Modlitba

Modlitba

 Tentokrát jsem nechtěl, napjal jsem všecky buňky svého lepšího Já, ale Ony mě přemlouvaly tak dojemně, až jsem  opět podlehl. Životodárný paprsek zbloudilých duší mi sladce vklouzl  do žíly a když jsem odhodil injekční stříkačku i dosud nevychladlou lžičku, stal jsem se  silným drsňákem, div ne supermanem. A proč bych nepřikývl na jejich prosby, abych s nimi odešel k  lánu dozrálého obilí, jehož vůně slibovala svět mnohem krásnější než byl ten můj, a abych jim ho pomohl posekat  a  úrodu uložit.

 -Pospěš si, člověče, žene se bouře!  poletovaly nad polem jejich něžné hlasy. A tak ačkoliv jsem  se starodávnou kosou oháněl  ostošest, ještě jsem zrychlil. Sil mi  neubývalo. A nejzvláštnější na tom bylo, jak mi to šlo, přestože jsem  dosud nikdy nic nesekal.

 Tajemné žínky vyklepávaly zručnými prsty zrní z posečených klasů nad širokými pytli,  které odnášely do podivné budovy, připomínající spíš  chrám než stodolu. (Jen okna chyběla, až vysoko nahoře úplně pod střechou se táhla řada zamřížovaných otvorů.) Když jsem se na něco zeptal, jenom se usmály a neodpovídaly. Až konečně jedna, nejhezčí z nich, promluvila:

 - Přijely jsem bůhvíodkud a bůhvíkdy se  sem zase vrátíme, asi až na jaře, až  spotřebujeme všechny naše zásoby a  koně a  děti nebudou mít co jíst, přijedem si pro  oves a přijedem si pro tuhle pšenici,

 -Co když ji zde někdo  najde a ukradne?

 -Tenhle úkryt nikdo  nezná, jenom my - a teď i ty.

 Nepřišlo mi nijak divné, že mě s takovým klidem zasvětily do svého životního tajemství. Asi jsem se jim líbil. Ony mně taky, zvlášť ta jedna. S posledními rozmachy kosy jsem sledoval blížící se černý mrak, z něhož semtam šlehl  blesk. Uklidit zrní jsme zvládli právě včas, než se spustila prudká bouřka. Společně jsme vběhli do stodoly.

 -Trochu si odpočiň, řekla ta nejhezčí. Proti rozevřeným vratům stodoly si zvolna  svlékala plátěnou  halenku,  pak i sukni, a stála zde před černou oblohou jako nymfa z porculánu. Mužně jsem se k ní vrhl, ale položila mi voňavou dlaň na pusu, tím mě ukonejšila a donutila natáhnout se do zrní. V dalším momentu jsem usnul nebo ztratil vědomí či tak něco.

 Otevřel jsem oči. Venku zřejmě svítí slunce, strop stodoly je zamřížovanými otvory  osvětlen. Nikde nikdo, jsem tu sám. Lehce jsem se protáhl a jdu otevřít vrata. Jsou však zamčená. Začal jsem do nich bušit pěstmi. Potřeboval jsem se vyčůrat, ale do zrní jsem nechtěl a o to usilovněji jsem mlátil a kopal do vrat.  Až jsem se z toho počůral do kalhot a bylo po problému.

 Stejně se musím dostat ven. Hledám správnou skulinu kolem vrat, abych se je pokusil nějak vypáčit. Jak, to ještě nevím, ale dosud vždycky jsem si v každé situací  nakonec poradil.

 Zkusil jsem všecko. Definitivně už vím, že vrata nevyrazím, protože je ty děvy dobře upevnily, mají tu přece životní zásoby na jaro. Od bouchání mě bolí klouby, od křiku hlasivky, Kriste pane, jako bych nevěděl, že v dalekém okolí není nic než pole, cesta u toho pole končí, a protože je sklizené, nikdo nemá důvod sem přijít. Leda až na jaře.

 Jsem uvězněn v chrámové stodole plné zrní, příslibu budoucího života. Štípl jsem se do tváře, zabolelo mě to  a potěšilo, že dosud žiju.  Musíš se hodně hejbat, řekli mi kdysi po podobné dávce heráku, jakou jsem si dal dneska. Vida, začínám uvažovat. Takže znovu do díla.

 Pěsti mám umlácené, kolena rozbitá.  -Panebože, smiluj se!  Zrna se  třpytí zlatem oprášeným pořádkumilovným kostelníkem, štěrbinkami mezi  tlustými trámy prosvěcuje věčné světlo slunce a hvězd a blesků, Ježíši Kriste, smiluj se nad člověkem, jakým jsi i ty bejval.

 Snažím se soustředit. Pavučina v koutě se chvěje mou nevírou a kříž na ní číhá, číhá na svou oběť. Pavučinu strhnu,  křižák uteče, ale kříž  zůstává. Nikdy tomu nepřijdu na kloub.

 -Taky tu umřeš žízní, říkám tomu na trámovém kříži. -Kdyby ti to  udělalo dobře, sundám ti z hlavy to trní.

 Odmítl, prý si na to za víc jak dva tisíce let zvykl. Sestoupil i s trnovou korunou,  stírá si krvavej pot a dlouze zívá.  - Tak se do toho pustíme, ju? říká trošku ospale. Má podmanivý hlas a figuru jak do pornofilmu.

 Shýbl se a zvedl  kapesní nožík, kterým jsem si ukrajoval skývu chleba, kdykoli jsem měl hlad i chleba a který mi v důsledku vyprošťovacích pokusů zapadl mezi zrní.

 Rejpnul do fošny vrat a řekl –  Teda dřevo parádní!  A začal   mým nožíkem řezat a dlabat a vrtat a pilovat.

-         -Díra musí bejt vole dost velká, abych prolez,  říkám, aby řeč nestála.

-         - Jo, to musí, zabručel a dál pižlal. -Vole! dodal procítěně.

-          - Promiň, uřek jsem se. To je prostě  českej zvyk.  Ale   tenkrát u vás v Nazaretu nebo Galilei  byli samí slušňáci, kterým nějaký to slůvko neujelo?

 - Che!  Přál bych ti slyšet takový  farizejce, navenek  ctnostný řečičky, ale mezi sebou pěkní sprosťáci. Párkrát jsem je zaslechl a byla to síla,  třebaže jsem byl od svejch apoštolů taky na ledacos zvyklej.  Třeba Petr, když mu dlouho nezabírala ryba, začal běhat po břehu a nadávat jak pohan.  Zato jeho brácha Ondřej, ten byl zlatíčko, hodnej a slušnej . . .  Vidíš, a měli přitom stejnou výchovu.

-         -Však se Petr nakonec vybarvil i s tím třetím zakokrháním kohouta, ne?

-         -Nojo, povzdechl si, -co můžeš od smrtelnýho člověka chtít, když na něj přijde strach.

  Uběhlo několik mlčenlivých hodin. Znovu jsem pocítil hrůzu, že se už nikdy nedostanu ven, že tady umřu jako krysa v pasti. Pasti nebo jed bych na žádné zvíře nikdy nenalíčil, mám ke všem tvorům kolem sebe vztah skoro bratrský, o co jsou horší než my lidi, kteří si přivlastňujeme tuhle planetu|? A teď jsem sám v pasti.

 -Jak dlouho ti  bude to řezání trvat? zeptal jsem se.

 -Asi dost dlouho, řekl mírumilovně.  -Mně totiž na čase nezáleží, jsem nesmrtelnej.

 Snad to byla  žírná hořkosladká vůně zrní, která mě znovu vyprovokovala k volání o pomoc a k  výpadu čelem proti trámu. Ani se mému zbytečnému úsilí neusmál, zavrtěl jen starostlivě hlavou.

 Třu si dlaní bolavé čelo a pak se na tu svou dlaň pozorně zadívám, na  rýhy života, osudu, sluneční i srdeční. Pokouším se z nich vyčíst, jak to se mnou vypadá. Vtom se  ozval:

 -Protentokrát z toho ještě vyvázneš, ale můžu-li ti radit – dej si příště s tím svinstvem pokoj. Víš co dneska ta chátra dealerská do heroinu přidává? To není jako za  časů mýho mládí v Nazaretu, kdy jsme si mohli nasbírat správné houby a natrhat i uvařit přesný poměr správných bylinek nebo nachytat  ryby s halucinogenními vnitřnostmi. I naši chemici s tím už tenkrát uměli pracovat, jenže poctivě, tresty za případné ošizení byly přísné.   No, asi ti radím zbytečně, viď. Jenomže příště mě už nemusíš mít rovnou za prdelí, a kdo ti pak pomůže?