Milencovi

Ve skrytu duše, tělo si zoufá.

Nemůžu nalézt pochopení.

A vnitřní síla, stále jen stoupá,

avšak ta špatná, dobrá již není.

Ptáš-li se sebe, je-li to hra?

Soudíš dle sebe, jak zákon káže.

Je-li ti smutno, že nejsem tvá?

Mávnutím proutku všechno se smaže..

Píši ti proto, že mě to mrzí.

Nechci tě trápit, mučit dál.

Zkončí to rychle a začne brzy..

Osud se nám dvoum asi smál.

Že jsme se potkali, litovat nebudu.

Spíš jsme se sblížili ve špatný čas.

Osud nám vhodil tuhletu náhodu.

Odpusť mi prosím, říkám ti zas.

Kéžbych já blbá, byla jiná.

Jinak ty věci řešila..

Odpusť mi, je ot moje vina..

Koho jsem tím vším zhoršila?

Nedokážu vyjádřit, jak moc jsi jiný.

Jak moc ti rozumím, věř mi, prosím!

Nedokážu zbavit se mojí viny.

Jestli však chceš, tak to zkusím.

Jestli mě nechceš již nikdy znát?

Zda-li mě za to nenávidíš?

Může mi tohle moc srdce rvát,

však můj úsměv jestli chceš neuvidíš..

Ja mi to líto, nechci tě ničit.

Asi jsem sobecká a zlá...

Lepší by bylo mou osobu zničit!

Lepší je nebýt nikdy svá...