Slzami se neplatí

Marcelovi zazvonil druhý den navečer telefon. Byl to kamarád Richard.

„Nazdar Macku, co novýho ve škole?“

„Nebyl jsem tam. Taky tam nemusím furt chodit,“ odpověděl mu lakonicky.

„Ne?“ zeptal se Marcel překvapeně. „Já taky ne. Byl jsem se podívat na tom internátě, jak jsem ti říkal. Kamaráde, to je paráda. Totální luxus. Bazén, v učebně je maximálně šestnáct žáků, dva učitelé, jedou tam spoustu předmětů v anglině, no co ti budu povídat. Sice snobárna, ale perfektní. Kdybys viděl, jak to tam těm holkám v těch uniformách sluší!“

„Hm.“ odpověděl suše Marcel.

„Ty bláho, oni tam maj normální koně. Žádný poníky a můžeš na nich klidně jezdit. Staraj se tam o ně i žáci, fakt super!“ popisoval Richard zapáleně.

„Tak to je moc prima,“ odpověděl Marcel odtažitě, ale Richard kamarádův podtón nezaregistroval a dál zaslepeně ze sebe rozrušeně chrlil. „Čoveče po vyučování tam jsou fotokroužky, můžeš chodit na arabštinu, japonštinu, kytaru, zpěv, jógu, tenis, klavír, kick box no prostě můžeš tam dělat milion věcí.“

„Perfektní. Budete si tam žít jako v bavlnce. Neboj, nebudeš se muset už špinit s kamarádem z ulice,“ odtušil Marcel ironicky. Richard se konečně zarazil a uvědomil si kamarádovu evidentní rozmrzelost. Netušil, co se Marcelovi stalo, že už není doma a tak netušil, co může být důvodem rozmrzelosti a přičítal to svému nadšení. Vždyť vlastně tady radostně vykládá kamarádovi, že ho prakticky opouští. „Hele, co je s tebou? Ty jsi naštvaný, že tam půjdu?“ zeptal se opatrně.

„Ne.“

Richard si povzdychl. „Co blbneš? Vždyť budu jezdit na víkendu domů. Budeme se vidět,“ řekl chlácholivě.

„No jo.“

„Hele, si nějakej divnej, víš co, dlouho jsme neblbli na skejtu, neprovětráme je?“

„Nemám zájem.“

„Ty bláho, ty máš fakt náladu.“

„Hele, musím končit. Měj se. Nechám tě klidně se těšit na školu. Čau,“ řekl ledově a zavěsil, aniž by dal ještě Richardovi možnost cokoliv říct. Richard konsternovaně zíral na telefon a nemohl pochopit, co se s jeho kamarádem děje. Nechápal ten nezájem a chlad. Byl zmatený.

Marcel už neměl zájem to poslouchat. Cítil, že jeho přítel nastoupil na loď, na jejíž palubu jeho nepustili a lodní lístek je nad jeho možnosti. Loď vypluje, aby jeho kamaráda odvezla z jejich zašpiněného a šedivého přístavu s popelavým nebem a odvezla ho do prosluněné budoucnosti v teplých a bezstarostných krajinách, kam on se nikdy nedostane. Richard mu možná maximálně pošle pohled s krásnou pláží s nadšeným pozdravem a přáním, že i on se má dobře.

V noci se Richardovi zdálo, že mezi ně někdo vystavěl vysokou tlustou zeď, přes kterou na sebe nemohou pohlédnout a jenom přes ni na sebe volají, ale jejich hlasy slábnou a slábnou, Richard sice křičí, až mu natékají hlasivky, napjatě poslouchá, ale kamaráda odpovídat už neslyší. Byl to nepříjemný sen a Richard se probudil uprostřed noci v zatuchlém kumbále.

 

 

Paní Rambousková se tvářila ustaraně. Nedokázala přiznat třídní učitelce paní Mrázové, že vůbec neví, kde teď Marcel právě je. Volala jí jenom dcera Tereza, že se nemusí ničeho obávat, že je Marcel v pořádku a že ho nějakou dobu nemá čekat. Ale netušila, že také nechodí do školy.

Učitelka Mrázová seděla v kuchyni u kávy, kterou jí uvařila paní Rambousková a povídala si spolu.

„A vy opravdu nevíte, kde je?“ kroutila hlavou nevěřícně paní Mrázová.

„Někde u dcery. Ale já nevím, kde vlastně teď dcera bydlí. Vlastně ani nevím, kde teď pracuje. Dělá někde servírku. Prý. Ale neřekla mi kde.“

Učitelka Mrázová se zatvářila nevěřícně, ale potom mávla rukou. „To se ještě může vyřešit.“

„Furt se nípeme v malichernostech a...“

„Říká se pořád, ne furt,“ řekla učitelka Mrázová zamyšleně. „Ježíš promiňte,“ vytřeštila oči, když si to uvědomila. „Já pořád každého napomínám, jako bych byla ve škole. Váš syn také pořád říká furt.“

Paní Rambousková mávla rukou. „Co s tím mám dělat?“

„A co… co policie? Tam jste byla? Třeba by ho přivedli. Konec konců je nezletilý,“ navrhla učitelka Mrázová, ale podle odmítavé reakce, jí bylo hned jasné, že asi přestřelila.

„To ne, to určitě ne. A ostatně, kdyby ho přivedla policie, tak by manžel… to by nepřežil. Takovou ostudu, to by ho zatratil.“ mávla rukou a tvářila se vyděšené při té představě.

Učitelka Mrázová si povzdychla. „Každopádně nechodí do školy, je to problém. A jeho škoda. Rozmyslete si to s tím zedníkem. Vždyť má tak excelentní prospěch! Přirozenou inteligenci. Ten může jít na práva, medicínu nebo na žurnalistiku, ta by mu seděla nejvíc. Nepamatuju si nikoho jiného, kdo by v mých hodinách tak skvěle psal. Nikoho jiného!“

„Opravdu?“ rozzářila se pyšně paní Rambousková, ale vzápětí se jí tvář zase zachmuřila. „To nepůjde. Manžel už jednou řekl. Nebudeme ho živit, a když to řekne manžel, nejede přes to vlak.“

V té chvíli v zámku zarachotil klíč a za několik okamžiků do kuchyně vstoupil unavený a skleslý manžel paní Rambouskové. Když viděl Marcelova třídní učitelku, zachmuřil se. „Brej večír, co vy tady?“

„Právě tady probíráme Marcela, jeho skvělý prospěch,“ začala omlouvat přítomnost jeho třídní učitelky. Marcelův otčím se jenom ušklíbl. „Jestli chce trucovat, ať si trucuje,“ řekl rezignovaně a potom zašermoval prstem a zavrčel. „Ale nikdo ze školy mi nebude lízt do mýho soukromí.“ Sáhl do peněženky a vytáhl svazek tisícovek. „Na druhou stranu jdete jako na zavolanou. Aspoň nebudu muset k vám do školy a nikdo si nebude na mě ukazovat prstem. Tady sem přinesl těch patnáct tisíc, můžete si to rovnou odnést. Ale jděte z našeho bytu pryč. Hned!“

Paní Mrázová si povzdechla. „Ale to nejde takhle smést ze stolu. Když nezačne hned chodit do školy, ještě si pohorší. Zatím se oficiálně neví, že od vás utekl. Takhle by to ještě přece nějak šlo… nechci napovídat, ale když byste, paní Rambousková napsala, že byl nemocný...“ Marcelova matka se podívala na manžela s nadějí v očích. „Slyšíš to? Nemusel by mít tak velký problém.“

„Ale to si nechte prosím pro sebe,“ dodala třídní učitelka Mrázová bázlivě. „Nic jsem vám neříkala. Ale když to od vás budu mít písemně, nebudu to prověřovat. Ale jak se to rozjede po oficiální rovině... policie, kurátoři, psychologové a tak... tak už těžko. Cokoliv.“

„Podívejte,“ řekl zamračeně manžel paní Rambouskové. „Škola po nás chce tuhle hromadu peněz,“ ukázal na vyskládané bankovky na stole. „Tady jsou. Já jsem trochu přemýšlel. Marcel... on nebude tak zlý. Já si myslím, že chtěl v dobrém úmyslu předejít požáru a škola se na nás teď chce zahojit. Taky je pěkná blbost, aby si vlastně ještě děti hrály s hořlavinami, třaskavinami nebo bůh ví ještě třeba s nějakými jedy. To je jasný, že jednou dojde k takovýmhle průserům.“

Učitelka Mrázová se začala bránit. „Snažíme se je...“

Marcelův otčím však nenechal třídní učitelku domluvit. „Mě jedno, o co se snažíte. Já se teď budu muset snažit odpočinout. Proto odejděte. Zítra v bourárně musím být přesčas, abych vydělal a mohl splatit dluh,“ řekl otráveně a palcem významně poklepal na svazek bankovek. „Chci si dát v klidu pivo a nerozebírat to dál. Škola se zachovala svinsky. Seberte si to a běžte. Hned. Už se opakuji. Prosím. Nenuťte mě, abych vás musel vyhodit,“ zatvářil se výhružně a třídní učitelka uvěřila, že by toho byl schopný. Zvedla se. „Tak nashledanou. Nelamte nad ním hůl. Zkuste ho najít a přesvědčit ho, aby…“

Marcelův otčím prudkým gestem ukázal na dveře a tak třídní učitelka už raději nedokončila myšlenku. Vrazil ji do ruky svazek bankovek. „Doufám, že to je jednou pro vždy vyřízený a že mi ty peníze nezapřete!“

„No dovolte!“ řekla důrazně a uraženě. Nafoukla se, ale následně zase vydechla a unaveně se rozloučila. „Na shledanou.“ Vstala a za doprovodu paní Rambouskové odešla z kuchyně.

 

Paní Rambousková se snažila manžela omluvit. „Nezlobte se na manžela, má toho opravdu moc. A má to škole za zlý. Myslí si, že z nás chce jenom vytáhnout peníze.“

Paní Mrázová pokrčila rameny. „Mě to také nepřipadá moc spravedlivé, za kluky jsem brojila, ale ředitel byl neoblomný. Je mi líto. Vím, je to dost peněz.“

„To tedy je.“

„Zkuste Marcela najít. Byla by ho věčná škoda. Vždyť má tak skvělé studijní výsledky: Mohl by to někam dotáhnout. Udělejte pro něho něco, vždyť jste jeho máma!“

Paní Rambousková pokrčila rezignovaně rameny. „Udělám, co můžu. Ale má taky tvrdou hlavu. A je prchlivej. Po otci. Skutečném otci. A manžel taky. Oni dva… manžel a syn...“ povzdychla si a zoufale pokrčila rameny.

Paní Mrázová si to dovedla představit. „Až s ním budete mluvit, ať za mnou přijde, něco vymyslíme. Dokud není pozdě.“

Paní Rambousková uchopila třídní učitelce ruku a vděčně ji stiskla. „Jste moc hodná. Moc. Děkuju. Opravdu děkuju. Za mě i za Marcela.“

 

 

Dívka, která bydlela a pracovala s Terezou pro France, si nechala říkat Ester a Marcelovi se moc líbila. A Marcel se evidentně líbil jí. Když se občas v bytě potkali, častovala ho spikleneckými a slibnými úsměvy, ale Marcel nevěděl, jestli s ním nekoketuje jen tak pro zábavu a tak se tvářil spíš neutrálně, což Ester spíš dráždilo. Nebyla zvyklá na nezájem od mužů a tak ji Marcelův nezájem provokoval, i když to ještě nebyl žádný muž.

Marcel se jednou vrátil z bezcílných toulek po Malé Straně a po Kampě, kdy znuděně kopal do šutrů a pozoroval zamilované dvojice a turisty. Snažil se odhadnout, co jsou asi zač, co mají za cíl, odkud jsou. Záviděl jim, že mají sami sebe, zázemí, třeba práci a hlavně budoucnost a smysl. Brzy ho to přestalo bavit. Rozmrzele si dal za poslední peníze v malé kavárně pomerančový džus a pomalu ho znuděně usrkával. Ale sklenice také nebyla bezedná, a když ho dopil, na nic dalšího neměl, dál tam lelkoval, ale po několikátém významném dotazu upjatého číšníka, že co si ještě mladý pán dá, se zvedl a odešel. Nějak ho přepadl pocit, že všude překáží.

U France v bytě si zalezl do svého kamrlíku, bouchnul sebou na postel, poslouchal empétrojku, tak ani neslyšel, že se otevřely dveře.

„Ježíši!“ vykřikl, když si všiml Ester, jak se nad ním sklání s potutelným úsměvem. Marcel si vyndal sluchátka z uší. „Teda tys mě vylekala! Jsi jako duch!“

„Promiň, Macku,“ řekla Ester a sedla si na okraj pelesti. „Jak je, Macku?“ zeptala se.

„Nuda. Nic mě nebaví.“

Ester se usmála. „Ne? Tak to bychom měli něco vymyslet,“ řekla a svádivě mu začala přejíždět prstem po koleně. „Hele, Ester, jak se vlastně jmenuješ?“ Ester mu přestala přejíždět prstem po noze, stáhla ruku a překvapeně se na Marcela podívala. „Proč tě to zajímá?“

„Proč by ne? Prostě bych chtěl vědět, jak se doopravdy jmenuješ. Rád bych to věděl.“

Ester zakroutila hlavou a chvíli mlčela. Marcel čekal. „Víš, že jsi po dlouhé době vůbec první, koho zajímá moje pravé jméno?“ Najednou vypadala jako malá smutná a zjihlá holka. Ten tam byl její profesionální světácký výraz. „Franc to neví, tvoje ségra taky ne, vo kunčaftech nemluvě. Ty zajímá jenom, jestli mám trojky a jestli dělám orál bez,“ ušklíbla se rezignovaně. „To je život,“ dodala a už zase nad sebou našla kontrolu a tvářila se světácky. „A když ti to řeknu, nebudeš se mi smát?“

„Proč bych měl?“

„Květa, jmenuju se Květa. Dovedeš si představit s tímhle jménem dělat mou práci?“ vrtěla hlavou a zvedla oči v sloup? „Říkej mi, Květo, ďáble!“ smála se a Marcel s ní. Potom zvážněl. „Děkuji, za důvěru.“

Květa na chvilku přehrnula spodní ret přes horní a zase na chvilku vypadala jako malá holka. Marcel cítil, že jsou spřízněné duše.

„Jsem ráda, že ses tady zjevil. Nějak si to tady zlidštil. Ten masokombinát tady. Když jsi tady, tak mám pocit… že city ještě můžou existovat. Líbím se ti?“

Marcel přikývl, Ester se usmála a potom si přetáhla svetr přes hlavu. Pod ním už nic neměla. Marcel zíral na její pevná prsa s růžovými bradavkami. Ester uchopila jeho ruce a položila je na svá ňadra. Byla pevná, Marcel je začal laskat, ale tvářil se přitom trochu vyjeveně. Ester to pobavilo, naklonila se k němu a políbila ho. Vnikla mu jazykem do úst a následně mu začal zkušeně jezdit rukou po pohlaví a to prudce reagovalo. Začali se mazlit, Marcel dýchal přerývavě a vzrušeně. Ester mu rozepnula knoflík, potom poklopec a zajela mu teplou dlaní dovnitř. Marcel se jí vzepjal naproti a začal ji jemně kousat do jazyka. V té chvíli práskly dveře. Ester se od něho odtrhla a podívala se směrem k nim. Stál tam zamračený Franc. „Ty si se snad úplně pomátla!“

Oba mlčeli. Ester se snažila nenápadně vyndat ruku z Marcelova poklopce, což přirozeně Francovi neušlo. „Ester copak ti měkne mozek? Není mu patnáct, kruci. Není mu patnáct a tobě už je osmnáct, víš, co to znamená? Může tě klidně vydírat, kruci, holka pitomá. Když se mu zlíbí, může tě klidně obvinit ze znásilnění!“

Ester se zarazila. Franc má pravdu, to jí vůbec nenapadlo. Pohlédla na Marcela, který vrtěl hlavou. „To bych přece nikdy neudělal!“

„Nikdy,“ odfrkl Franc pohrdlivě. To je nesmyslný slovo. Nikdy neříkej, nikdy, to snad znáš, ne?“ ukázal na Ester. „Ty se koukej oblíknout a mazej, stejně za chvíli musíš do klubu. Holka, pitomá, takhle riskovat! Měli bychom z toho polízanici oba, ty že si ho svedla, já, že to bylo u mě. Prostě narušování mravní výchovy mládeže jak z partesu.“

Ester si spěšně navlékla svetr zpět a Marcel si zapnul poklopec. Ester se pokradmu podívala na Marcela a potom se rychle protáhla kolem France. Možná má její pasák pravdu, pomyslela si, vždyť on ji přece jenom chrání. Marcel vypadá mile, ale co kdyby ho opravdu popadl nějaký amok a podal na ní trestní oznámení pro znásilnění. A už by se to s ní vezlo, dosud má čistý trestní rejstřík, až si vydělá dost peněz, vyskočí z tohohle kolotoče a najde si normálního chlapa, který se nikdy o její minulosti nedozví. Nejlépe z nějakého menšího městečka. Ale kdyby měla takovýhle škraloup, to už by nikdy neutajila, pořád by se to s ní vezlo a ona by do téhle sexuální fabriky zapadla napořád. Byl by to konec. Franc má pravdu, někdy se doopravdy chová jako holka pitomá.

 

O dvě hodiny později si Franc právě porcoval mexickou pizzu, kterou si nechal dovézt z pizzerie Lucky Luciano. Měl rád jejich kuchyni, vždy si nechal pizzu extra polít olivovým olejem, kde jsou naložené feferonky. Byli v bytě s Marcelem už sami. Jeho sestra a Ester už byli v klubu jménem C5, kde občas pracovali. Franc se podíval na Marcela, jenž pizzu hltal očima. Měl hlad. Pizza moc voněla a jemu se sbíhaly sliny. Franc ho chvilku pozoroval a pak se vychytrale pousmál. Ochutnal pizzu a zatvářil se labužnicky. „S tím ostrým olejíčkem, to je fakt božský jídlo.“

Marcel ho nepohnutě pozoroval. Samotného ho rozčílilo, jak se mu v ústech sbíhají sliny, jako by byl použitý na pokusy samotným Pavlovem a ten mu právě zazvonil. „Mohl bych dostat taky?“ zeptal se pokorně. Franc neodpověděl a dal si další sousto. Marcel zakroutil vztekle hlavou a zvedl se ze židle. Nenechá se takhle trapně mučit, je to ubohý. Má sovu hrdost. Bohužel zrovna neměl už žádný peníze. „Sedni, mladej a netrucuj!“ přikázal mu Franc a Marcel se posadil zpět. „Hele, mladej dost si u mě zdomácněl.“ Franc zamhouřil oči a ukázal na něho vidličkou. „Za jak dlouho ti bude patnáct?“

„Až za půl roku. Proč?“

Franc přikývl. „Mohlo by se to šiknout,“ řekl a ukrojil si další kus pizzy. „To je moc dobrý. Moc,“ kýval hlavou a zamyšleně přežvykoval. Marcel nevěděl, co tím myslí, jestli pizzu nebo jeho věk. Napjatě čekal, co z France zase vypadne. Zatím kolem sebe tak nějak ostražitě kroužili jako dva psi, kteří se musí smířit s tím, že se musí dělit o jednu boudu. Ale Marcel musel uznat, že oproti otčímovi to byl hotový poklad. Každopádně ho nemlátil. Aspoň prozatím.

Franc pokrčil rameny. „Hele, co si budeme povídat, nejsem tvůj fotr, to je ti jasný, že jo?“

Marcel přikývl. Jakoby slyšel otčíma, pomyslel si.

„Ale máš se tady docela dobře, že jo?“

„Nemůžu si moc stěžovat,“ připustil Marcel. „Jenom mě štve, že se můžu sprchovat až v noci. A většinou už na mě nezbude žádná teplá voda.“

Franc mávl rukou. „Teplá je pro kunčafty. Já, když byl na vojně, tak jsem se nemyl v teplý vodě skoro dva roky. Aspoň se otužíš. Ale jinak to jde, ne? Stravu máš, vlastní postel, do školy tě nikdo nehoní, s učením tě nikdo neotravuje a občas si spolu dáme i pivko, ne?“ Marcel přikývl. Dosud průběh jeho útěku nebyl zas tak špatný.

„Ale!“ řekl Franc důrazně. Vždycky je někde nějaké ale, pomyslel si Marcel trpce. Bylo jasné, že to tak dál nepůjde do nekonečna. Za všechno se musí platit.

„V dnešním světě se musí člověk setsakra otáčet, aby udržel krok a jakejs takejs standard. To ti je asi jasný?“ Marcel opět přisvědčil.

„Je třeba, abys taky přiložil ruku k dílu. Vydělal nějaký peníz a přidal do našeho rodinného rozpočtu,“ Franc se při slově rodinného ironicky a pobaveně pousmál. „Budeš muset taky máknout,“ dodal už vážně.

„S tím jsem srozuměnej. Sice v týhle krizi moc brigád není, ale něco zkusím sehnat. Jenom je blbý, že ještě nemám občanku. To nechtěj moc zaměstnávat. Budu muset pracovat někde načerno. Ale teď nevím kde.“

Franc na něho opět ukázal vidličkou. „Nemáš občanku. Právě o to jde. Práci nech pro tažný voly. To je pro pitomce, vím o něčem lepším.“

Marcel se zatvářil nevěřícně a Franc si dal další pořádné sousto. „Jo jo, čistá prácička, žádná námaha, žádný pot, čistá a nóbl práce.“

„To by mě zajímalo… nějaký marketingový průzkum na ulici?“

Franc se pobaveně zasmál a mávl rukou. „Bys dostal padesát kaček za hoďku max. To ne. Budeš obchodník.“

„Obchodník?“ protáhl pochybovačně Marcel.

„Jo. Obchodník. Víš, co znamená, když ještě nemáš občanku a není ti patnáct?“

Marcel zavrtěl napjatě hlavou a upřeně se zadíval, jak na něho ukázal pro změnu zašpiněným nožem. „Nejsi trestně zodpovědnej, kamaráde. Nic se ti nemůže stát, i kdyby tě třeba kvůli nějaký prkotině, chytli.“

Marcel zpozorněl a maličko se odtáhl. „Co tím myslíš… prkotině. Chytli. Kdo chytli?“

„Kdo asi. Bengové, přece,“ kroutil hlavou Franc.

„A kvůli čemu by mě asi tak měli chytnout?“

„Kvůli tomu obchodu. Budeš kšeftovat.“

„S čím?“ zeptal se opatrně, ale už začal moc dobře tušit, odkud asi vítr vaně. Franc se tvářil tajuplně. Marcel pokýval hlavou. „Ty… ty chceš, abych dělal dealera!“

Franc pokrčil rameny a ukázal bradou na pizzu. „Chceš se mít dobře?“

„Ne za takovouhle cenu.“

„Vždyť přece o nic nejde. Nic ti nehrozí. Patnáct ti není, tak co. Bengové vostrouhaj a ty jim budeš moc akorát tak ukázat dlouhej nos. Ale hlavně tě nechytěj, všechno je zaběhnutý. Stálá klientela, dobrý zboží, všechno běží jak po másle.“

„Jak po másle? Tak proč bych do toho měl najednou vstoupit já, když všechno běží jak po másle?“

„Protože… protože jeden hajzlík si myslí, že mě může přeskočit a udělat se pro sebe. Moc mu vyrost hřebínek, parchantovi, takže ho chlapi srovnaj. A daj ho k ledu. Ale musí se makat dál, byznys se nesmí zastavit.“

„Čeho dealer?“

„Kokain. Skvělý, bílý zbožíčko přímo z Kolumbie. A héro. Reklamace nebudou, to mi věř, lidi se po tom našem zboží můžou utlouct.“

Marcel se na France nechápavě díval. Do čeho to chce zatáhnout? To snad nemyslí vážně! Franc významně k němu posunul pizzu. „Tak co, jak se rozhodneš, budeš si s námi lábužit?“

Marcel odstrčil pizzu a prudce vstal. „Ani náhodou!“ řekl rezolutně. Francovi oči zledověly. „Ne? Tak to se budeš muset spakovat. Dovolená ti tady končí.“

Marcel se otočil, odešel k sobě do pokoje, vzal si bundu a krabičku s trávou a taky krabičku cigaret a vyběhl naštvaně z bytu. Dealer kokainu! Pane bože, co si ten hajzl myslí! Bude muset za ségrou, aby se sbalila, a musí si spolu najít nějaký byt.

 

Kouřil na jejich oblíbené střeše. Jenom oproti poslední návštěvě neměl u sebe kytaru a ani kamaráda Ričiho. Stýskalo se mu a chtěl mu zavolat, ale potom to zavrhl. Příliš by mu připomínal svět, který se rozhodl opustit. Půjde si svou cestou, on už oproti svým vrstevníkům a spolužákům dospěl. Opovrhoval jejich vyšlapanou a pohodovou cestičkou slušňáčků, kdy se celé rodince musí zodpovídat, co bylo ve škole a musí o víkendech jezdit na povinné návštěvy babičky a baštit její připálené máslové dortíčky, po kterých je člověku akorát tak těžko. Vyfoukl kouř z jointa a ušklíbl se. „Poslušínci,“ řekl pohrdavě, ale přitom v tom byl osten závisti. Možná by sám takové rodinné návštěvy u babičky chtěl a rodičovský zájem o svůj prospěch by přivítal, stejně tak, kdyby mohl jít studovat na nějakou podobnou výběrovou školu jako Riči. Jenže se může jít i se svojema samejma jedničkama akorát vycpat, na výběrovku poštráduje Riči s trojkama. Ne, volat mu nebude, ať si trhne s celou výběrovkou a s celou tou svou bezstarostně bohatou rodinkou. Kdo si může v jeho letech dát kámošovi telefon, proboha? Ať jdou všichni do háje. On má svou rebelskou cestu! Je svůj, je frajer! Natáhl, vyfoukl, ale nějak se mu zdálo, že joint má tentokrát nějakou až moc příliš hořkou příchuť.

---