soutěžní úvaha

na vědomost se dává

že můj úvodník

se v soutěži "slovo má"

umístil na předposledním místě.

je vidět, že konkurence  trochu dřímá

tak kdyby někdo chtěl být na hlavní straně

stačí sesmolit pár slov a poslat zprávou

autorovi "slovoma".

Podrobnosti v sekci Soutěže v horní liště...

protože úvodník je omezen délkou,

přidávám pro zájemce ještě původní nesestříhanou verzi...

Vždycky jsem chtěl být bohémem. Záviděl jsem Máchovi jeho dvě křestní jména a širák, záviděl jsem Davidovi Černému jeho růžový tank. Dokonce jsem jako malý chlapec záviděl i svému otci, když vyprávěl, jak před mnoha lety ze sobotních bouřlivých večírků jezdíval  v jednom taxi on a v druhém jeho klobouk.  Jenže být bohémem není jen tak, stojí to hodně dřiny a málokdo dokáže podřídit svému snu celý život.

Ani já jsem nebyl výjimkou. Od mateřské školky jsem se choval zdánlivě zcela nebohémsky, ve škole jsem ani jednou nepropadnul. Pravda, několik dvojek z chování v průběhu základky a jeden reparát v rámci průmyslovky mohlo leccos naznačit, ale rodiče pro mou úchylku nenacházeli žádné pochopení, nikdy jsem nedostal pod stromeček dlouhou bílou šálu. Až na střední škole, kdy mi pod nosem konečně začal růst mužný knír, začal jsem si svou bohémskou úchylku uvědomovat čím dál tím více. Ještě dnes, víc než dvacet pět let od maturity, jsem vděčný knihovnici mostecké průmyslovky, že mi mezi technickou literaturu tajně vkládala i Kainara, Horu či Seiferta. Obě spolužačky (tedy spolužačky byly teoreticky tři, ale pohlaví jedné z nich se nikdy stoprocentně neprokázalo…) v jinak naprosto chlapecké třídě se čím dál častěji stávaly adresátkami mých prvních básnických pokusů. Ani jejich opovržlivé pohledy mě neodradily. Až další dvojka z chování a podmínečné vyloučení pár měsíců před maturitou mě vrátilo zpět na pevnou zem. Ten veršovaný spisek o dvojici populárních profesorů, kvůli kterému mě stihl tak přísný trest, bývá dodnes tématem nostalgického vzpomínání na třídních srazech.

Teprve studium na vysoké otevřelo stavidla mého bohémství naplno. Stal jsem se vyděděncem, protože s ohledem na prospěch před maturitou rodiče  neshledali vhodným vydržovat mě na další škole. Opět jsem se nenechal odradit, hrozba dvouleté vojenské služby byla tehdy pro mě tak silnou motivací, že jsem postupem doby měl prospěchové stipendium, přestože přednášky jsem trávil v polospánku, dovedně skrývaje kruhy pod očima vzniklé celonočním mytím nádobí v luxusních pražských hotelích. Nějak jsem musel kompenzovat neexistenci rodičovské finanční podpory. Mezi kamarády jsem byl oblíben, za pár piv jsem jim sepisoval odpovědi na seznamovací inzeráty. V tomto oboru jsem se stal takovým mistrem, že  se mi podařilo seznámit se se svou manželkou právě prostřednictvím inzerátu v Mladém světě.

Manželstvím obvykle bohémské období končí. Rozevlátost se jen těžko kombinuje s prací od šesti ráno, se starostí o teplo rodiného krbu a splácení hypotéky. Mé máchovské já tedy opět přešlo do ilegality, aby vyčkávalo jako divoká šelma. A trpělivost se vyplatila. S příchodem internetového připojení se otevřely nevídané obzory, dobrodružné výpravy byly završeny nalezením nového domova. Ano, Písmák.cz je mým domovem. Záměrně vynechávám obvyklé spojení „druhým domovem“, protože za sklem monitoru je vlastně jen další z místností toho reálného domova.

To sklo, přes které na mě koukáte, má své velké výhody. I když jsem ve skutečnosti velmi nespolečenský a stydlivý, Vašich návštěv u nás si velmi vážím a rád je podobným způsobem i oplácím. Nijak se nemusíte omezovat, vejde se Vás sem spousta. Kafe (či jinou pochutinu) vám sice nabídnu jen symbolicky, ale zas na druhou stranu, když si budete připadat otráveni, stačí jedno kliknutí a jsem pryč. A křestních jmen, na rozdíl od Máchy, tu můžu mít tolik, kolik jen budu chtít…