Můj Pán, část 2. Výlet

Pojedou na výlet.

Moc se těšila. Měla přijít na parkoviště, kde ji její pán vyzvedne. Vždycky měla problémy s časem, nějak jí nikdy nevycházel vstříct. Přišla o deset minut déle. Pán už na ni čekal v autě. Měla si sednout do zadu. Sedla si tedy kam ji určil pán a zavřela za sebou dveře.

Pán se na ni otočil, a v rukou měl připravený stahovací obojek, který ji navlékl na krk. Hrozně mu to slušelo když se na ni usmál. Byla šťastná že je s ním. Na veřejnosti takhle obojek ještě neměla. Ale byla v autě, a nikdo ji neviděl. Byla zima, proto měla na krku šálu, která obojek schovala. Vyrazili z města, na nedaleký hrad.

Když přijeli na parkoviště před hradem, moc se jí ven nechtělo. Měla trošku strach. Nebyli na parkovišti sami. Ještě dvě auta byla zaparkovaná v podhradí, nadšenci co jedou v zimě na zavřený hrad, pomyslela si. Bylo už celkem pozdě a začínalo se šeřit. Hrad stál na kopci uprostřed lesa. Bylo tam naprosto nádherně. Cítila se moc hezky. Je skoro sama na hradě uprostřed krásné přírody, se svým pánem. Co víc mohla chtít? Vyrazili od parkoviště do mírného kopce přímo k hradbám. Po kamenných schodech vzhůru. Občas šla vedle pána, někdy před ním, chvilku za ním. Pán měl sebou vodítko, ale zatím ho nepoužil. Za chvilku osaměli. Pán si ji přitáhl za obojek a připnul k němu vodítko. Cítila se zvláštně. Ale začínala si na svoji pozici zvykat, a naplňovalo ji to štěstím. Patřila jen jemu, svému pánovi, a obojek jí to připomínal. Stejně tak vodítko, na kterém si ji vedl podél starých hradeb, kdysi krásného a bohatého sídla. Vždycky byla zvyklá pobíhat, prozkoumávat a prolézat rozvaliny starých hradů. Nyní musela jít u pána, nesměla pobíhat, nesměla jít před ním nebo za ním, musela jít tam kde chtěl. To jí dělalo problémy. Občas se zapoměla a předběhla ho. Hned ji zavolal zpět. K noze čubko. Zprvu nechtěla. Zastavila se před ním, otočila se k němu a dívala se mu do očí. K noze čubko, sem. Zopakoval její pán příkaz. Nechtělo se jí a chtěla vědět jestli to myslí vážně. Nešla tedy. Neposlechla ho. Podíval se na ní tak jak se na ni dívá, když už si nehraje, když už to myslí vážně, a bylo by zle, kdyby neposlechla. Už poznala, kdy si může dovolit trošku zlobit, a kdy ne. Zopakoval svůj příkaz. Sklopila hlavu a přišla k němu. K noze, jak si přál. Usmál se ale stejně ji chytil za obojek a přitáhl ho tak že se začala dusit. Kde máš mít ruce? Dala je za záda. Budeš poslouchat, rozumíš? Ano pane, odpověděla mu. Pak ji pustil. Šla teď vedle něho, u jeho nohy, a sledovala kam půjde, zda zahne doprava nebo do leva, nechtěla aby si myslel že ho neposlouchá. Prošli kolem hlavního křídla hradu, rajského paláce, a došli až na konec, kde dříve stávala obranná věž. Bylo to na výběžku skály, pod nimi byla jen propast. Ucítila tlak na svém krku. Kolik minut jsi měla zpoždění? Nevím pane, odpověděla trochu vylekaně. Asi deset. Dobře, odpověděl její pán. Opři se o zeď, tak jak máš. Předklonila se tedy a rukama se opřela o studenou kamennou zeď. Její pán si mezitím vytáhl pásek z kalhot. Byl to takový ten klasický silný kožený pásek, kterým výprask bolí. Trochu vytáhl své otrokyni bundu, a první rána dopadla na zadek. Co máš říct? Podívala se na něj, nebyl čas na legraci. Jedna, děkuji pane. Druhá a pěkně štiplavá rána dopadla na její zadek. Dva. Děkuji pane. Výprask sice bolel, ale nebylo to tak hrozné. Celkem se to i hodilo, k atmosféře hradu a lesa, k jejímu postavení, a k ní samotné. Poté její pán trhl vodítkem, a vydali se po úzké cestě zpět k hlavnímu vchodu. Na rohu, odkaď bylo vidět parkoviště jí vodítko sundal, nechal jí jen obojek, ale stále musela jít u jeho nohy. Občas se trošku vzdálila, to ji hned zase přivolal zpět. Vydali se pomalu dolů k autu, přijížděla zrovna malá skupinka s dětmi, které se hned vydali proti nim na výpravu. Když se posadila do auta, nechtěla zlobit, ale vždy řekla nebo se podívala nějak nevhodně, a jejího pána to trochu naštvalo. Prý ji hned otrne, když jí povolí. Jenže ona prostě byla taková. Své pohledy nemyslela neuctivě. Jenže asi tak vypadali. Možná provokativně.

Jeli k pánovi domů. Těšila se k němu. Když přijeli na parkoviště, chtěla vystoupit. Kam jdeš? Jsem ti to dovolil? Trochu udiveně se jí zeptal její pán. Nedovolil pane. Chvilku seděli v autě, a pak teprve směla vystoupit. Když přišli dovnitř, nejprve se šla podívat na kuchyni, kterou pán dodělával, když byla nemocná. Moc se mu to povedlo. Její pán je hrozně šikovný, pomyslela si. Něco mu pak uvaří.

Pak ji pokynul ať si klekne na místo, k jeho nohám. Tam jí bylo příjemně, protože byla blízko něj. Ale měla pořád i trochu strach. Nikdy nevěděla co ji čeká. Chytil ji za vlasy a přitáhl ji k sobě. Přitiskl si ji a hladil ve vlasech. Pak jí přikázal aby se svlékla. Hned to udělala. Prudce ji chytil za vlasy a táhl ji do ložnice. Měla co dělat aby mu stačila. Hodil ji na postel, na záda, a vrazil ho do ní. Byl tak prudký, chvilku ji to bolelo, ale pak se přizpůsobila, a bolest se proměnila v rozkoš. Ležela pod ním, když otevřela oči, viděla mu přímo do očí. Oddávala se jeho vůli, byla šťastná že si ji takhle bere. Chtěla ho strašně moc. Líbala ho. Chtěla si vychutnat jeho vůni, jeho tělo i jeho polibky. Pánovi ruce ji občas přiškrtili, ale v tuhle chvíli, byla ponořená do vln rozkoše a nevnímala nic jiného. Jen horké a vášnivé polibky, jeho tělo, a silné ruce svého pána. Je jeho majetkem, přitakávala mu. Bude jeho otrokyní. Udělá cokoliv, co si bude přát. Bude jen jeho. Může ji bít, škrtit, dusit, trápit, hladit, může cokoliv co si bude přát. Prožívala něco moc intenzivního a čistého. Bylo to to co hledala. Vášeň spojená s bolestí, oddaností, sílou, hrubostí i něžností. Vše v jeden okamžik. Teď. Chceš pusinku čubko? Ano pane. Prosím, chci. Prosila ho. Prosila svého jediného pána, kterému jak cítila se poddávala každým dnem více a více.