Inspektor Katana

“Když vám toho z duše už moc nezbývá a víte to, pořád ještě nějakou duši máte.“,  řekl kdysi jeden velmi chytrej člověk. Jestliže jste sami sebou znechuceni a nadáváte si do kreténů, do nul, zatracujete sami sebe a máte chuť se na všechno vykašlat, ještě pořád jste člověk. Slovem “člověk“ nemyslím lidskou postavu s párem rukou a nohou, hlavou se zaprášenou  komorou pro stroj zvanej mozek a schopností skočit do KFC pro longera. Takovejch je tu plno. A bohužel to jsou většinou natvrdlý, omezený a sami sebou zaujatí bastardi, šlapající v obrovským stádu za touhou po slávě, penězích, osobním úspěchu i za cenu přetvářky a ztráty důstojnosti. Neuvědomují si to, potlačují v sobě pocity i nápady, jen aby byly ve zvláštním kruhu zvaném “společnost“ co největší borci, kteří za každou cenu “válí“. Sami ze sebe tvoří falešnou zástěru odbíhající od skutečnýho světa, protože jinou cestu neznají. A nejspíš ani poznat nechtějí. Pravděpodobně je nikdy nenapadne, že jsou důležitější věci než bejt oblíbenej mezi rádoby přáteli, nebo že peníze neznamenají život. Pořád budou koukat na ostatní a snažit se jim podobat. Za každou cenu se stát jedním z mnoha, jen aby se ukryli před bolestí, která čeká venku. Vlastně jim to ani nemůžu mít za zlý. Jen nechcou procitnout a vidět vše v jiným úhlu. V tom opravdovým úhlu.

Dokuřoval jsem cigaretu a chodil po příjezdový cestě v malým kruhu. Stát se mi nechtělo, chůze pomáhá přemýšlet. Kolem procházela parta tří na první pohled čůráků. Nagelovaný vlásky, upnutý rifle, proteinama nabytý náznaky svalů a bundy s kožíškem na kapuci. Z dálky jsem slyšel že tlachali o ženskejch. Nejspíš jak v pátek na diskotéce vojeli nějakou bárbínku, narvali jí ho tam všichni tři zároveň až po koule a pak jí plivli do obličeje. Možná si myslíte že jsem zaujatej. Nebudu vám to brát, ale tyhle jsem fakt nesnášel.

Když procházeli kolem mě, zaslechl jsem něco z jejich rozhovoru..

“Čum na něj..“

“Heh.. co nosíš doma, Alexi?“

“Tepláky“

“Já taky doma nosím tepláky.. ha ha.“

“Ha ha.“¨

“Ha ha ha..“

Neotáčel jsem se. Potahoval jsem posledního čmouda z pallmalky a nehodlal se jim

ani dívat do obličeje. Byli mi ukradení a jejich řeči mě nezajímaly. Tepláky jsem nosil rád, černou barvu jsem měl rád, velký kapsy plný prázdnejch krabiček od cigaret, hulení, papírků a napůl fungujícího telefonu jsem měl rád. Nechci po nikom, aby mě pochopil. Chci aby se na mě prostě vysrali a všímali si svýho. Což tahle parta očividně neuměla. Zakládala si na tvrdejch řečích s prvky humoru, jenž přišel vtipnej jenom jim. Smutný.. hrozně smutný.

            U sebe jsem si dal sprchu, oholil si ty chlupy co mi každej den vyrosly na ksichtě, na záchodě si zapálil ještě jednou. Dneska ani nestálo za to počítat, kolikátou už mám. Odplazil jsem se do postele a lehl si na bok. Na břiše se mi nespalo dobře, většinou mě z jakýhosi důvodu začlo bolet. Budík na 6:30, děravý boty na podlaze, notebook bez sopusty kláves odhozenej na stole pod vrstvou celej den nošenejch hadrů. Ze všeho humusu, kterej vidím každej podělanej den, ať jsem kdekoli, se mi chtělo spát. Na poličce nad postelí jsem měl nalepenou fotku mě a Veverky. Náznakem rtů jsem ji políbil a zavřel oči. Další den v tomhle posraným kolotoči jsem měl za sebou. Ona je pro mě jedinej člověk, kterej mi dává smysl tu být. Bez ní to nejde. Nikdy.