potom si vezmeme do kružítka velikost strany bé, obtočíme kolem krajního bodu strany... takhle. A to samé uděláme s velikostí strany cé… takhle… vidíš? Je to jasné? A tady se nám protnou a máme vrchol. Rozumíš tomu?

František přikývl. „Rozumím, když máme strany á, bé a cé, tak je to takhle, tomu rozumím.“

„A těm ostatním zadáním s těmi úhly, taky?“

„Ano.“

Marcel ho povzbudivě poplácal po rameni a usmál se na něho. Přesto František pořád vypadal vyjukaně.

„Nebude svatba vy dva, co? Můžu ti jít za svědka? A mám právo první noci, tak bacha na mě!“ ječel Petr Šícha nadšeně v domnění, že je strašně vtipný. Marcel to ignoroval. „Drž se, Fando,“ řekl a zvedl se. František na něho vděčně pohlédl. V té chvíli začalo zvonit. Třída se zklidnila a všichni se postavili k lavicím. Do třídy vešel vysoký, postarší, obávaný, přísně se tvářící učitel matematiky a fyziky pan Provazník v brýlích se silnými skly. V podpaždí nesl velký dřevěný trojúhelník a kružítko. V ruce si pohazoval velkým svazkem klíčů. Šel vzpřímeně jako vysloužilý voják. Třída ani nedutala. Učitel Provazník hodil klíče na stůl, sedl si, otevřel třídnici a začal do ní psát. Žáci neustále stáli v pozoru u lavic. Učitel dopsal zápis do třídnice a pokynul velkomyslně rukou gestem vladař. Žáci si sedli. Provazník zvedl svůj ledový zrak od třídnice a zaregistroval Haláska, jak zvedal ruku, vzápětí jakoby si to rozmyslel a bázlivě ji stáhl a opět ji zvedl a tak dokola. Učitel Provazník se zeptal s despektem, hlasitým, ostře řezaným hlasem: „Co chceš, Halásku?“ Provazník se zvedl, popadl klíče a přišel k první lavici vpravo u vchodových dveří, kde Halásek seděl. Sám. Provazník si klíči pohazoval. „No tak, Halásku?“ Halásek se postavil, odkašlal si a snažil se něco říci, ale měl tak sucho v krku a stažený hrtan, že ze sebe nevypravil ani hlásku. Provazník se k němu naklonil. „Co?“

„Sím, opravit,“ řekl slabým hlasem.

„Nekuňkej, Halásku,“ řekl učitel Provazník, potom se náhle obrátil na podpatku a mrskl těžkým svazkem klíčů směrem k druhé lavici u okna, kde seděl Petr Šícha s Jeřábkovou. Zasáhl Šíchu, ten sykl, ale nevykřikl. Nic neřekl, ale poslušně se sehnul, našel klíče, sebral a se sklopeným zrakem je přinesl učiteli Provazníkovi. Ten ho popadl bolestivě za ucho a přitáhl si ho. Promluvil tichým, výhradně jemu určeným, výhružným hlasem a díval se při tom mimo něj, jako by mu nestál ani za pohled. „Šícho, ty mě už neštvi! Ještě jednou sáhneš Jeřábkový na koleno, tak nedostaneš dvojku z chování ale trojku!“

Šícha se kroutil, dělal bolestivé grimasy, už už chtěl popadnout učitelovu ruku, ale potom zase ruce stáhl a dál snášel bolest. Provazník pokračoval: „A jestli provedeš jakoukoliv tvou sígrovinu, tak si tě vezmu do kabinetu a pak tě nikdo nepozná. Sedřu z tebe kůži. Povídám ještě jednou, ty nevychovanej, parchante. Sedřu kůži. A teď padej zpátky na místo.“ Provazník ho pustil a odstrčil. Šícha si třel ucho a vrátil se se sklopeným zrakem zpět. Rty měl stisknuté nenávistí do čárky. Cítil se zahanbený a ponížený. Provazník se opět obrátil k Haláskovi a pokynul hlavou.

Ten se nadechl a řekl snad až příliš nahlas. „Opravit známky, pane učiteli. Rád bych si opravil známky.“

Učitel Provazník přikývl a šel si sednout za svůj stůl. „Halásku, tvé odvahy si cením. Máš nejvyšší čas, třídní schůzky se nemilosrdně blíží… moc bych nemohl rodiče potěšit… tak pojď.“

Halásek se podíval na Marcela, ten se povzbudivě usmál, přivřel oči a přikývl, jakože jeho rozhodnutí schvaluje. Halásek dostal odvahu a přistoupil k tabuli. Provazník si promnul bradu. „Tak Halásku… co bychom… tak třeba známe velikosti tří stran.“

Halásek si evidentně oddychl, podíval se znovu na Marcela a ten zatnul ruce v pěst.

Provazník pokračoval hlubokým hlasem: „Napiš si, Halásku. Známe stranu x osmdesát centimetrů, známe strany ypsilon šedesát centimetrů a známe stranu zet devadesát centimetrů. Napiš si zadání, pak si vezmi trojúhelník a kružítko a začni.“

Haláskovi se vkradl do obličeje výraz paniky, opět se podíval na Marcela, jako by byl vytouženým přístavem v rozbouřeném moři. Jeho výraz byl ale tentokrát zoufalý. Marcel palci a ukazováčky naznačila část kružnic, jak se protnou. Halásek polkl a přikývl.

Provazníkovi to ale neušlo. „Rambousku, vidím tě! A ty Halásku, nedívej se do třídy. Na tabuli, Halásku, na tabuli. Tam se realizuj.“ Učitel Provazník se postavil a předstoupil před třídu a začal se pohupovat na patách jako pochůzkář, přehlížející svůj rajón. Halásek začal psát na tabuli: a = 80 cm, b = 60 cm, c = 90 cm. Učitel Provazník se podíval na tabuli a zamračil se. „Halásku… sakra! Řekl jsem ti strany x ypsilon a zet! Koukej to smazat!“

Halásek nešťastně popadl houbu a šmudlavě stíral tabuli, ale část písmen tam zůstala. Zoufale se díval na Marcela, ten by mu nějak rád naznačil, že stačí zaměnit označení stran, ale princip zůstává stejný, ale v té chvíli to samozřejmě nešlo. Marcel tušil malér, František se to dokázal naučit jako papoušek, ale princip prostě nepochopil.

Provazník zvýšil hlas. „Už jsem ti říkal, do třídy nekoukej, nebo rovnou dostaneš pětku. Dělej! Strana x má osmdesát centimetrů… ypsilon má šedesát…“ Učitel se podíval výhružně směrem, kam se před tím Halásek díval, čili na Marcela a všichni kolem něho sklopili zrak. Halásek začal opět psát, ale znovu napsal stranu a = 80cm. V té chvíli přelomil křídu a zvuk dopadnuvšího kousku křídy, přitáhl opět učitelovu pozornost směrem k němu. Provazníkovi zahrály na tváři svaly. Potom začal brunátnět. „Copak si hluchej, Halásku? Jsi hluchej! Řekl jsem, že známe strany x, ypsilon a zet!“

Halásek pořád držel v jedné ruce zbytek křídy a v druhé houbu. Vzteklý Provazník mu ji vyrval a smazal rychlými, trhavými a krouživými pohyby napsaná písmena a číslice. „Piš! Strana x! Slyšíš! Strana x má osmdesát! Piš sakra!“ přikazoval nerudně.

Halásek ale nereagoval, jenom žmoulal oběma rukama zbytek křídy a díval se upřeně na zem.

Marcel si dal dlaně do kornoutu a začal šeptat. „Stejný, je to stejný jako o přestávce!“ Marcel riskoval, ale spoléhal, že starý učitel už je nedoslýchavý. Spoléhal marně. Provazník nápovědu zachytil, otočil se k Marcelovi a chvíli ho mlčky a zlověstně pozoroval, aniž by mrkl. Byl to pronikavý, nepříjemný pohled, ale Marcel zrak nesklopil. Dokázal se učiteli dívat do očí stejně upřeně. Provazník to nakonec vzdal, otočil se k zdrcenému Františkovi s pokleslými rameny a řekl už zcela klidným hlasem. „Přines mi žákovskou.“ Učitel Provazník si šel sednout zpět za katedru, cestou sekl po Marcelovi ještě jedním krátkým přísným pohledem, a když dosedl za katedru, zapsal si do svého notesu k Haláskovi další nedostatečnou. „Další pětka, Halásku, další. Já pořád říkám, že sem nepatříš, ale na zvláštní. Ale to můžu do rodičů hučet horem dolem. Tu žákovskou.“

Halásek přišel k sobě do lavice, vytáhl z tašky žákovskou knížku, ale rozhodl se ji schovat. Snažil se ji napasovat mezi kovovou konstrukci a desku stolu. Přitom se díval prosebným pohledem do třídy, aby ho nikdo neprozradil. Žáci museli potlačovat smích, ale smát se v hodině pana učitele Provazníka si rozhodně nedovolili. Různě smích tlumili, kousáním se do rtů, dáváním si ruky přes ústa a tak dále. Provazník si všiml, že tam Halásek něco provádí, přišel k němu, aniž by si toho Halásek všiml, naklonil se k němu a žákovskou mu vytrhl. Rovnou na stole ji rozevřel a napsal mu tam velikou pětku a řádně při tom propiskou přitlačil na papír. Potom ji posunul před Haláska a vrátil se. Halásek nebyl schopný žádné reakce, jenom se zkormouceně díval na tu vyrytou pětku.

Provazník přistoupil před Marcelovu lavici. Ve třídě bylo naprosté ticho, jenom nějaká otravná moucha bzučela a bzučela. Provazník natáhl ruku ke dveřím třídy. „Rač ven!“

Zmatený Marcel chvíli nereagoval, ale stále učitelova natažená ruka znamenala, že to myslí vážně. Učitel Provazník ke své škodě vždycky všechno myslel vážně. Moc srandy si v životě díky své nátuře neužil. Marcel vstal a šel ke dveřím, učitel ho těsně za ním následoval.

Marcel se u dveří otočil. „To jako ven? Na chodbu?“

Provazník ukázal bradou směrem ven, gesto bylo zcela jasné. Marcel zmáčkl kliku a vyšel ven. Provazník za ním a zavřel za nimi dveře a hned spustil tichým výhružným hlasem. „Tak hele, Rambousku, na mých hodinách nebudeš napovídat, je to jasný? Varoval jsem tě jednou, nebudu víckrát, sakra!“

Marcel sklopil zrak, našpulil ústa a přikývl. „Se omlouvám, pane učiteli. Já vím, že se to nemá, ale když... mě je Fandy prostě líto. Vždyť za to nemůže. Snaží se. Já jsem to s ním o přestávce probíral. Fakt. Vykolejily ho jenom jiné názvy stran, jinak to umí, fakt.“

Provazník jenom zakroutil hlavou, byl pořád pěkně naštvaný. „Rambousku, učitel jsem tady já! Halásek sem prostě nepatří a ty se do toho nebudeš plést. Jenom to zdržuje výuku a já mám taky jenom jedny nervy. A ty... hřešíš na to, že ti učení jde. Budeš se starat jenom o svý, nebo ti to taky pěkně osladím. Nemysli si, že jsi neomylný. Rodiče by ti měli přitáhnout uzdu, aby si uznával autority. A já jsem tvá autorita. A ostatních taky. A ty mi ji nebudeš podkopávat, to ti říkám, jasný?“

Marcel se na Provazníka smutně podíval a zavrtěl hlavou. „Pane učiteli... proč jenom jste takový? Co vás furt žere?  Proč ste furt žlučovitej?“

Pan Provazník zbledl. „Ty... ty! Co si vlastně o sobě myslíš? Budeš tady do konce hodiny na hanbě! A ne, abys někam odešel!“ Naštvaný Provazník se otočil a práskl za sebou dveřmi.

Marcel tam chvíli postával, ale samozřejmě se začal nudit. Zašel na chlapecké toalety a vlezl do krajní kabinky. sklopil víko toalety, stoupl na ní a odkryl víko s splachovací nádoby s vodou. Za horní okraj měli důmyslnou konstrukcí z jemného drátku vytvořené něco podobného jako držátko na mýdlo. Richard za tento speciální výtvor dostal při hodině ručních prací od učitele zvláštní pochvalu. „Hejduku, ty nejsi úplné jelito, jak jsem si myslel!“ uznale pokyvoval hlavou učitel Hřebík, kterému pořád táhlo z úst, protože měl žaludeční potíže. Prohlížel si zblízka drátěnou konstrukci ze všech stran, zkoušel pevnost jednotlivých spojení a dělal pořád takové to hm, hm. Když se dostatečně nahmmoval, vrátil ji pyšnému Richardovi. „K čemu to bude sloužit?“ zajímal se.

„Mamince na mýdlo,“ usmál se nevinně Richard. Učitel Hřebík přikývl a naservíroval Richardovi jedničku. Držátko neskončilo u zjihlé maminky, chválící svého šikovného synka, držátko skončila na chlapeckých záchodcích a plnilo svůj tajný a spiklenecký úkol. Nedrželo mýdélko, drželo dva rezervní ubalené jointy. Marcel jednoho vyjmul, vrátil kryt na splachovací nádržku, posadil se na víko. Vytáhl zapalovač s obrázkem blonďaté vnadné blondýnky s výrazem stejně inteligentním asi jako právě to záchodové prkýnko, na kterém Marcel seděl a slastně si zapálil. Dal si asi třetího nebo čtvrtého šluka, když se ozvalo alarmující vrznutí dveří a následně bouchnutí těžké brašny na zem a zařinčení nějakých kovových věcí. Marcel se zakuckal a začal dlaní rozhánět kouř.

„Sakra, co to tady?“ uslyšel Marcel školníkův hlas a rychle otevřel víko od toalety, aby zahodil jointa. Jak spěchal, dosud hořící joint mu vypadl z prstů a dopadl na podlahu.

Morousovitý školník zahuhlal: „Prdele, co to tady smrdí? To je snad...“ následovaly kroky a postupné otevírání jednotlivých dveří. Marcel poklekl a horečnatě se rychle snažil sebrat špeka a přitom si od žhavého konce popálil bříško palce. Ale nakonec se mu podařilo hodit do klozetu a jenom to zasyčelo. Rychle spláchl a oddychl si. Důkaz zmizel v nenávratnu někde v odpadu a mají smůlu. Presumpce neviny platí všude. I na té jejich proklínané škole. Následovalo lomcování klikou od jeho kabinky a hned na to bouchání na plechové dveře, pomalované přisprostlýma obrázkama z dílny školních puberťáků. Dominantní byl nápis: JÁ SE TADY PODĚLAL. CO TY? MÍRA RYZNERŮ. Kdyby měl Marcel čas, napsal by, že on se tady zhulil, ale ten čas opravdu neměl. Marcel otevřel dveře a snažil se tvářit jako mílius, ale školník ve vytahaných montérkách mu to moc nebaštil. Bylo mu minimálně šedesát a byl pověstný tím, že měl strašně moc černých chlupů v nosních dírkách. Úplnou džungli. Vliv psychoaktivní látky tetrahydrocannabinol způsobil, že chlupy nabyly obřích až fantaskních rozměrů. „To je úplná džungle,“ řekl fascinovaně Marcel.

„Co to meleš?“

Marcel zakroutil hlavou. „Si toho nevšímejte,“ řekl a zasmál se. Ty chlupy. Ty chlupy byly přece tak legrační. Tady by nepomohla ani sekačka od Mountfildu, pomyslel si Marcel. Školník několikrát zkusmo nakrčil nos a chlupy v nose se roztancovaly jak chapadla černé chobotnice. „Se mi snad zdá? Tys tady čmudil trávu!“ kroutil školník zlověstně očima.

„To ne, pane školník. Bych si nedovolil.“ pípl Marcel a tvářil se dotčeně, z čehože jeho – neviňátka – ho to vlastně obviňují? No tohle? To je ale teda svět!

Školník ho ale zpražil. „Nekecej. Blbej nejsem, i když mi to pořád čmáráte na zeď. Náš školník Toník pitomej jak poník. Už mě s tím fakt serete, kdo to má pořád přemalovávat?“

Marcel se musel zatvrdit, aby vydržel být vážný. Potom se snažil tvářit pohoršeně. „Já pane školník, já bych nikdy...“

Školník ho zarazil mávnutím ruky. „Radši mlč, sakra. A vůbec jak to, že nejsi na hodině?“

Marcel pokrčil rameny a okopával botou železnou nohu, kotvící nažloutlé plechové kabinky s oloupaným lakem. „Prej už to všechno stejně znám a demoralizuju spolužáky. Jsem premiant, to asi nevíte. Maj trauma, když vidí, jak válím.“

„Ti žeru. Bože ty žvaníš.“ Školník nevěřícně kroutil hlavou ze strany na stranu a chlupy mu taky tak lítaly, no vypadalo to, jako když se zmítají mladé stromky v poryvech vichřice. Marcel nemohl od chlupů odtrhnout oči. Prostě to nešlo. Ty chlupy ho budou ještě dlouho strašit, to mu bylo jasný.

Školník si jeho fascinovaného pohledu všiml. „Co tak čumíš? Co? Ale já se s tebou nebudu rozčilovat. Ať si vás vosekávaj učitelský. Mě stačí, že musím vyměnit ten pitomej, ukapanej kohoutek,“ řekl školník kysele a ukázal palcem za záda do přední části záchodků s umyvadly. „Mi řekni, proč ty umyvadla na chlapeckých hajzlících jsou pořád tak zaprasený? To to nemůžete občas vopláchnout?“

V tom má školník svatosvatou pravdu, myslel si Marcel. Ty umyvadla byly opravdu pěkně špinavý. Samé zbytky mýdla, černé čmouhy, Vrťala z ročníku o rok výš si v tomhle umyvadle vždycky umýval po tělocviku černý nohy od škváry. Jakoby se na něho prostě škvára sama lepila. Měl na nich pokaždé nejméně tunu. Ještě pár hodin tělocviku s Vrťalou a bude se muset na hřiště přivézt nová fůra škváry. Vrťala byl prostě magnet na škváru. Každopádně jeho nohy umyvadlo vždycky jisto jistě proměnily v hygienikovu černou můru.

Školník si mocně nadechl a následně vyfoukl tak mohutně, že by to dalo do pohybu i škuner s dvěma vyhozenými tunovými kotvami. „Stejně s tím tady seknu. Podělanej kouhoutek. Kap, kap, kap, kap!“ Školník se přihrbil a oči se mu zúžily. Slyšíš ho syčáka? By se jeden zcvokl. V týhle boudě, taky nic nevydrží. Kap, kap, kap!“

Marcel měl obavu o školníkovu příčetnost. Pro jistotu trochu ustoupil a napjatě školníka pozoroval, jestli náhodou neudělá nějaký podivný pohyb. Přece jenom byli na záchodcích sami a člověk nikdy neví. Školník se ale najednou uvolnil, narovnal se a trhl hlavou dozadu. „Vystřel odtud. Buď rád, že tě nečapnu z flígr a neodtáhnu k řediteli. Ale proč bych to dělal? Ať se s váma tentočkujou učitelský. Stejně s tím tady seknu. A pak půjdu na obrovský pivo, že by ho žebřiňák neuvezl a vobrovskej džber rumu, že by se v něm hroch utopil. Nečum a padej. Plav, plav, plav. Spratku mrňavej. Kap, kap, kap. By se jeden posral.“

 

O přestávce si Petr Šícha zul přezůvky a hodil nohy na lavici. Chvíli hýbal palci, chvíli si je třel o sebe, zálibně se díval na ponožky, prodřené na patě, šířil okolo sebe puch a připadal si moc zajímavý. Dělal to často a pokaždé si připadal jako sekáč. V tomhle názoru zůstal celkem osamocený, ostatním se to hnusilo, ale to mu nevadilo. Jak si může někdo připadat zajímavý, když všem šermuje pod nosem svýma smradlavýma fuskama, pomyslel si zhnuseně Marcel. Ale Petr Šícha si to evidentně myslel. Petr Šícha si zase začal třít palci o sebe a šustilo to jako když si tře nějaký obtížný hmyz krovkami. Namířil svým ukazovákem s nehtem se zažranou špínou na Františka a posměváčsky spustil: „Co Fando, si nezklamal, co? Další kule, další. Děláš nám radost, děláš. Ty nás nikdy nenecháš ve štychu, abysme se nudili. Se mi líbí. Ty bys mohl vybírat vstupný na tu tvou šou. Už se těším, jak tě někdo bude zase zkoušet. Bude prča.“

František seděl zaraženě ve své lavici, zíral na ní a jenom se na chvilku plaše podíval na Petra Šíchu, který samozřejmě využil příležitost, aby ho pokořil a náramně si to užíval. Marcela tím zase naštval. Proč jenom ho musí pořád štvát? A ne jenom jeho. Petr Šícha se hlasitě upšoukl a rozchechtal se. Připadalo mu to strašně zábavné.

„Fůůůůj!“ Alice si ostentativně zacpala nos.

Marcel se zvedl a přistoupil blíž ale ještě v bezpečné vzdálenosti, aby se neotrávil. „Nemohl bys vysublimovat?“ řekl Marcel.

Petr Šícha k němu otráveně zvedl zrak. „Cože?

„Dokončit ten proces. Sublimovat až do mrtě.“ odpověděl Marcel.

„Co to žvaníš?“

„Víš vůbec, co je to sublimace?“

„Na to sere pes,“ odsekl Petr Šícha a tvářil se namíchnutě.

Marcel se mile usmál. „To je, aby sis rozšířil obzory, děj, při kterém se pevná látka změní v plyn.“

„A co já jako s tím?“

No že bys mohl sublimovat. Čili sám sebe rozprdět na plyn. A rozplynout se v konečném řešení. A už nikoho nebudeš votravovat.“

„To je hustý, vypískla pobaveně Alice, která se přestala vzhlížet v zrcátku a česat. Šíchův povýšený úsměv ztuhl. Marcel se tvářil neutrálně, jakoby se nic nedělo, ale koutky úst mu cukaly. Ostatní se úkosem pochechtávali, ale dávali si bacha, aby si jich Šícha nevšiml a nezapamatoval si je.

„Chceš do huby?“ hrozivě pronesl Šícha.

„Argumentace džentlmenů,“ přikývl Marcel.

„To je hustý,“ vypískla Alice. Marcel jí zpražil pohledem, ale jeho autorita byla evidentně otřesená. Podmračený pohled nefungoval.

Marcel vytáhl z kapsy tenisák, hodil si s ním a potom s ním bouchl o zem a významně se na Petra Šíchu podíval. Ještě několikrát si s tenisákem praštil o zem

„Ty si koleduješ, to není možný. Ty si fakt koleduješ?“ nevěřícně říkal Petr Šícha. Byl šokovaný a ohromený Marcelovou odvahou. „Proč? Proč? Proč jdeš proti mě?“

„Někdo tě musí vrátit na zem.“ Marcel se otočil a šel pryč, aby tam zanechal Petra Šíchu ve zmatcích.

 

Marcel šel po školní chodbě a upíjel z malé lahve coly. Proti němu šla jejich třídní učitelka paní Mrázová, která je vyučovala českému jazyku a dějepisu a zastavila ho. „Marceli, mluvila jsem s kolegou Provazníkem. Cos to zase prováděl? Hodně si stěžoval.“

„Co by. Jenom jsem řekl svůj názor. To přece můžu no ne? Ale Provazníkovi se to nelíbilo.“

„Panu učiteli Provazníkovi,“ opravila ho třídní učitelka.

„Tak panu učiteli Provazníkovi, no,“ připustil Marcel.

„Jemu se nelíbilo tvé vyrušování a napovídání a ne vyjádření tvého názoru.“

„To říká on.“

„Marceli! Takhle nemluv! Přijde někdo z vašich na rodičák?“ Rambousek se ušklíbl. „To sotva, paní učitelko.“ Odpověď učitelku moc neuspokojila. „Měli by. Chtěla bych s nimi mluvit o tvé budoucnosti. Mimo jiné. Copak je to nezajímá?“

Rambousek pokrčil rameny. Bylo mu líto přiznat nezájem o jeho osobu.

Třídní učitelka Mrázová si povzdychla. „Chlapče, chlapče. Máš hrozně velký talent, ty tvoje slohové práce, to je prostě něco úžasného. Pravda, pravopis, to je bída. A taky si občas někdo stěžuje na tvoje chování. Zkus s tím něco udělat. A s tou gramatikou.“

„Já vím, paní učitelko. Když mě prostě připadá jako pitomina mít tvrdé a měkké i. Proč nemůže být jedno? Proč si to furt musíme komplikovat.“

„Pořád. Neříká se furt, ale pořád. A s těmi i nebo y, tak to prostě je, to neobejdeš. Musíš se přizpůsobit a naučit se to.“

„Furt se něčemu musíme přizpůsobovat, koho to baví?“

„Pořád.“

„Pořád se něčemu musíme přizpůsobovat.“

„Možná. Ale nemysli si, my dospělí se taky pořád něčemu přizpůsobujeme. Možná víc než… ale to je jedno. Zpátky ke gramatice a chování. Gramatiku si musíš ještě opravit, ale když bys dostal dvojku z chování, bude problém. A to by byla škoda. Měl bys jít na žurnalistiku, píšeš skvěle. Myslí ti to literárně. Nezahoď to, prosím. Zkus s tím něco udělat. A s chováním.“

„Paní učitelko, se lehko řekne.“

„Prostě to zkus. Jednou bych ráda od tebe četla nějaké reportáže, sloupky, nebo fejetony. Byla bych na tebe hrdá. Moc by mě to potěšilo. Moc.“

Rambousek cítil rozpaky a na tváři se mu objevil jemný ruměnec. Ale její zájem ho moc potěšil. Měl svou třídní učitelku rád.

„Zkusíš to, Marceli?“

Rambousek přikývl.

„Podívej se na mě, Marceli a řekni mi do očí, zkusím to.“

Rambousek se jí podíval plaše do očí a nezvykle rozpačitě řekl. „Zkusím to, paní učitelko. Kvůli vám.“

„A hlavně kvůli sobě, Marceli. A teď plav, ty rošťáku a zkus zlobit svou třídní o trochu míň,“ řekla třídní učitelka láskyplně.

Marcel pokynul na pozdrav a odešel. Na konci chodby se objevila paní učitelka Bendová a gestikulovala na paní Mrázovou. „Lído, Lído, počkej, počkej,“ halasila, evidentně byla vyvedená z míry. Chvátala rychlými kroky směrem k ní. Ty její květinové šaty, to je fakt hrůza, jako z roku raz dva, pomyslela si pobaveně paní Mrázová. Její kolegyně se vyznačovala naprostým nevkusem.

„Co se děje, Eliško?“

„Už je to tady zase! Zase! Taková drzost za bílýho dne!“

„Co je tady zase?“

Učitelka Bendová se zastavila před svou kolegyní a sotva popadala dech. Trpěla astmatem, a když jenom trochu více chvátala nebo se k tomu ještě rozčílila jako teď, skoro nemohla dýchat. „Co? To je hrůza, viď?“

„Ale já nevím, co je hrůza, Eliško.“ řekla paní Mrázová s úsměvem. Kolegyně Bendová se musela předklonit a chvíli jenom dýchat. Paní Mrázová ji chlácholivě klepala na záda a povzbudivě se usmívala. „Dýchej, hezky dýchej,“ radila jí jako malému dítěti. Paní Bendová se narovnala a vyhrkla. „Už zase někdo vykradl šatnu. Šestý bé.“

Paní Mrázové smích rázem přešel, oči jako by jí zapadly a jejich svit pohasl a její tvář byla rázem smutná a rezignovaná. Škola byla pro ni nedotknutelná instituce, kde chtěla praktikovat svou práci, své poslání, které chtěla dělat už od doby, kdy sama chodila do základní školy a až naivně romanticky obdivovala své učitelky a snažila se jim vyrovnat. Její zaměstnání bylo pro ni opravdu poslání a byla hrdá na ty, které učila a něco dokázali třeba ve vědě, v lékařství nebo v kultuře. Povznášelo ji vědomí, že k tomu přispěla aspoň nějakým svým málem, třeba zanedbatelným, ale alespoň nějakým. To ji hřálo u srdce, ale zprávy jako tato, jí obrazně vrážely do srdce ledovou dýku a vracely ji z jejího světa vzdělání do všední reality. „To ne. Tohle ne. Tohle tenkrát přece nebejvávalo,“ řekla smutně.

 

Poslední hodinu měli fyziku a opět pana učitele Provazníka. Nebylo složité uhodnout, koho bude zkoušet. Marcel stál před tabulí a všechny dotěrné chytáky zodpověděl učiteli Provazníkovi bez chyby. Bylo vidět, že učitel rezignoval, chtěl ho evidentně potopi, ale to se mu nedařilo. Marcel dostal už jenom lehkou otázku a odpovídal, jako kdyby to přímo četl z učebnice. „Tání je proces, při kterém se pevná látka mění v kapalinu. Teplotou tání nazýváme tu teplotu, při které pevná látka taje. Tuhnutí je děj, při kterém se kapalina mění v pevnou látku. Teplotou tuhnutí nazýváme tu teplotu, při které k tomuto tuhnutí dochází. Teplota tuhnutí krystalických látek je totožná jako jejich teplota tání.“

„Dobře,“ přikývl učitel Provazník. Potom se zatvářil vychytrale. Chtěl mu dát ještě jeden špek, aby mu nemusel dávat jedničku. „Můžeš nám třeba říct teplotu tání například... například olova?“

Marcel se sebevědomě usmál. Byla to velká náhoda, ale o přestávce se zrovna díval na tabulku hodnot teploty tání jednotlivých prvků, a jelikož měl fotografickou paměť, stupně si zapamatoval. „Tři sta dvacet čtyři celý čtyřicet šest stupně,“ vystřelil odpověď, jakoby se nechumelilo. Správnou odpověď.

Učitel Provazník ztuhl, nejdřív zbledl a potom se mu do tváře nahrnula krev. Z ničeho nic zakřičel. „Řekl jsem přibližně! Přibližně! Sednout! Za tři!“

Marcelovi úsměv na tváři zamrzl. Zachmuřil se a šel si uraženě sednout. „To je pěkně sprostý,“ ozval se dívčí hlas odněkud ze zadních lavic.

„Tady bude ticho!“ zaječel Provazník.

Ticho opravdu následovalo. Potom někdo ťuknul do dveří a ty se otevřely. V nich se zjevil podmračený ředitel školy, školník a třídní učitelka Mrázová s nešťastným výrazem. Žáci se hned postavili k lavicím a nervózní ředitel rukou pokynul, že si mohou sednout. Školník ukázal na Marcela. „To je on.“

„Jste si jistý?“ zeptala se třídní učitelka Mrázová zoufale, ale její naději pohřbilo vehementní školníkovo přikývnutí.

V Marcelovi by se krve nedořezal. Že by objevili toho druhého jointa? Tak to by mohl být průser. Ale vždyť pořád může tvrdit, že to není jeho. To mu nemůžou dokázat. Potom si uvědomil, že když půjde pátrání do hloubky, mohli by se dopátrat u učitele na pracovní výchovu, že drátěný držáček vyrobil Richard. A od Richarda je už jenom krátká cesta k němu. A Richarda by v tom nemohl nechat. Musel by se přiznat. V ústech měl sucho. To bude ale malér. Otčím ho zase seřeže jako koně.

Pan Provazník se tvářil nechápavě. „Došlo ke krádeži,“ vysvětlil mu ředitel školy. A támhle...“

„Marcel Rambousek,“ napověděla třídní učitelka panu řediteli nešťastně.

Ten přikývl. „A támhle Marcel Rambousek se pohyboval po škole během vyučování.“

Marcel se zatvářil nechápavě. „Cože?“ zeptal se.

Pan Provazník znejistěl. „Pravda, žák vyrušoval, tak jsem ho vykázal z hodiny ven, pane řediteli,“ řekl omluvným tónem. Konec konců během hodiny měl za Marcela zodpovědnost. Ředitel ho gestem uklidňoval. „O to nejde. Jde o to, že tady existuje podezření...“ Ředitel se otočil zpět k Marcelovi. „Udělal jsi to, hochu? Vzal si něco v té šatně? Ztratily se tam dva mobilní telefony.“

Marcel zavrtěl hlavou.

„Opravdu ne?“ zeptal se ředitel.

„Ne,“ odpověděl Marcel tiše. Měl opravdu strašně moc sucho v ústech. Potřeboval by si polknout, ale sliny ne a ne se uráčit dostavit, když je jeden zrovna potřebuje.

„Chlapče,“ ředitel spustil vemlouvavým tónem. „Chlapče, jestli se teď přiznáš, vezmeme to v úvahu. Nějak to vyřešíme. Prostě jsi se nudil, procházel ses, napadly tě špatné myšlenky, zpanikařil si...“

„Řekl jsem, že jsem nic nevzal,“ hájil se Marcel zatvrzele. Pan ředitel pokrčil rameny. „Nedá se svítit. Musíme ti prohledat tašku a i tebe.“ Marcel vytřeštil oči. „To nemyslíte vážně!“

„Je mi líto. Kdyby ses přiznal, mohl by sis to ušetřit.“

„Ale já opravdu!“ Marcel nebyl schopný větu dokončit.

„Já se toho ujmu, pane řediteli,“ s chutí se nabídl učitel Provazník. Přispěchal, snad aby mu to potěšení nikdo nevyfoukl, popadl Marcelovu tašku, otevřel ji a neurvale ji obrátil vzhůru nohama. Veškerý obsah se vysypal, dvě učebnice spadly k Marcelovým nohám. Marcel se málem rozbrečel. Ta potupa. To pokoření. Učitel Provazník nadějně prohrabával věci, ale nakonec se tvářil zklamaně. Ještě jednou prohlédl i vnitřek tašky a potom se otočil k řediteli. „Tady nic není.“ Ředitel přikývl, třídní učitelce Mrázové se evidentně ulevilo. „Jsem vám to říkala, že Marcel by nikdy...“

„Kapsy, chlapče. Ještě obrať naruby kapsy,“ přikázal mu pan ředitel.

Marcel musel hodně stisknout zuby, aby se nerozbrečel. Nevěřícně koukal.

„Tak chlapče. Nenuť nás, ať to uděláme za tebe.“

Marcel začal z kapes pomalu vyndávat své osobní věci. Pomalu a postupně. Přitom se upřeně díval na učitele Provazníka. Vytáhl pár mincí, zapalovač, obrázek tenisty Kordy, žvýkačky a tenisák. Žádné telefony tam neměl. Pan ředitel přikývl. „Dobře, chlapče. Neber to osobně. Museli jsme to prošetřit. Někdo tady prostě krade.“

„Tady?“ zašeptal Marcel.

„Co?“ zeptal se pan ředitel.

„Museli jste tady? Přede všema? Šacovat mě?“

Pan ředitel se zarazil. Až teď mu to doopravdy došlo. Na chvilku bylo vidět, že ho to trochu vyvedlo z míry. Poplácal ho povzbudivě po rameni. „Neber si to tak.“ Potom posunkem dal najevo školníkovi a třídní učitelce Mrázové, aby šli.

Když odešli, Marcel zůstal zaraženě stát. Ostatní žáci se posadili, učitel Provazník si sedl za katedru. Marcel stál duchem nepřítomný a zíral na své vyházené věci.

„Rambousku, nestůj tam jak tvrdý y, seber si své věci a posaď se. Hodina ještě neskončila.“

Marcel ho nevnímal. Nechtěl vnímat. Chtěl být někde pryč. Sám.

---