Náš milovaný hostitel, náš přeohavný nepřítel

Choulili jsme se – trochu jak tajní spiklenci –

u kapradí, co nechalo nás chvíli v sobě spát.

Vyděděnci svých vlastních myslí, poťouchlí milenci:

pak šeptalo nám kapradí, že zas musíme ráno vstát.

Očista v rybníce, nedbaje pijavic

opar nám líně olizoval tváře,

však ráno odhalovalo se čím dál víc –

dali jsme časné sbohem kapradí i vodní páře

Napospas nechali jsme rybníček (i žáby jistojistě)

svítání hladovému, můře většiny žen

za trochu vlídného přijetí, úkrytu a útočiště

čeká je zkáza – tak, teď ještě přežít den.