Můj dialog s premiérem

Můj dialog s premiérem

Sedím v poloprázdné pražské kavárně a nervózně poklepávám nohou. Dopila jsem druhou kávu a modlím se, aby už konečně dorazil. Nechci čelit číšníkovu soucitnému pohledu a muset odpovídat na jeho „Dáte si ještě něco?“. Ano, čekám na pana premiéra. Bláhově jsem si myslela, že snad dorazí včas. Přemítám nad otázkami, které mu chci položit a netrpělivě koukám na hodinky. Měl tu být už téměř před hodinou. Doufám, že dorazí brzy, další káva a má nervozita by mě zcela jistě porazily.

Dorazil. S raketou a úsměvem na rtech. Předpokládám, že byl na tenise. Myšlenka, že na něho přes hodinu čekám, ho zřejmě nijak netížila, žádnou omluvu jsem si nevyslechla. Po několikaminutovém úvodu, kdo vlastně jsem a co po něm chci, jsem se začala ptát. Nedalo mi to a zeptala jsem se, jak se mu dnes hrálo. Pohlédl na sportovní tašku a raketu ležící pod stolem a odpověděl, že si namohl zápěstí u backhandu. Tenisovým termínům opravdu nerozumím, tak jsem radši přešla k tématu, kvůli kterému jsem tu byla. Politika. Než jsem se stačila nadechnout s „Prosím, omluvte mě na moment.“ odešel pan premiér na toaletu.

Bylo páteční odpoledne, na toto interview jsem měla vyhraněný určitý čas, který se krátil. I přes to, že jsem právě měla možnost hovořit s panem premiérem, jsem se těšila, až to skončí. Těšila jsem se na víkend, myšlenkami už jsem byla doma, ale mé tělo stále čekalo tady v kavárně. Tak jako čekáme my všichni, dokud politici něco neudělají. Hodně slov a málo činů. A když už na nějaký ten čin dojde, komu prospěje? Všichni slibují, ale vyplnění slibu je téměř zázrakem.

Dnes se mi potvrdilo mé mínění. „Omluvte mě na moment.“ byl další z mnoha nevyplněných slibů. Došlo na čin, který ale rozhodně nehrál v můj prospěch. Pan premiér se už z toalety nevrátil. Zdali utekl záchodovým okýnkem či podplatil číšníka, aby mu otevřel nouzový východ, nevím. Zbyla po něm jen jeho prokletá raketa, která mu údajně způsobila namožené zápěstí - pokud i tato věta z jeho úst nebyla jen čistá lež. Mé připravené otázky mi byly najednou k ničemu. Nedozvěděla jsem se, o co by se měl dokázat stát postarat. Nedostalo se mi rady, o co bych se jako občan měla postarat sama. Mohla jsem si jen domýšlet, jak se bude v pondělí tvářit šéf, až bude chtít tento rozhovor černý na bílém.

Byla jsem uražená a dotčená. Takto se chová muž, který má reprezentovat naši zemi? Je hodný své funkce, když „utíká z boje“ jako malý kluk? Jeho nerovné chování jsem opravdu nečekala. Kývla jsem na číšníka, zaplatila za své tři kávy a za nejdražší drink, který si objednal pan premiér několik minut před svým „útěkem“. Po dvou hodinách jsem z kavárny odcházela plná kofeinu a negativních názorů na naše politiky. Pokud mohu všechny aspoň trochu házet do stejného pytle, můžeme si „gratulovat“. Po dnešním odpoledni jsem opustila všechny své iluze a naděje, že „ty tam nahoře“ to s námi mohou myslet dobře. Nechtěla jsem kvůli jedné ovci odsuzovat celé stádo, ale nemohla jsem si pomoct. Došla jsem na tramvajovou zastávku a můj zrak utkvěl na billboardu hlásajícím „Myslím to upřímně.“. Musela jsem se zasmát. Můj zážitek nebyl najednou tak tíživý a mé ego se trochu vzpamatovalo. Řekla bych, že mé nepoložené otázky měly stejnou váhu jako kdyby zodpovězeny. Vždyť jakou váhu může mít lež?