Příběhy

Jsem už starý. Nevím ani kolik mi je let, léta jsou jako kapky padající do vody. Trošku rozčeří hladinu, a jsou pryč. Jednou pro vždy. Na některé kapky si člověk už ani nevzpomene. Jiné se mu naopak natrvalo vryjí do paměti.

Výsadou starých lidí jsou vzpomínky. Co jiného nám starým také zbývá? Vzpomínky na doby, kdy všechno bylo jinak. Opravdu všechno? Ale ve skutečnosti nebylo...

Zase ta tramvaj přijela asi o pět minut pozdě. Posadil jsem se do vlečňáku a chtěl si vyndat knihu. Chtěl jsem si začít číst a vůbec jsem netušil, že právě tato cesta změní můj život. Že právě po této cestě se celý začne odebírat jiným směrem, než bych tušil a čekal. Tato cesta - nebylo na ní vlastně až dosud nic mimořádného. Chladivý podzimní den. Takový ten sychravý den, kdy tramvajové vozy kloužou po listí co padá do kolejnic, jezdí pomalu a proto pozdě. Den, při kterém stařenky nevychází z domu, protože chladné a sychravé počasí může způsobit jejich nastydnutí.

To se mě ale přeci zdaleka netýká, vždyť přeci je mi nádherných šestnáct let.

S určitou pubescentní najivitou jsem hleděl z okna, když jsem najednou uviděl černé auto. Německé auto. Takové jaká občas byla vidět v kině, když ukazovali filmový týdeník z fašistického Německa. Moderní, silné, vojenské auto, které klidně projíždělo Vinohradskou třídou, doprovázené vystrašenými pohledy lidí okolo, kteří naprosto nechápali co se děje. Nebo spíš nemohli a nechtěli chápat. Bylo to jako nějaká scéna ze špatného filmu. Náhle se auto prudce (v rámci možností tak velkého a těžkého auta) vydalo naproti naší tramvaji. Řidič zpozoroval hrozící nebezpečí a začal zvonit. Kopal do zvonku jak to šlo, cink, cink, auto se stále rychleji přibližovalo a přibližovalo až...

Cink cink. Věžní hodiny mlátily a já otevřel oči. Málem jsem vykřikl, ale ústa byla němá. Stále jsem seděl v tramvajovém voze, ale nikde nebyla žádná auta. Asi jsem zaspal. Z vozu jsem normálně vystoupil a vůbec jsem netušil, že toho dne, jsem spatřil svůj první příběh.....

Příběhy. Bůh člověka neobdarovává. Když člověk dostane dar, dostává s ním zároveň trest. Mým darem jsou příběhy. Od té příhody v šestnácti letech v tramvajovém voze, jsem jich viděl stovky, co stovky, tisíce, a všechny pravdivé!

Příběhy obyčejných lidí, příběhy jejich světů, příběhy jejich bolestí a radostí. Jejich utajované sny, jejich lásky a strasti.

Nepřišlo to naráz. Z počátku pár drobných snů a příhod. Pak nastalo otevření brány, brány do duše.

Byli jsme s přáteli v kině na nějakých groteskách, když jsme odcházeli s kina, potkali jsme skupinku kluků, kterým mohlo být tak osmnáct. Všichni měli veselý pohled, jen jeden vypadal smutně.  V jednu chvíli se mi zadíval do očí a tím otevřel bránu. Bránu poznání. Bránu, která mě málem zabila, kvůli své průzračnosti, velikosti, čistotě a pravdě.

Pravda bolí.

V těch očích byla umírající sestra v nemocnici. Byla tam vina, pocit, že měl zavolat lékaře dřív, že si z ní neměl dělat legraci, že je hypochondr, že se s ní neměl nikdy pošťuchovat. Vina z čokolády, kterou jí snědl, když mu bylo sedm. To všechno bylo v těch kaštanově hnědých očích, mírně zalitých slzami smutku a nepochopení.

S každým příběhem jsem dostal i kus bolesti. Jenže bolest nemá rozměr. Kdybych věděl, že osobě od které jsem si díl ukradl to přináší úlevu, bylo by to krásné, ale tak to ve skutečnosti není. Je to daleko složitější.

Příběhy pak byly za každýma očima, za každým pohledem.

Pohled německého vojáka v době druhé světové války. Pohled kluka, který chtěl a měl ještě být doma u mámy a místo toho byl vyhnán do cizí země, kde se měl učit nenávidět a kde každý nenáviděl jeho.

Pohled maminky, co právě udusila své dítě, ačkoli policie nikdy nezjistí, že to bylo úmyslné,

Pohled postaršího tramvajáka, který měl doma jako jedinou společnost čtyřnohého psího přítele, kterému už bylo patnáct let a sotva chodil, u kterého si nikdy nebyl jistý, zda bude ještě naživu až se vrátí ze služby...

Příběhy mě provázely dál. Byly čím dál těžší.

Pohled dvacetiletého kluka, trpícího chorobou o které ví a která ho do roka zabije...

Těch pohledů bylo příliš. Nemohu je zvládat, nemám na to! Je to jako kdyby Vám někdo pouštěl od rána do noci jen samé horory, jenže tohle nebylo kino! Všechny příběhy co jsem viděl byly skutečné. Lidé ve své hlouposti, pachtící se za něčím, co je stejně nikdy nemůže učinit šťastnými. Lidé, kteří nevidí přes svoje oči a neslyší přes svoje uši. Lidé kteří trpí a proto způsobují utrpení.

Co na tom, že mě zavřeli do blázince? Na mně už nesejde, jsem přeci starý muž a vím, že můj příběh bude brzy dopsán. Kdy? Netuším, ale cítím, že to bude brzy. Možná ještě dřív než příběh toho mladého ošetřovatele co zde dělá civilní službu. Dřív než příběh člověka který se neprovinil ničím, snad jen tím, že šel za svou láskou a svým srdcem. Za svojí citovou orientací. Že šel za svým přítelem, který kdysi jednou v životě selhal a získal dáreček, který předal i klukovi kterého miloval. I o tom je život ...