Není vidět

Žádné zákony nepíší o citech,

mluví o tom co musíme a co je svatým trestem

pro smrtelné,

ony se otáčí zády ke smrti,

ktérá má podobu bílé vrány v ledovém příkrovu,

kdo otupil hrany oblázkům?

Známe bolest v největší radosti,

v tu chvíli svíráme souřadnice hvězd

a plány spjaté s jejich dálkou,

přitom jejich pád,

vyráží dech,

pod jejich tíhou,

se bortíme jak zeď,

ta ztuhlost je mrtvolná,

ten pocit též,

přece žádná hniloba,

ani pach rozkládajících se těl,

jen suché mramorové slzy,

my ztvrdly do průhledné tvrdé skály,

ne jako sochy nebo obrazy,

jsme pohybující se bolest,

se slupkou kterou je tak těžké roztavit,

už nebudeme hořet vzdorem,

možná jen symbolickou touhou zastavit.

A honem vidět o kus dál.