6. SUPERKOULE - dílo č. 2

Hrátky s časem...

aneb...jak by to bylo, kdyby to bylo jinak...

,,Dělej, utíkej!“ sotva dospělý chlapec se řítil divočinou.
,,No jo, vždyť dělám, co můžu!“ dívka nestíhala, snažila se, seč mohla, v očích slzy.
,,Sem, sem pojď!“ křičel, jakoby spatřil spásu.
,,Jo, jsem za tebou. Kam že...jo už to vidím!“ z posledních sil, ruce, nohy do krve ošlehané od džungle chytajíc se posledního co jí přišlo pod prsty, nevzdávajíc situaci vydechla až uvnitř.
,,Jooo...!“ s úlevou vydechl její společník.

Zapadli do vykotlaného tisíciletého stromu, jak jen nejrychleji to uměli. Snažili se sotva dýchat. Pot jim stékal po skráních. Srdce bušila a příliš nahlas. Snad až zvedli zrak. Pořád zhluboka nadechovali, ale nespustili jeden druhého z očí. Bylo málo okamžiků, kdy byli sami a v bezpečí. V zdánlivém bezpečí.
,,Slyšíš to funění?“ dívka se začala třást.
,,Jo, buď tiše.“ konejšil ji hlazením po vlasech.
,,Sem se nedostane?“ ptala se i pohledem.
,,Neboj, nedostane...a i kdyby, tak...víš...už dlouho jsem ti chtěl říct...“
Řev a šustění listí, praskot větví všude kolem, ještě dlouho doznívalo, i po dusotu pomalu se vzdalujícímu. Zatím co dvě lidské bytosti se choulily v objetí. Trpěly i užívaly si situace. Konečně spolu. A sami. Využili nastávající noci beze zbytku. Však co. V dnešní době člověk neví, jak dlouho tu bude. Musí využít každé chvilky. Usnuli až nad ránem.
…………………………………
V táboře to bylo horší. Koukali na ně, jakoby snad provedli něco závažného. Starší je předvedl k výslechu jen pohledem. Museli přiznat, že riskovali. A to víc, než dost. Pak mluvil o některých lidech. I je jmenoval. Ale tomu už nerozuměli. Jen tupě zírali do prázdna. Čekali jen, až je nechá být.
Došlo mu brzy, že ho neposlouchají. Ale měl své instrukce.
…………………………………..
Až se vrátí dolů, musí podat podrobné hlášení. Ale co má říct? Že dva mladí, nezkušení, pohrdají životem? Že je pro ně víc, pár chvil vzrušení, tam venku?
Že zkoumání dalších oblastí dopadlo katastrofálně? Že už nemá další lidi? Že neví, opravdu neví co dál?!
Jak jim to jenom vysvětlí. Lidi už tak se uchýlili do menších a menších oblastí. Už to nezvládali. Jen ti pod zemí, možná mají šanci. A pak ta skupinka na ostrově, jestli je to pravda. Tam se prý nedostali. Ale udělá, co může. Udělá, i kdyby ho to mělo stát život. Vždyť udělali spousty opatření. A fungovalo několik vesnic bez problémů. Tak co se zvrtlo. Asi se budou muset soustředit na podzemí a na ostrov. S těmito myšlenkami uléhal do bezpečného přístřešku pod jeskyní.
…………………………………….

,,Vstávej! No tak...prober se!“ mladík se snažil vzbudit jemně svou lásku do tvrdého života na zemi.
,,Co? Co se děje?“ protahovala se slastně do toho zlomku okamžiku, než otevřela oči a uvědomila si pravdu.
,,Už jsou tady.“ jen zašeptal.
,,Už zas?“ konstatovala, ale jen se myslí vřítila do reality, tělo zaostávalo.
,,Připrav se! Nic nám neodpustí!“ a s těmito slovy sahal po zbraních, co mu zbývaly.
,,Přemýšlel jsi někdy, co by bylo, kdyby ten meteorit, jak tomu říkají, nedopadl jen na ten ostrůvek, vlastně ho jen líznul, a odrazil se někam do vesmíru. Víš, jak říkají, že kdyby dopadl na celou zem? Tak by...možná nebylo moc věcí...a ani by už nebyli oni. Vyhynuli by prý. A možná i my. Ale kdybychom přežili? Ta volnost bez nich. A třeba bychom obsadili celou planetu. Než bychom ji zničili. Možná podobně jak to teď dělají oni. Přemýšlel jsi někdy o tom, že by dinosauři vyhynuli?!“ umlčel ji až jeho prst na ústa.
,,To víš že jo, ale teď buď tiše...mám na mušce vůdce stáda a víš, co to znamená...“ šeptal jí do vlasů…
,,Ale i když ho zabiješ...víš ...na jak dlouho...?“ sotva jí slabiky šly z úst.
,,Ano, vím. Zdá se, že to nikdy neskončí…!“