Ošklivá pohádka (Vyprávění o filosofíčkovi)

Jsem malý filosofíček. Sedím na bedně v jakémsi skladišti a nad hlavou mi pleskají lopatky větráku. Snažím se nemyslet na to, jak dlouho tady budu muset zůstat. Kolem se vrší hromady krabic a malým okénkem vniká dovnitř stále méně světla.
Začíná se mi dařit nemyslet, když se náhle otevřou plechové dveře a vejde Ona. V rukou drží lepenkovou krabici a pokládá jí na sloupec dalších. Mohl bych proběhnout dveřmi, ale zůstávám na místě. Udýchaná odchází pryč a dveře se za ní zase zabouchnou.

Jsem malý filosofíček a když mávnu rukou, Země se přestane otáčet.

Kývám nohama. V mém uzavřeném šedivém vězení, už je teď opravdu pořádná, neoddiskutovatelná tma. Konečně se zase vrací. Sedá si na bednu vedle té mé. Mlčky pozorujeme holou žárovku visící na drátě ze stropu. Zhasnutou. Pořádně na ni nevidím, ale je o hlavu vyšší než já. Nabídnu jí svou ruku, aby si měla s čím hrát. Ignoruje ji a ruka tak zůstává opuštěně viset ve vzduchu v tichém ponížení. Opatrně dlaň stahuji tak, abych neporušil nepsané, tiše šeptané pravidlo. Ona má ty své položené v klíně, vypadají jako dvě rybí hlavy a já mám chuť se jich dotknout. Prohlížím si její profil ve tmě. Ještě pořád neodvrátila pohled od žárovky, vypadá jako laň upřeně hledící do reflektorů automobilu. Když teď promluvím, vyplaším ji.

Jsem malý filosofíček, můžu být bohem a nevím, k čemu by to bylo.

Všechno proběhlo mlčky. Krásně, sladce a neuvěřitelně potichu. Venku už zhasla všechna světla a ve skladišti není vidět vůbec nic. Čekám na ráno a vím, že budu čekat dlouho. Jen větrák hučí nad mou hlavou jako věčný a neměnný bůh. Mohl bych nakreslit její portrét do vrstvy prachu na zemi, ale ničemu by to nepomohlo. Zdá se, že tady se mnou nejsou žádné živé bytosti. Ani myši, ani hmyz. Kolem je pořád tma.

Můžu mávnout rukou a skončit to...

Malým otvorem sem proudí mdlé světlo vycházejícího slunce. Od sezení na jednom místě už mě bolí celé tělo. Do vrstvy prachu jsem přeci jen nakreslil její tvář…