Garbin prolog

Prolog

Pobledlý Petr seděl schoulený pod přikrývkou na zadním sedadle policejního auta. Auto mělo zapnutý maják bez sirény. Třásl se. Nervy mu ještě pracovaly a stres nepominul. Měl nepřítomný pohled, v hlavě si přehrával poslední události a stále jim nemohl uvěřit. Nechtěl jim uvěřit. Auto bylo zaparkované před starým, opuštěným a rozpadajícím se statkem mezi ostatními auty policistů, auty reportérů a televizních štábů. Uprostřed noci tam panoval na první pohled zmatek a chaos. Policisté v černých uniformách z jednotky rychlého nasazení se balili. Vyndávali zásobníky ze svých zbraní a zajišťovali. Někteří už nastupovali  do svých vozů. Odstřelovač odmontovával dalekohled z pušky. Jejich zásah ale nakonec nebyl zapotřebí.

Vpředu v policejním autě seděl policista v uniformě. Otočil se a podal Petrovi láhev s dobrou vodou. „Dáte si vodu, poručíku?“

Petr dál zíral před sebe.

„Poručíku.“

Petr sebou trhl, přikývl a uchopil láhev, aby se napil. Pil lačně. Pozoroval, jak strážníci rozvíjí před vchod do statku pásku, vymezující území, kam smí jenom policisté.

Ve stodole s děravou střechou, skrz jejíž díry byly vidět hvězdy a vnitřek osvětloval měsíc, který byl skoro v úplňku, leželo na břiše tělo Karla Váchala. Nad ním stál policejní fotograf a blesk fotoaparátu na zlomek okamžiku osvětlil tělo, aby se vzápětí pohroužilo do příšeří. „Exitus,“ řekl suše lékař a postavil se. Jeho práce tady skončila. Policejní technik rozestavil několik světel a zapnul je. Vnitřek stodoly osvítilo studené bílé světlo.

Policista protinarkotického oddělení Antoš, oblečený do saka s koženými nášivkami na loktech, poklekl k tělu, vyndal z kapsy průhlednou igelitovou rukavici a opatrně uchopil pistoli, která ležela v těsné blízkosti těla. Čichl k hlavni. „Střílel z ní,“ řekl.

Velitel jednotky rychlého nasazení přešel ke stěně. „Můžete nasvítit tohle?“

Technik zamířil světlo na stěnu. Velitel jednotky rychlého nasazení k ní přiblížil obličej. Spatřil v ní dvě zdeformované kulky. „Dvě rány.“

Antoš se postavil. „Že by Karel Váchal dvakrát minul?“ řekl a pochybovačně kroutil hlavou.

„Se mi také nezdá.“ odpověděl velitel URNY. Všichni moc dobře věděli, že Karel Váchal býval elitním střelcem.

„Hotovo?“ zeptal se Antoš policejního fotografa.

„Hotovo.“

Antoš kývl na uniformované strážníky. Ti přistoupili a tělo obrátili. Karel Váchal měl jedinou stopu po kulce v oblasti srdce.

Za dalších několik minut pracovník záchranné služby zavřel zip igelitového černého obalu, do něhož bylo uloženo tělo. S kolegou zvedli nosítka a vyšli směrem k východu.

Petr pozoroval, jak vysoký reportér v tvídovém saku a výrazných brýlích se o něčem dohaduje s uniformovaným policistou, ten posunkem ukázal k autu, kde Petr seděl. Reportér posunkem poděkoval, mávl rukou na kameramana a potom společně spěchali k Petrovi. Reportér namířil mikrofon. „Rodina Váchalů byla po dlouhé generace policejní rodinou. Policista Karel Váchal byl prý zastřelený jednou jedinou ranou. Můžete nám popsat své bezprostřední pocity? Je to konec jména Váchal v policejních kruzích?“

Petr neodpověděl a jeho pozornost přešla z reportéra na muže, kteří vynášeli tělo v igelitovém pytli. Petr na moment přivřel víčka. Neoblomný reportér zaťukal na okénko. Byl to nepříjemný zvuk. Petr otevřel oči a zamračil se. Ale reportéra tím rozhodně neodradil. Vedl si stůj co stůj svou. „Můžete nám popsat pocit, jaké to je?“

Petr zatnul pěsti. Byl to strašný, těžko popsatelný pocit. Co je reportérovi do toho?

„No tak, nenechte se prosit. Řekněte divákům, jaké to je? Zastřelit vlastního bratra?“

Petrovo příjmení bylo také Váchal.