Úvaha

Plakala. Seděla na svém gauči v obývacím pokoji a plakala. Tiše, aby ji nikdo neslyšel. Slzy ji stékali po tvářích jako malé potůčky. Plakala, a nešlo to zastavit. Snažila se sama sobě vysvětlit že se nic neděje, že není třeba být smutná a plakat. Přesto to nešlo zastavit. Dusila v sobě své pocity a city moc dlouho, snažila se být silná, nepodlehnout bolesti. Nepodlehnout slabosti, kterou i ona v sobě měla. Měla ji nejspíš v sobě více než si myslela. Než si byla ochotná připustit.

Poprvé když ho poznala, líbil se jí, a bylo jí jasné že se mu nesmí podvolit. Že se nesmí zamilovat. Byl by to její konec. Skončila by jako zvíře. Jako jeho věc. To nechtěla. Měla od něj odstup, byl o moc silnější než ona. Cítila to z něj. Z jeho gest, z jeho výrazu i z toho co z něj vyzařovalo. Byla proti němu příliš slabá.

Jenže od doby, kdy ho viděla poprvé již uplynulo mnoho času, mnoho věcí se událo, dospěla.

Teď přišla ona za ním. Už se nebála své slabosti. Chtěla se jí poddat. Chtěla udělat co chtěli její city. Chtěla být jeho zvířetem. To co dříve odmítala, čeho se bála ji dnes přitahovalo, chybělo, když to neměla, scházelo ji kousek sebe. Přestala se bát svých citů. Dovolila si zamilovat se, a nechat vše na osudu. Nechat to na někom jiném. Už nechtěla mít nad vším kontrolu, všechno řídit, a nedělat nic spontánně. Chtěla dělat i bláznivé věci, opít se, nic si nepamatovat, třebas se i sjet, takové věci které nikdy předtím nechtěla, a které ji odpuzovali ji dnes přitahovali. A je to správné. Kdysi jí někdo napsal že má dar. To co ona považovala za prokletí byl nyní dar? Prý ano. Je to určitě lepší interpretace. To si musela přiznat. Pomohlo jí to připustit si mnoho věcí. To o čem snila už nechtěla jen snít, chtěla to žít.