Hlavní role

Kapitola 5 „Ách. Praskne, praskne mi hlava, co to? Kevine! Musíš mi zase ležet obtočenej kolem krku jak krajta. Kevine!“ Kocour Kevin mi začal broukat do obličeje, celý rozradostněný, že se mu panička probudila. Ale můj poopiční stav jeho broukání umocňoval do síly, jako by mi u ucha střílela baterie dělostřelectva. Bože má hlava! Otevřela jsem jedno oko a Kevin se přitáhl blíž. Olízl mě. Jak mu krásně smrdělo z tlamičky. Dobré ráno v Kočkově! Cítila jsem z něho všechny ingredience z Whiskas. Bože, permoníci, nebušte mi do hlavy! No dobře. „Vstávat, kočky!“ Krejzy mi ležela na peřině u nohou. Musela jsem je ze sebe sundat násilím. Nelíbilo se jim to. Mě se ale taky vstávání nelíbilo.

„To si mě nemohl zadržet?“ vyčítala jsem Lukášovi. „Mami, tobě vyrvat flašku z drápů, když jsi rozjetá, copak si myslíš, že to jde?“ „Příště mě musíš přesvědčit, ano?“ „Hm. To bude fakt snadný. Asi jako Hitlera, aby políbil žida. Na tady máš šumivýho záchranáře.“ Lukáš mi podával sklenici s rozpustným aspirinem. Je to moje zlatíčko. Někdy. S povděkem jsem ho vypila a vzala si jednoho růžovýho přítele.

Kuře vonělo, bylo mi v rámci možností o něco lépe, nebo jsem si to snažila vsugerovat. Byla jsem napjatá v očekávání vizity. Moje matka byla přesvědčená, ze mě musí vycepovat supermana. Snažila se mě vychovávat i v mém věku. Chyby se neodpouští. Musím točit od rána do večera, stíhat se starat o Lukáše, manželovu domácnost, o moji domácnost, dabing, divadlo, prostě musím kmitat, při tom se na všechny jenom uculovat, a nesmím se z toho zhroutit nebo dostat hysterický záchvat. Jsem její dcera, tudíž musím být dokonalá, upravená, bavící a milující. Ale jelikož nejsem samá dokonalost a měla jsem období, kdy jsem dokonce musela brát antidepresiva, to když mě opustil můj manžel, zklamala jsem jí. Jednou jsem jí řekla, že když chtěla superdcerku, měla si ji složit z lega. Urazila se.
Zvonek. Kdybych byla věřící, pokřižovala bych se. Za chvilku jsem slyšela z chodby: „Ahoj Lukááškuu, no tobě to sluší. Je vidět, že máš moje geny.“ No jo, jak jinak, pomyslela jsem si. Její geny mají zásluhu. Ty mé asi nestojí za řeč. Možná na Lukášovi jako matka mám přece jenom alespoň nějakou malou zásluhu, ne? Aspoň malinkatou by mi mohla přiznat. Mám se ozvat? Ne. Mlčeti zlato. Jinak by byl zase zbytečný konflikt. „To je pro tebe, Lukáši,“ slyšela jsem.
„Díky, babi, jsi moc hodná.“ slyšela jsem Lukášovi rezervovanou odpověď. To zase Lukášovi dala nějaký vytahaný svetřík s norským vzorem ze second handu.
„No... nemusíš mi tak říkat. Copak já vypadám jako nějaká babi?“ odpověděla pro změnu zase moje máma značně roztrpčeně.
Ušklíbla jsem se. Možná nevypadáš, ale jsi. Někdy se prostě malé jízlivosti neubráním. Vím, jsem zlá dcera, ale moje máma je prostě dáreček. Ta převálcuje každýho, takže prostě takové malé zadostiučinění je pro mou vyrovnanou psychiku zdravé.
„Tak si to běž hezky zkusit. Uvidíš, že ti to bude slušet.“
Takže jsem se nemýlila. Bude to zase nějaký prima přírůstek do šatníku. Moje máma má nepochopitelnou zálibu pořád se někde přehrabovat v second handach. Ona sama ty věci nenosí, příčí se jí to a hnusí, ale ostatní přece mohou. Hlavně, když netuší, odkud ty věci pochází, že? Ať si je užijou. Naivně si totiž myslí, že nevíme, kde ty věci kupuje a čeká ohromená gesta díků a pláč dojetí. Vysvětlovala nám, že ty věci kupuje v jednom značkovém butiku v Pařížské ulici, který se vyznačuje tím, že prodává zboží, jenž vypadá jako nošené. Že to je teď velká móda hlavně v New Yorku a v Londýně. Moje máma je fakt zlatíčko.
Za chvíli se zjevila v kuchyni. Byla zase navlečená v přeplácaném kostýmu, samá brož a náhrdelník a na hlavě měla nevkusný obrovský klobouk se stuhami. Měla zapotřebí ohromovat a všude vzbuzovat rozruch a upozorňovat na sebe. Na rozdíl ode mne se vyžívala v tom být středem pozornosti. Přihasila si to jako lokomotiva a když se pátravě dívala po kuchyni a lehce ukazovákem přejela po skříni, jestli tam není prach a dle jejího výrazu nelibosti podle ní byl, i když bych si dovolila nesouhlasit, protože jsem ho utírala před několika dny, začala jsem být značně nervózní. Významně si promnula ukazovák a palec, jakoby se zbavovala tunové prachové závěje. Potom začala s tašky vytahovat různé čistící prostředky. Cif, jar, Bang. Začala je vyrovnávat na kuchyňskou pracovní desku a úhledně je srovnávala jako vojáčky. „Víš minule, na chodbě na zemi... se mi nějak zdálo, že tam byl nějaký takový sliz nebo co.“ řekla s pohledem upřeným na čistící prostředky. Moje máma si prostě pořád myslila, že když ona je maniak na pořádek a celý den nemá nic jinýho na práci, než cídění a leštění, tak tuto úchylku musím mít i já.
„Asi se tam obouval vetřelec, maminko,“ odsekla jsem a už jsem cítila napjetí v krajině žaludeční a že atmosféra houstne jako před útokem na bajonety. Matka ostentativně zatřepala prsty.
„No nic, Maruško, to nic... no, nebudeme se hádat, viď?“ řekla s usmívala se.
„Ne, mami. Nebudeme,“ doufala jsem, ale moc jsem tomu nevěřila.
„Ale uvědom si, že v tom vyrůstá Lukášek,“ řekla a mimoděk uchopila jednu ze skleniček z odkapávače na nádobí a prohlížela si ji zkoumavě proti světlu s našpulenými rty a přimhouřenýma očima jako klenotník falešný diamant. Bylo to marný, i kdyby sklenici právě odlili ve sklárně, máma by tam nějakou šmouhu stejně našla. Ale co, budu vstřícná, zachovám rozvahu. Jsem dospělá žena a nad tyto věci se přece dokážu povznést. Máma postavila skleničku zpět. „Hm.“
To její významné hm nenávidím skoro ze všeho nejvíc. Nad to se povznést prostě nejde. Takové hm mojí matky by dokázalo rozpoutat třetí světovou válku. Matčino hm je prostě zhmotnění sarkasmu. Ale co. Dejchej, dejchej, přikázala jsem si a pokorně jsem sklopila hlavu. „Přišla si na oběd. Budeme obědvat. Hádat se můžeme potom. S plným žaludkem, to vydržím spíš.“
„Si nějaká, pichlavá, Maruško. Nejsi nějaká nervózní? Nemáš zase nějakou krizi, doufám. Ty tvoje věčné krize...“
„Nemám, mami. A doufám, že nebudu mít ani po obědě.“
„Já jenom, abys nebyla zase netykavka.“
„Nebudu.“
„Prima, co máme dobrého?“
„Kuře. Brambory a salát.“
„Kuře... hm. Nejsi moc vynalézavá.“
„Mami!“
„Nic, nic. Jenom, že jsem ti dala tu velkou kuchařku. Tam je receptů. Jéjej. Jenom trochu chtít. Aspoň, když už ti já za to nestojím, Lukáškovi bys mohla vařit nápaditěji.“
Chvilku jsem mlčela, zavřela oči, napočítala do deseti, i když potřebovala nejmíň do sta, ale potom jsem přikývla. „Budu se snažit, mami. Příště uvařím něco z té tvé kuchařky.“
Máma se zatvářila spokojeně. Vyhrála. „Pojď, pomůžu ti,“ řekla zvesela.

Oběd proběhl bez nějakých karambolů, a právě jsme dojídali tiramisu. Máma se při tom dívala po fotografiích mého táty, které jsem měla rozvěšené na zdi. Táta byl vděčným objektem mého hledáčku. Aspoň na fotkách jsem ho měla. Od té doby, co se naši rozvedli, jsem tátu viděla zřídka. Jako by se mi vyhýbal, nechápala jsem to. Bylo mi to moc líto. A tak, když jsem měla možnost ho vidět, tak jsem cvakala a cvakala. Říkal mi zuřivá reportérka. V té době jsem chodila s Ivanem, studentem fotografie na FAMU. Pomáhal mi s vyvoláváním a zasvěcoval mě do tajů vývojek a ustalovačů. Moc mě to tenkrát chytlo, koketovala jsem s myšlenkou, že bych taky zkusila fotografii jako Ivan. Na většině fotografií byl s kytarou a ve své oblíbené džínové bekovce. Nejméně polovina fotografií na zdi byla z jeho posledního koncertu. Dostala jsem tenkrát od něho těsně před koncertem jen tak z ničeho nic nový fotoaparát, zrcadlovku. Divila jsem se, proč, neměla jsem žádné narozeniny ani svátek, ale pochopila jsem to až později. Byl to dárek na rozloučenou. Za čtrnáct dní, co jsem pořídila tyto fotografie, můj otec odjel na zájezd do Jugoslávie a emigroval. Skončil nakonec v Západním Německu. Byl to pro mě tenkrát strašný šok. Najednou z ničeho nic jsem v období svého dospívání, kdy jsem tátu potřebovala ze všeho nejvíc o tátu přišla. Můj strýc, tátův bratr, mi potom vysvětlil, že začal svými písněmi poslední rok až příliš šít do komunistického režimu a že se dozvěděli, že ho chce Státní bezpečnost zatknout a má být exemplárně pro výstrahu dalším buřičům a chartistům potrestat. Měl dostat trest odnětí svobody v délce několika let nepodmíněně. Proto musel narychlo utéct. Mě zbyl jenom stesk, fotografie a kazety s jeho písněmi, které jsem si pouštěla pořád dokola, až z toho máma šílela. Nebyla se mnou žádná řeč, svět se se mnou tenkrát úplně zhroutil. Zahořkla jsem, přestala jsem fotit a dokonce jsem se rozešla i s Ivanem. Moc jsem tátu měla ráda a obdivovala jsem ho. Komunismus mi ho sebral a od té doby jsem komunismus až fanaticky nenáviděla.
„Co ozval se?“ zeptala se máma. Podívala jsem se taky na fotografii, kde se táta usmíval a drbal mě ve vlasech. Tuhle snímek vyfotil Ivan.
„Ne. Vůbec.“
„Hm. Vidíš, ty ho pořád máš na piedestalu a on...,“
„Mami!“ Tiramisu mi rázem zhořklo. Položila jsem talířek se zbytkem na stůl. Lukáš se na mě podíval tázavě a já přikývla. Jasně, je volný. Lukáš ho bleskově dorazil.
„No já nic, Maruško, ale přijde mi to trochu nespravedlivé. Zdrhne a ani teď, když by mohl, tak se o tebe nezajímá. Moc prima tatíček.“
„Mami, nech toho. Utekl, protože musel.“
„Musel, nemusel, měl tady rodinu. To byla jeho volba. Radši drnkal ty svoje protistátní nesmysly, stejně sám houby zmohl a bylo mu jedno, jaké ústrky to přinese rodině. Ále škoda mluvit,“ máma mávla rukou. Ve mě se začínala vařit krev. „Nech toho, dobře víš, že jsi se s ním rozvedla ty. On se na rodinu nevykašlal. Musel hodně snést ještě v době vašeho manželství. Byl ti lhostejný. Radši si se točila okolo barrandovskejch dramaturgů, režisérů a komunistickejch funkcionářů, jenom abys dostala nějakou roli!“
Máma se naštvala a Lukáš se zvedl a mizel pryč. Věděl, co bude následovat a u té bitvy nemínil asistovat. Nejraději bych ho následovala. Máma začala plamenně rozhazovat rukama. „Co si to dovoluješ? Chceš snad tady nejapně naznačovat, že bych já...“
„Vůbec nechci naznačovat. Rovnou říkám, že se dobře ví, co si byla schopná všechno udělat. Jenom kvůli roli! Chudák táta!“
„Ty... ty! Víš, jak to byla těžká doba? A myslíš si snad, že se mi role hrnuly, když jsem měla za manžela disidenta? Já chtěla hrát! Tvůj táta byl sobec, bylo mu jedno, co těma písničkama způsobí mé kariéře! Nebejt jeho, tak jsem se ani nezastavila! Šla bych jedné hlavní role do druhé! Jenže takhle... zbejvaly na mě jenom štěky. Musela jsem si teda nějak pomoct!“
Začala jsem mít na mámu opravdu vztek. Chtěla jsem ji ublížit. Chtěla jsem ji vmést, co tím mě a tátovi způsobila. „Pomoct? Mami pomoct? Radši si se s tátou rozvedla! Vyštvala si ho! A stejně ti to nebylo nic platný! Role si dostala a co z toho? Všechno to byla pěkná bída! Šmíra!“
Máma zalapala po dechu, na takový útok ode mě nebyla připravená. Potom se vztyčila a ukázala na mě prstem. „Ty... ty nevděčnej fracku! Ty se budeš tady nade mnou povyšovat? Nad vlastní mámou? Vytahovat se, že jsi lepší herečka? Ty ubožačko, to snad... špatně jsem tě vychovala, jen co je pravda.“
Zarazila jsem se. To jsem asi opravdu přestřelila. Máma se tam tyčila a najednou nebyla schopná slov. To se prakticky ještě nikdy nestalo. Neměla jsem jí urážet. Bylo mi trapně. Jenže jak se jednalo o obranu mého táty, neviděla jsem, neslyšela jsem, kopala jsem okolo sebe a rozdávala rány.
„Promiň,“ řekla jsem najednou smířlivým hlasem. Máma se posadila zpět na židli a chytla se za srdce.
„Mami, není ti nic?“ zeptala jsem se. „Nechceš vodu?“
Máma jenom zakroutila hlavou. Seděly jsme tam naproti sobě a smutně se na sebe dívaly.
„Je mi líto, mami, že se vždycky chytneme,“ řekla jsem tiše. Máma přikývla. „Mě taky, nemysli si. To mě taky. Ale sama si s tím nevím rady. Vždycky, když jsem k tobě jdu, už se klepu, že se zase pohádáme. Pak mám vždycky průjem.“
Musela jsem se roztrpčeně pousmát. „To jsme dvě. Nějak nám to spolu nejde, co?“
Máma zavrtěla hlavou. „Ne nejde.“
„Co s tím?“ zeptala jsem se. Opravdu jsem nevěděla. Ráda bych se svou mámou dobře vycházela, v klidu si poobědvala, povyprávěla bych jí o svých rolích, co je v branži nového. Vždy jí to zajímalo, sama už nehrála, vzdala to. Nutno říct, že moje máma nikdy nebyla moc dobrá herečka. Sváděla to na disent mého táty, ale realita byla někde úplně jinde.
Máma zamyšleně lžičkou posouvala drobky po tiramisu na talíři. „Co s tím, co s tím, co já vím, holka? Měly bychom k sobě být slušné, zapomenout na minulost. Jen se podívej na tu zeď. Máš tady spoustu fotek ale jenom táty. Máš tady snad nějakou mojí? Myslíš, že mě to třeba nemrzí?“
Měla pravdu. Zastyděla jsem se. „Promiň.“
„To nic. Fotka na zdi to stejně mezi náma nespraví. Prostě jsme se nějak tenkrát odcizily. Myslela jsem, že budeme spolu držet. Dvě herečky v rodině, byla jsem na tebe vždycky pyšná. Povzbuzovala jsem tě, to přece víš.“
„Já vím a jsem ti za to vděčná. Ale někdy jsem měla pocit, že spíš tak trochu žárlíš?“
„Já na tebe? Ale prosím tě a proč?“ Máma zakroutila hlavou, posmívala se té myšlence, ale následně ji úsměv zhasl, chvíli strnule zírala a potom tiše řekla: „Asi máš pravdu. Žárlím na tebe. Možná, že v tom je zakopanej pes. Ale taky ti to zároveň přeju. Tobě se podaří to, co mě nikdy. Máš pravdu, dělala jsem pro role, co bych možná teď raději zapomněla. Ano, máš sice právo mi to vyčítat, ale stejně by se nic nezměnilo. Já s tvým tátou stejně nebyla šťastná tak jako tak. Pravda, neměla jsem to dělat za jeho zády, ale co by to změnilo? Rozvedli bychom se dřív a taky by tím pádem odešel o několik let dřív. A tobě by scházel, ne mě. Možná mi to nebudeš věřit, ale poslední léta jsem s ním vydržela jenom kvůli tobě.“
„Kvůli mě?“
„Samozřejmě, že kvůli tobě. Myslíš si, že jsem neviděla, jak ho máš ráda? Myslíš si, že jsem necítila, že ho máš daleko raději jak mě? Zkus se taky někdy vcítit do mě. Jediné dítě a dívá se na mě skrz prsty.“
„Táta byl nešťastnej.“
„To já taky. S ním jsem nebyla šťastná, on nebyl šťastný, že mi byl lhostejný, já se trápila, že mi nešlo hraní. Ano, nebyla jsem dobrá herečka, uznávám, o to ti jde?“
„Ale mami, to přece nemusíš.“
„Ne, jen klidně, když mě chceš mít na pranýři, tak jo. Připouštím to. Ohýbala jsem záda kvůli rolím, pochlebovala jsem nalevo napravo a jasně i s někým jsem se občas vyspala. Klidně mě ukamenuj. Vím, k ničemu to nebylo. Jenže já chtěla hrát. Strašně jsem po tom toužila. Udělala bych pro to cokoliv, abych byla dobrou herečkou. Nedovedeš si představit, jak jsem o tom snila, jak jsem pořád dřela, jenže jsem to nedokázala. Přehrávala jsem, věděla o tom a v noci jsem proslzela polštáře. Ta touha... být na těch divadelních prknech a cítit souznění s divákem, to duševní porozumění, splynutí s postavou, jejím příběhem, dramatem... jenže vždy to vyšlo tak nějak naplano.“
Takhle mluvit jsem jí nikdy neslyšela. Vždy byla hrdá a povýšená, ke všem se chovala chladně, včetně mě. Dáma. A teď tam seděla v mé kuchyni utahaná, zklamaná, zhroucená sama do sebe. Měla unavené a vyhaslé oči, povadlou kůži, vlasy ji dávno zešedly. Herečka, o kterou nikdo neměl zájem. Trpce se usmála a rozhodila rukama. „Zbylo mi jenom leštění nábytku a cídění hrnců. A prohlížení si pár fotosek z natáčení a pár fotek, kde jsem v divadle dělala křoví těm pánům a paním herečkám. Prostě... prostě mi to v životě nevyšlo. Tak... co na to říct?“ Podívala se na mě ušklíbla se. Na to se nedalo nic říct. Bylo mi ji líto, ale začít utěšovat jsem jí nedokázala. Nešlo to. Ano, odpustit jsem jí mohla, ale zapomenout ne. Ta její lítost přišla příliš pozdě. Mrzelo mě, že jsem nedokázala být velkodušná a velkorysá. Proč to v sobě nemám, tu touhu přijít, mámu obejmout a utěšovat ji. Protože ublížila mě a tátovi až příliš. Dívaly jsme se na sebe, matka s dcerou, které ztratily svou společnou cestu a nevědí, jak s tím naložit. Věděly jsem to obě, nebylo třeba to vyslovovat nahlas. Natáhla se přes stůl a pohladila mi povzbudivě rameno. Kdy tohle naposledy udělala? A udělala to vůbec někdy? Možná ano, ale bylo to upřímné? Asi by se teď slušelo, abych jí na oplátku pohladila já její ruku, ale nedokázala jsem to. Matka přikývla a smutně tu svou zase stáhla zpět. Tiše řekla: „Jsi moc dobrá herečka. Dokážeš v herectví vše, o jsem si já vždycky přála. Přeju ti to. Ale asi sem už na ty obědy chodit nebudu.“
Nevymlouvala jsem jí to.