zelená

Zelená.

Cítím to v sobě, cítím že to slovo znamená tolik, že ti ho dokážu popsat. Vysvětlit. Že to prostě pochopíš... určitě to mnozí už zkoušeli, ale tentokrát to půjde... Poslouchej.

Když na jaře, ráno, otevřeš okno, tvá bosá chodidla se dotknou chladivých kachliček... nejprve lehce, nejistě, ustrašeně. Potom naplno, neboť už víš co tě čeká, naplno saješ to probuzení... a nadechneš se. Všechny ty drobné kapičky pachů ti ulpívají na sliznici, a ty víš že pro taková rána stojí za to žít. Opřeš se rukama zlehka o zábradlí a řekneš: "Dobré ráno, světe. Dnes ti to sluší." Je to první zvuk v šumění aut i listí, jsou to první slova do pomalu rozkvétajícího slunce...

Ne, to zní spíš jako světle modrá.

Tak jinak.

Ležíš na zádech. Celou jejich obrovskou, skoro nekonečnou plochou posloucháš kroky těch, kdo příležitostně procházejí kolem. Někdy silné, jisté, jindy toulavé. Kolem kotníků tě hladí tráva a tvé doširoka rozhozné ruce jakoby pomalu pouštěly kořeny. Dýcháš hvězdy které trochu škrábou v krku, ale ve skutečnosti jen nesou útržky vzdálených myšlenek... Máš chuť to říct nahlas. Nemůžeš tomu nijak zabránit, ústa sama puknou a "jsem šťastná" ti víří kolem čela i tváří...

Slavnostní tmavě červená. Nevzdávajme to.

Všechno přeci jde.

Skláníš hlavu a potom ohýbáš i krk, záda, do kulatého oblouku jako most. Postupně, od konečků prstů, se celá ruka noří do spleti. Mezi prsty mneš hedvábně měkkou trávu, její ploché listy, které při neopatrném uchopení umí i pořezat. Teď se jeví neškodné a krásné. Narážíš na kulatá stébla i kolínka zohýbaná podle větru. Najednou nevíš jestli kolem ruky proudí voda nebo vzduch, máš zavřené oči a kolena se sama krčí, abys celá byla blíž...

...máš to?
*