Každý jsme nějaký

K a ž d ý  j s m e  n ě j a k ý

 

Kapitola 1

 

„Každý jsme nějaký,“ řekl Ota Hedák a tvářil se jako morous. Ostatně jak jinak. Ten jeho vyžilý obličej bývalé rockové hvězdy se poslední dobou snad ani usmát nedokázal „Copak jste slepí a pitomí? Copak to nevidíte, vy blbouni?“ Nechápal, že ostatní nechápou. Nevěřícně kroutil hlavou. „To já když si představím nějakýho spratka, hned vidím všechny ty šipečky s cenovkama, co k němu směřujou. Čepička pět set ká čé. Školní brašničká patnáct set. penál čtyřista padesát! Copak jsem Rothschild? Nejsem. Ale ani debil nejsem!“ málem vykřikl a zdvihl prst ke stropu, aby svá tvrzení zdůraznil. „Tak co bych si ty spratky pořizoval? Dělá to jenom hovínka a pořád to řve. Tak co? A taky furt smrděj. Těch plenek...,“ mávl Ota rezignovaně rukou. Ota měl přezdívku. Říkali mu Herodes.

Právě probíhala obvyklá seance jejich různorodé partičky v baru Scarface v Korunní ulici a Karolina se zajímala, jestli Ota někdy v budoucnu plánuje děti. Klidně i v daleké budoucnosti. Odpověď byla jasná. V žádné budoucnosti. 

„Máš recht,“ řekl Martin Martínek, přezdívaný Nou job. Nikdy nepracoval a ani pracovat nemínil. „Jebu režim. Každej,“ říkal často a s velkou chutí. Jak si shání obživu, se raději nikdo moc nepídil. Ale nouzí rozhodně netrpěl. „Komu je co do toho, jestli makám, nebo ne!“ každého hned napadl, když se dotyčný, neznalý situace, nevinně zeptal, kde Martin pracuje. „Já prostě nemakám. Nemíním, aby mě vykořisťoval nějakej buržoust. Zákon pyramidy cizopasníků je neúprosný. Každej cizopasí na zádech toho pod sebou. Na to kašlu,“ bil se Martin obvykle v prsa. „Každý jsme nějaký, no ne?“

U dalšího člena party, kterého přezdívkali Mr. Green pro jeho zálibu v rostlince CANNABIS, to bylo evidentní. Když se mu někdo ozval na mobilní telefon, vzal svou kouzelnou krabičku od starého čaje, kterou si schovával za barem u Aleny a na nějakou chvíli zmizel. Potom se vrátil a krabičku opět schoval. Byla o něco lehčí a jeho stará džínová peněženka o něco těžší. Na chvíli. O nějakou chvíli byla těžší Alenina kasírka a stará džínová peněženka Mr Greena lehčí. Aby ekonomika vzkvétala, musí se prachy otáčet. Kdyby to záleželo na osazenstvu baru Scarface, ekonomičtí analytici by se nemuseli krize obávat. V baru Scareface neexistovala. Byla to chiméra. Ekonomičtí experti, běžte se zeptat do baru Scarface, uvidíte sami, jak na to.

„Máš recht, zopakoval Martin. „Ti spratkové by jednoho dohnali k šílenství. A hlavně do práce. A to fakt nemám v úmyslu. To fakt teda ne. Taky nejsem debil.“

„Kde jsem se to ocitla? Co jste vůbec zač? Jste snad fašisti?“ Karolina otočila oči v sloup.

„Ne. Herodisti,“ řekl suše Ota a tvářil se, že to myslí naprosto vážně.

„Umírnění vrahové dětí. Netrpí. Zemřou rychle, bezbolestně a efektivně. Jsme fullservis. Naše spolčenost Herodova dýka es er o, zlikviduje veškeré stopy po dítěti v domácnosti. Tělíčka pálíme ekologicky. Zelení nás milujou a čerpáme dotace z evropské unie,“ přikyvoval Martin a tvářil se hrozivě. „Naší reklamní brožurku vám doručíme do schránky. Náš marketingový tahák na překlenutí krize je... dvě děti jednou ranou. Dáme je pěkně za sebe a....“

„Tak a dost,“ sykla Karolina a snažila se tvářit přísně. „Všechno má svou mez. I ten váš černej humor.“

„Hele, lítá tady můra. Sakra, ta je ale macatá,“ řekl Jirka a ukázal ke stropu. “

„Kde?“ vyjekla Karolína a začala vykrucovat krk směrem ke stropu s očima navrch jako posádka protiletadlového kulometu. Můr se bála. Jako malá ji jedna vlítla do čaje a ona ji spolkla.

„Apríl,“ chechtal se Jirka, zvaný Scénárista. Dosud neúspěšný scénárista. Zatím mu nic nezfilmovali a jak tvrdil, v nejbližším století se v tomto ohledu asi nic nezmění. Nebyl profesionál, měl ještě se svým společníkem reklamní agenturu, ale poslední dobou se jim příliš nedařilo.

„Vy ste pitomí,“ ušklíbla se Karolina a prázdnou sklenkou dala znamení barmance Aleně, že si dá další. „Ale ta je poslední. Zítra točím. A taky musím hubnout. Zase jsem přibrala dvě kila!“ přesvědčovala nejen všechny ostatní ale hlavně také sama sebe.

Ota ji sjel pohledem od shora dolů a s úšklebkem přikývl. „Protože žereš. Ty svoje stresy chceš zajíst, ale tím si ubližuješ. Stresy kilama buřtíků neutlučeš. Prokoušou se jimi a z tebe bude za chvíli pěkná kysna.“

„No dovol!“ Karolína se urazila.

Ota pokrčil rameny. „Já ti přeci nebudu medit a lhát. Říkám ti pravdu. A pro tu se všichni čertí. I Husa radši upálili. Přece ti nebudu říkat, že se nám tady ztrácíš před očima... když je to kravina.“

Karolina si povzdechla. „Chjo. Trochu taktu by ale neškodilo.“

„Už si někdy viděla taktní rockovou hvězdu?“ zeptal se Jirka a musel se pousmát této naivní představě.

Karolina přimhouřila oči a přikrčila se jako kočka před skokem na myš a začala nemilosrdně odsekávat slova jako řezník žebra. „Bývalou! Zkrachovalou! Neschopnou! Plačtivou! Vyčpělou! Povrchní!“

Ota se jenom pousmál a pokrčil rameny. „Jen si posluž. Když ti to udělá dobře, týrej mě,“ řekl velkoryse.

Karolina byla dokumentaristka a s touhle roztodivnou partičkou plnou pitoreskních osobností se dala dohromady při jednom natáčení. Karolina vystudovala FAMU obor dokumentaristika a patřila ve svém oboru k těm nejlepším. Ale neodkázala se v tržním hospodářství příliš prosazovat. Neuměla vyjednávat s producenty, a když začala konečně točit pro jednu filmovou společnost, producentka a většinový vlastník společnosti v jedné osobě ji přebrala manžela. No nemá ona pech?

Jejich partička seděla rozvalená v přední místnosti okolo stolečků před barem. Ze zadního sálu přišla vytáhlá dívka s kulatými brýlemi se silnými obroučkami. Měla dlouhé, volně spuštěné vlasy a oblečená byla do těsných kožených kalhot, obepínající její dlouhé a až příliš štíhlé nohy. Začala mluvit na barmanku Alenu. „Prosím vás, můžete nám dozadu přinést...“ nedopověděla, protože její pohled zabrousil ke stolkům a pohled se zarazil na Otovi Hedákovi. Její oči se otevřely dokořán a za silnými skly brýlí se rozevřely dokořán. „Vy... vy jste Ota Hedák! Nejste?“ řekla fascinovaně. Asi pravděpodobně na moment zapomněla dýchat, její tváře zalil ruměnec. Ota Hedák se trochu narovnal a podvědomě vypjal hruď. Neodpustil si, aby se trošku povýšeně nepodíval na Karolinu. „Bývalou, Zkrachovalou, neschopnou!“ opakoval Karolíniny slova a snažil se napodobil její úsečný, odsuzující hlas. Karolina se jenom ušklíbla. „No jo, aby ses nepoto.“

Ota si pozorně prohlédl fascinovanou dívku, která tam nehybně stála jako myška před kobrou, nechal uplynout dramatickou pauzu a potom rozvážně přikývl. „To jsem.“

„Fakt?“ vypískla dívka. „Miluju vaše poslední cédéčko. Nakopnutej psem, je prostě paráda. Ty kytarový rify. Skvělé!“

„Kytarový rify. Skvělé!“ napodobila Karolina nadšený dívčin hlas, zvedla oči v sloup a musela se usmát.

Dívce ale nestála ani za letmý pohled, ten její byl pořád pevně přikován na Otovi.

Ota pokrčil rameny, snažil se tvářit netečně, ale evidentně ho to potěšilo. „Jo. Nakopnutej pes ušel. Vcelku se mi to taky líbilo.“

„Nemůžete se mi podepsat?“ špitla blaženě, že ji potkalo takové štěstí.

„Jasně. Kam?“

Dívka se podívala na barmanku Alenu. Ta ji podala fixu. Dívka ji čapla, přistoupila k Otovi a vytáhla si tričko z kožených kalhot. „Tady. Pod pupík.“

Karolina závistivě přeměřovala její ploché bříško. „Kolik Ti je děvče? Jsi vůbec plnoletá?“

„Tady? Fakt na břicho?“ Ota nadzvedl obočí.

Dívka nadšeně přikývla. Ota ji tam vykroužil svůj podpis pěkně velkým písmem.

„Děkuju. Nemohla bych vás pozvat na panáka? Hrozně ráda bych si s váma popovídala.“

„Je ji šestnáct, Otíku, šestnáct. Víc ani hodinu. Je od dvacet let starší jak ty,“ varovala ho Karolina.

Dívce hořely oči nadšením jak dva rozžhavené uhlíky uprostřed noci. ¨

„Přece mě nebudete zvát vy?“ zavrtěl hlavou Ota.

„Nemáte tam nějaké kámošky?“ živě se zajímal Martin a snažil se natáhnout, aby viděl do vedlejší místnosti.

„Ale já vás ráda pozvu. Moc,“ nenechala se odbýt dívka a našpulila rty. Snažila se, aby to vypadalo svůdně a docela se jí to dařilo.

„Bacha, dítě, říkáme mu Herodes. Moch by vás rafnout. Nebo fiknout,“ řekla Karolina a u ostatních to vyvolalo úsměv.

„To on by rád fiknul, viď Otíku?“ řekl Jirka.

„Pojďte, slečno, na bar. Někdy se mi zdá, že ta moje kumpanie je banda přestárlých puberťáků.“

„Otík si nemusí vyrábět spratka, on si ho nabrnkne,“ usmál se Mr. Green.

Dívka ale na nic nereagovala. Jako by ostatní byli jenom nějaký obtížný hmyz.

„Uděláme to jinak, slečno. Já vás zvu.“ Ota se zvedl a pokynul hlavou na zapadlý okraj baru, kde budou mít soukromí.

„Co ty, kámošky, slečno?“ snažil se dál Martin a málem převrátil sedačku, jak se nakláněl čím dál víc, aby spatřil, s kým to vlastně dívka seděla a jestli by se tam nenašel nějaký materiál i pro něho. Jenže dívka ho naprosto ignorovala a už se přesouvala na konec baru a nepřestala při tom na Otu fascinovaně zírat.

„Prdele, párkrát hrábne do strun, rozmlátí paličkama několik bubnů, něco zaskřehotá a ty pipky mu sami lehaj na záda. To není spravedlivý, to není fakt spravedlivý,“ kroutil hlavou Mr. Green.

„A kdo říkal, že je svět spravedlivý?“ zeptal se ho Jirka. „Přej mu to. I když má na první pohled všechno, žije v pěknejch sračkách. Kapela se mu rozpadla, ségra umřela a všichni dobře víme, jak byl na ní fixlej. Bez ní jako by se rozložil na prvočinitele.“

Karolina oponovala. „Já si myslím, že je dobře, že už není pod jejím vlivem. Vždyť byla jako otrokář. Jasně, je blbý, že je mrtvá a ještě jak se to stalo. Jasně, to bylo příšerný. Ale až se z toho oklepe, bude mu bez ní líp.“

„Blbost,“ nesouhlasil Mr. Green. „Byla skvělá manažerka. Z té jejich druhořadé kapelky udělala kapelu extraligy. Bez ní by brnkali po nějakejch pitomejch zábavách. Bez ní by tamhleta mladá pipka rozhodně ani zbla netušila, že nějakej Ota vůbec dejchá.“

Jirka přikývl, dopil svého Jacka Daniela a zamyšleně řekl. „Stejně by mě zajímalo, kdo jí zastřelil.“

„Nějakej pomatenej fanoušek. Kdo by jinak?“ řekla Karolina, dopila víno, o kterém před chvílí zapřísahala, že je poslední, otáčela prázdnou skleničkou a smutně ji pozorovala.

„Pomatenýho fanouška by chytli. Tohle bylo něco jinýho. Dle mého,“ povzdechl si Jirka.

„Se na to můžu vykašlat,“ zamračila se Karolina a otočila se k Aleně. Ta právě obsloužila Otu a dívku. Ti se asi náramně bavili, dívka právě zaklonila hlavu a z plna hrdla se smála. Potom se zase schoulila co nejblíže k Otovi.

„Ještě jednu!“ řekla hlasitě Karolína, aby to Alena slyšela. Ostatní se na ni podívali a neubránili se úsměvu.

„Nezírejte tak. Se na to můžu vykašlat. Tak mám období, kdy chlastám, no a co! Každej sme přece nějakej.“

---