Fascinace zjevně známým

Byl pozdní večer První máj Večerní máj A on se snažil držet si od lásky patřičný odstup

Šli spolu temnou ulicí, bok po boku. Ona mlčela, on plýtval slovy, neměl rád ticho. Trochu mu chyběl tělesný kontakt, ale chytit jí za ruku se bál. Už dřív jí nabídnul rámě, ale ona dál držela v ruce kabelku. Snažil se tomu nevěnovat pozornost; utěšoval se, že si prostě jen nevšimla vytrčeného lokte.

Když odbočili z chodníku na spoře osvícenou cestu mezi keři, přestal mluvit. Přemýšlel, co k ní cítí. Byla sympatická, byla milá, chytrá, krásná, všechno pohromadě. Byla perfektní.

Per-fek-tní.

O něco míň si byl jistý, co si myslí ona o něm. V jeho přítomnosti se bavila, měli společná témata k hovoru, v lecčem si rozuměli. Jenže byli kamarádi a on nevěděl, jak postupovat. Nejlepší pravděpodobně bylo nedělat nic; v tom byl dobrý.

Po cestě plašili cvrčky. Rád poslouchal jejich konzert. Nad hlavami jim přeletěl netopýr a v křoví cosi zašustilo. Věřil, že slyší sovu, ale ve skutečnosti to byl alarm auta o dva bloky dál.

 

Proti nim se ze tmy vynořilo jakési stvoření: bradu mělo pokrytou plnovousem, na shrbené postavě neslo špinavé tričko a ošoupané džíny. Poprosilo je o zapalovač, ale než si stačilo vyslechnout, že ani jeden z nich nekouří, v ruce drželo malý nůž. Ne tak velký, aby s ním člověk mohl pohodlně připravit večeři, ale přesto dostatečně výhružný v rukou vyšinutého a odhodlaného padoucha.

Stvoření zamumlalo cosi o peněženkách, ale pak si všimlo jí. Původně chtělo jen krást, ale tato mladá dáma se tomu zamlouvala víc. Nebo tak nějak by se vyjádřilo, kdyby stihlo dokončit myšlenku.

On o této příležitosti totiž už několikrát přemýšlel. Ostatně, kvůli takovým situacím ji doprovázel až domů, nerad ji viděl toulat se samotnou po setmění. Jednou rukou ji chytil za paži a strčil za sebe: možná o trochu hruběji, než bylo nutné, ale snad to pochopí. Druhou rukou vytáhl z kapsy telefon, po hmatu vytočil 112 a za zády jí ho podal. Stvoření znejistělo.

Rozhodl se toho využít. Snažil se, aby se mu nechvěl hlas: „Promiň, kámo, ale tady jsi na špatné adrese.“ Musel se nadechnout. „Jestliže okamžitě vypadneš, nezavoláme policii.“ Chtěl toho říct víc, ale nedokázal ze sebe už vydat ani slovo. Naštěstí to stačilo. Stvoření zaváhalo, ale po malé chvilce se nejistě obrátilo a pár kroků vzdálilo.

Nečekal, i on se otočil a vyrazil zpět k osvětlené ulici. Držel ji okolo ramen a povzbuzoval k rychlejší chůzi: cítil, jak se klepe, a snažil se působit klidným dojmem. Moc se mu to nedařilo, potřeboval by si na chvíli sednout, aby se sám přestal třást.

Za zády zaslechl šramot. Stihl ji ještě jemně postrčit: „Utíkej!“. Ohlédnul se ale jen napůl. Akorát tak, aby ho dlažební kostka zasáhla do spánku a on se mohl skácet k zemi v poloze, která by určitě byla velice bolestivá, kdyby zůstal při vědomí.

 

Klesla hvězda z nebes výše,
mrtvá hvězda, siný svit;

 

Připadáš si občas jako ve snu? Nic zvláštního, obzvlášť když ve snu doopravdy jsi. Tenhle je ale mlhavý a budeš si z něj pamatovat jen úryvky. Do paměti se ti vryje tupý úder a bolest tak silná, že ti píská v uších. Nezapomeneš na hrubé ruce, které tě chytí okolo pasu a kamsi odtáhnou. Vybaví se ti pachuť v ústech, jak jsi zvracel ohnutý přes zábradlí.

Už nikdy se ale nedozvíš, co se stalo s ní. Brzy ale zjistíš, že věčnost může utéct během okamžiku a nikdy už je za dveřmi. Teď je ti to jasné; až se probudíš, nebude.

 

Den 1

Probral se a nevěděl, kde je. Chvíli mu trvalo se zorientovat; musel zjistit, kde je nahoře a kde dole. Začínal panikařit. Vězel ve vyschlé studni, nebo jámě vyzděné velkými kameny, jestli na tom sejde. Čtyři metry do výšky ho dělily od malých, otevřených dvířek, kterými sem zjevně spadl: žádný jiný otvor neviděl. Dovnitř proudilo jen málo světla. Asi se rozednívalo, ale stejně tak se mohlo i stmívat, nerozeznal to.

Vzpomínal, kde se tu mohl vzít. Ještě včera byl doma, pak strávil nějaký čas s

Co se jí stalo? Utekla? Zakřípal zuby. Musí se odsud dostat. Vrhnul se ke stěně, aby vyšplhal směšných několik málo centimetrů a mohl si smeknout prsty z kamenů, hladkých jako sklo a slizkých jako úhoř. Snažil se znovu a znovu, vrhal se proti zdi, sprostě nadával a ve skulinách mezi balvany si sdíral nehty. Když si všimnul, že se k poklopu nepřiblížil ani o píď, přestal. Zkusmo zavolal Hoří! Uchechtl se: lhali mu, nepomáhá o nic víc než Pomoc.

Potřeboval na sebe upozornit a otvor čtyři metry vysoko byla jeho jediná možnost. Rozhlédl se, co by hodil: měl na výběr mezi mechem a drobným pískem. Nenechá ji napospas osudu! Vzdechl a sundal si boty.

První po několika pokusech vyhodil úplně ven, bez valného výsledku. Druhá mu nejdřív spadla na hlavu, potom zavadila o nějakou petlici a dvířka se hlučně zabouchla. Odříznul se od jediného zdroje světla a tma ovládla celý prostor.

Zdrcený a otřesený se konečně zamyslel. Zběsile mu tlouklo srdce; napůl z fyzické námahy, napůl z šoku. Snažil se uklidnit.

Sedl si a sykl bolestí. Až teď si uvědomil, že ho bolí celé tělo a téměř se nemůže hnout. Byl celý potlučený: nemohl sedět, nemohl ležet, nemohl kloudně stát. Rozhodl se si odpočinout; vyčerpaný a zmatený nebude ničemu a nikomu užitečný.

 

Ležíš s ní ve velké posteli v přetopené místnosti a cítíš jen vůni jejích vlasů. Směje se. Líbáš jí na tvář, na ucho, na krk, bříšky prstů zkoumáš její nedočkavostí napjaté svaly. Rty přejíždíš po jejích ňadrech, pomaloučku, polehoučku, dráždivě. Máte pro sebe celou noc. Když se zvedneš, abys ji políbil na ústa, usmívá se.

Nemáš kam spěchat. Máš dobrou náladu a nic na světě ti jí nemůže zkazit. Hraješ si s jejími vlasy a úsměv jí oplácíš.

Nic na světě, kromě probuzení. Ovšem.

 

Den 2

Po ránu byl o něco víc svěží. Alespoň předpokládal, že je ráno; podle všudypřítomné tmy nedokázal posoudit denní dobu a neuměl odhadnout, jak dlouho byl v bezvědomí. Mohly to být minuty, hodiny.

Z kamenného dna jámy byl rozlámaný, ale rozcvičil se a dokázal rovně stát a v rámci možností se i pohybovat. Měl naraženou kostrč, takže ho nebavilo sedět, ale jinak byl v pořádku; alespoň fyzicky.

S nataženýma rukama tápavě došel ke stěně. Ačkoliv jej čekal, dotek studené a vlhké zdi jím otřásl. Přešmatával podél; v půlce si uvědomil, že nic nevidí a může bezvýsledně chodit kolem dokola, aniž by cokoliv zjistil. Sundal si košili a hodil ji pod nohy. Obešel celé kolečko, hmatem se snažil najít nějaký výstupek, proláklinu, cokoliv. Když nohou zavadil o hadr na zemi, v duchu zaklel: nebylo tu vůbec nic. Prošel jámu znovu, tentokrát prozkoumal kameny i s nataženýma rukama. Znovu nic. Opatrně překrokoval po průměru: ušel asi tři metry, bezvýsledně.

Bosé nohy ho zábly, takže se zastavil a přemýšlel. Nemá s sebou něco, co by mu mohlo pomoct? V kapse nahmatal kapesní nožík, jenže čepel se zlomila dřív, než stihnul vyhloubit důlek větší palce u nohy.

Nemohl na ní přestat myslet. Nezasloužila si, aby se jí stalo něco špatného. Byla milá a hodná. Proč se podobné věci stávají vždy nesprávným lidem? Ale třeba utekla. Doufal, že ano. Ke světlu nebylo daleko a na dohled byla zastávka autobusu, někdo jí mohl pomoct. Bylo mu líto, že jí nedokázal pomoct. Nemusela by se dostat do potíží, a možná by i trochu ocenila jeho statečnost. Asi ne moc, ale i obejmutí by mu stačilo. Jen přátelské; víc nemohl očekávat.

Při vzpomínce na její tvář se usmál. Vzpomínal také na její úsměv, na její zuby, na její oči, ve kterých se ve volných chvílích ztrácel tak, že nevnímal, o čem mluví. Vzpomínal na její zvonivý smích, při kterém rozkvétaly květiny a ptáci se zastavovali v letu, aby mohli vyslechnout alespoň kousek árie a v koutku své umělecké duše se krátce zastydět a zazávidět. Vzpomínal na na její odhrnování pramenů z očí za ucho, až se jí okolo obličeje dělala vlnka z vlasů. Kdesi nad ním zahřmělo a bubnování kapek o dřevěnou střechu kdesi vysoko už nevnímal.

 

Chytá tě za ruku a usmívá se. Vedete spolu rozhovor: maličko podivný, z vašich nehybných rtů nevycházejí zvuky, ale rozumíš jí dokonale. Nevyslovené otázky jsou zodpovězené dřív, než je stačíš zformulovat, náhodné myšlenky zaznějí dřív, než je stihneš domyslet a jejich smysl se mění v polovině. Pořád se usmívá. Jsi šťastný, že má podobný názor jako ty. Hraješ si s jejími prsty: má zvláštní nehty.

Cosi ti podtrhlo nohy.

 

Cítil, že padá, a trhnul sebou. Skoro usnul a neslyšně zaklel: teď má být vzhůru a snažit se odsud dostat, ne klimbat. Strávil zahleděn do svých představ příliš dlouhou dobu.

Cítil by hlad, kdyby neměl tak strašlivou žízeň. Stropem prosakovala voda a on slyšel její tiché pleskání o kámen: snažil se vláhu zachytit do dlaní, ale bylo jí příliš málo. Rozprostřel po podlaze oblečení, aby se namočilo a on nemusel olizovat mech. Čekal, až se rozprší víc.

Čekání. Může si dovolit čekat? Nemá s sebou žádné jídlo, musí něco najít, dřív než

Ne! On se odsud dostane. Musí jí pomoct. Bez něj by ona

Nebo on bez ní?

Čekal dál. Počítal údery kapek o podlahu. Po chvíli vyždímal tričko a snažil se z něj napít.

 

Polonazí se k sobě tulíte. Cítíš její horký dech na své tváři. Ležíte těsně vedle sebe už hodiny a ty se pořád nedokážeš toho pocitu nabažit. Nemluvíte, ale ona se usmívá. Ležíte, dokud venku nezačnou zpívat ptáci.

Vznášíte se několik centimetrů nad zemí, konečky prstů stíráte ranní rosu z trávy. Když míjíte růžový sad, sykne bolestí: trn jí prorazil kůží. Pevněji ji stiskneš v náručí a ona se znovu usmívá.

Rád by ses jí zeptal na její názor, ale bojíš se odpovědi. Nechceš slyšet, co si doopravdy myslí. Jenže otázka už padla, kostky jsou vrženy a příval slov ti zahlcuje vědomí, ačkoliv neřekla vůbec nic. Třeseš hlavou a snažíš se zjevné vypudit uchem ven, jako vodu po dlouhém koupání. Proč?

 

Den 3

Probudil se žíznivý, hladový a vyčerpaný. Vyždímal látku, aby trochu svlažil rozpraskané rty a setřel vlhkost z kamenů. Nebylo to moc, ale při podobné strategii mu tekutiny chybět nebudou, jestliže se vyhne fyzické námaze. Co s hladem?

Rozhodl se znovu prozkoumat dno jámy. Šmatal po podlaze, prsty se snažil vyhrabat každé semínko: našel kousek jablka, sice starší, ale na svěžest nehleděl a zhltl ho.

Je ti z něj trochu špatně.

Pořád měl ale chuť k jídlu, hledal tedy dál. Našel několik dalších rostlinek, které se uchytily ve spárách; vyrval je i s kořínky a nacpal do sebe. Výživné nebyly, tím se ale nezabýval. Objevil taky krabičku sirek: pravděpodobně mu dřív vypadla z kapsy. Schoval si je pro pozdější potřebu.

Možná ho tu jen zapomněli. Přijdou pro něj později. Zjistí, že ona jim utekla a nemá cenu ho tu držet zavřeného. Vrátí se! Musí jen vydržet. Vydržet vzhůru, a kdyby byl někdo poblíž, přivolat ho. Jednoduché to je.

Nespat.

 

Zavíráš oči. Okolní tma se projasňuje a ty padáš, padáš a nemáš se čeho chytit, pod nohama cítíš jen prázdnotu, není tu nic, co by tě zabrzdilo.

 

Bylo to zlé. Vyskočil a udělal pár dřepů, aby se probral; špatný nápad, těch pár cviků ho znavilo víc než cokoliv předtím, nemohl popadnout dech a kolena se mu podlomily. Pokusil se udržet při vědomí jinak. Vzpomínal na ní, přemýšlel, co jí řekne, až se odsud dostane, formuloval své myšlenky a hledal názvy pro své pocity. Zkoušel se vyjádřit k neviditelnému partnerovi v rozhovoru v několika různých jazycích. Po chvíli zklamaný usnul.

 

Nemyslíš na ni. Nemyslíš na ni tak intenzivně, že ji nemůžeš vypudit z hlavy. Jde proti tobě, přímo naproti, a otvírá rty, jako kdyby tě chtěla pozdravit, ale na poslední chvíli si to rozmyslí a vy se navzájem vyhnete. Ohlédneš se a chceš jí chytit za ruku, ale ona je už dávno pryč, mimo dohled, a ve vzduchu zůstává jen slabý nádech jejího parfému a silný její přítomnosti.

Stejná situace. Stejná reakce. Znovu.

A ještě jednou.

Tentokrát se ohlédneš dřív a zavadíš o konečky jejích prstů. Vytrhne se a se smíchem utíká. Zděšeně se ohlíží.

 

Den 4

Hlad zmizel. Cítil se lépe než kdy předtím, nabitý energií a činorodostí. Dnes mohl dobýt celý svět a nějaká díra ho v tom nemohla zadržet. Pokusil se vstát, opřený o ruku, ale hned zase dopadl na zem. Strašlivou slabost si odmítnul připustit a vstával znovu. Až když si tvrdým nárazem vyrazil zub, uznal, že vleže se mu bude dobývat lépe.

Na chvíli se chtěl politovat, pak si ale vzpomněl na ní. Co teď dělá? Asi právě vstala. Nebo jde spát. Sedí u zrcadla a češe si vlasy, v pozadí hraje tichá hudba a ty se zdráháš byť pohlédnout na noční košili, kterou má na sobě. Oknem svítí dovnitř měsíc a ty se v jeho světle cítíš neviditelný.

Světlo! Hmátnul do prostoru, aby ho chytil, ale ustupovalo, až zmizelo úplně. Musí si rozsvítit, aby ho neztratil! Horečně nahmatal sirky a tři zlomil, když se je urputně snažil zapálit. Zapřel se, vydechnul a škrtnul.

Oslepila tě záře plamenu a snažíš se najít, kam zmizel měsíc, natahuješ ruce a mhouříš oči, abys viděl.

Na prstech ho popálil rozžhavený konec sirky a on jí s bezhlesým výkřikem upustil. Naslinil by si bříška prstů, kdyby neměl ústa vyschlá na troud. Viděl nyní měsíc zcela jasně, zapálil další své malé slunce a vzápětí jej zklamaně zhasnul.

Zůstaneš tu sám, jen sám, ty a nikdo jiný, v nekonečné propasti svého vlastního já i těch ostatních.

 

Plaveš s ní ve velkém bazénu; voda je teplá, teplejší než by v této roční době měla být. Kolem vás plavou ryby, studené a slizké, a jejich tlamičky zpívají tichou melodii modrého světa.

Potápíte se s otevřenýma očima a nepálí vás z chlóru. Letmo se tě dotkne, jen mimochodem, bezděčně, a ty se přestáváš ovládat, nechceš ji urazit a sebe znemožnit, ale nezvládáš přemoci ten pocit, plaveš nahý jako novorozeně a je na tobě jasně vidět, co si myslíš. Ona pohoršeně vylézá z bazénu – ne, směje se – utíká pryč – vůbec jí to nevadí – natahuješ ruku za jejími zády, zatímco mizí v dálce – líbá tě na tvář a objímá kolem pasu –

 

Strašlivě se rozzlobil na kapra na suchu. Plácal sebou, jako kdyby nemohl dýchat, i když má ještě čtyřicet minut dostatek kyslíku; jen předstírá, že má na kahánku. Rozmáchl se lopatou. Musel ho udeřit několikrát, než se přestal cukat. Je ti nevolno. Nebyl si jistý, jestli ti pomohl, ale on se cítil o něco lépe.

Sedíte v kině. V restauraci. Je to jedno, někde sedíte. Nikdo z vás nemluví, jste zaměstnáni jinak a mluvit by nebylo vhodné, ty ale chceš něco říct, chceš jí dát najevo, co cítíš, co bys rád, co bys nejradši. Potmě se pokusíš nahmatat její ruku a lehce ji stiskneš konečky prstů, pokusíš je vklouznout do celé její dlaně. Zděšeně ucukne, až zařinčí příbory, a kdyby nebyla v sále plném lidí, nahlas by vyjekla. Sedí dál, aby se dodívala na film, ale z restaurace utíká a na půl cesty se ohlédne, aby se ujistila, že ji nepronásleduješ.

Sedíš sám, mezi všemi těmi lidmi, kteří žijí své jednoduše dočasné, o to krásnější chvíle. Nezabývají se problémy. Nemají problémy, existují jen teď, jen právě tehdy a nikdy jindy, nenosí v sobě vzpomínky z minulosti ani obavy z budoucnosti.

Objímáš jí. Chvíli se usmívá, ale potom se snaží z tvého sevření vymanit. Cuká se, škrábe a kope. Spílá ti, dokud ji konečně nepustíš a ona neuteče pryč, za obzor, kam nedohlédneš.

Houká sova. Máchnul rukou někam za sebe, aby ji chytil a mohl ji zakroutit krkem. Cítíš její utichající tep mezi prsty a zvedá se ti žaludek.

 

Nebyl si jistý, kolik dní uplynulo. Protřel si oči, aby viděl barevné skvrny. Snažil se vzpomenout na jejich jména: červená, žlutá, fialová. Záleží na nich? Kousal si okoralé rty, dokud neucítil kovovou chuť krve.

 

Ležíš s ní ve velké posteli v přetopené místnosti a cítíš jen vůni jejích vlasů. Směje se. Líbáš jí na tvář, na ucho, na krk, bříšky prstů zkoumáš její nedočkavostí napjaté svaly. Rty přejíždíš po jejích ňadrech, pomaloučku, polehoučku, dráždivě. Máte pro sebe celou noc. Když se zvedneš, abys ji políbil na ústa, usmívá se.

Nemáš kam spěchat. Máš dobrou náladu a nic na světě ti jí nemůže zkazit. Hraješ si s jejími vlasy a úsměv jí oplácíš. Líbáš jí na krk, mezi ňadry, na břiše, chuť její kůže je příjemná a dráždivá. Něco není v pořádku; nemůžeš dýchat, její pokožka se ti lepí na rty, trhá se na kousky a táhne jako sýr a sytě rudá krev pulsuje na svém původním místě, jako by se bála opustit její tělo. Křičí.

Viděl tu scénu stejně jasně jako tehdy. Kočka – mourovatá, nebo černobílá, a možná taky šedivá s fleky – měl rád kočky – vběhla přímo pod kola. Jen to křuplo. Chvíli sebou škubala a jemu vhrkly slzy do očí, i když to nikdy nikomu nepřiznal. Z nějakého důvodu si na tom zakládal.

Nevíš, jak se vyjádřit. Jsi jistý, co chceš říct. Méně už ovšem, co chce ona slyšet. Nejradši bys řekl všechno, jenže by si mohla něco vyložit špatně. Nechceš ji ztratit.

Nikdy jsi ji neměl.

Ležel na zemi a nemrkal, i když ho pálily oči.

Usmívá se na tebe. Nemůžeš jí zkazit náladu, nezaslouží si to. Dají se slova zašifrovat? Dárky hovoří samy za sebe, mohl bys jí něco věnovat, něco milého, malého, hezkého. Něco, co by vyjádřilo tvé pocity, ale nevyděsilo ji.

Originalita je základním požadavkem nepostradatelnosti.

 

Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy - ach, nikdy! To budoucí život můj.

 

Ležel nehybně. Pokoušel se pohnout konečky prstů. Cítíš v nich lehké škubání, ale neruší tě při práci. Musíš toho ještě hodně udělat.

Cítíš, že odchází. Přemýšlíš, co jí řekne. Setkají se?

Udělal jsi něco špatně. Rozhodně. Nevíš co, a rozhodně už nic nenapravíš. Ale chyb bylo požehnaně a ty jsi jediný, koho je možné vinit.

 

Kdo srdci takému utěchy jaké dá?
Bez konce láska je! - Zklamánať láska má!

Nikdy jsi ty dvě slova neřekl a nemáš to v plánu. Až na tebe zapomene, až zemřeš i v její paměti, nezbyde po tobě zhola nic. Ale ona bude mít klid, nebudeš jí obtěžovat, odpustí ti.

 

Láska je parazit; zákeřný červ, který žere vnitřnosti a vynucuje si veškerou pozornost, jen aby potom nechal oběť ležet nahou a osamocenou ve špíně beznaděje, bezbrannosti a bezvýchodnosti.

 

Jeho tep pomalu slábne, dýchá přerývaně. Nabíráš sílu v pokrytectví a útěku. Je mu z tebe nevolno.

 

Už tu není a s ním nejsi ani ty.

 

Bůh viděl vše, co učinil, a hle, bylo to tak dobré!

---