Arax - 1.část

„Jak se jmenuješ, maličká?“ prohlížel si dívčiny zlatavé oči. Byl si jistý, že je to dcera Drexena, jeho mistra a prvního syna domu D'neve. Zlatavé oči nebyly příliš běžné a ona je měla po otci. Zatvrzele mlčela a probodávala ho vzteklým pohledem.
„Copak neumíš mluvit?“ usmál se. Hned na to se ale zamračil a zakroutil hlavou. Dělám ze sebe hlupáka, pomyslel si. Ve tváři se jí objevila zvědavost, jak se na ní díval, měl chuť jí cvrnknout do nosu, ale odolal. „Chceš tu stát věčně jako socha?“ zeptal se naprosto vážně. Kousla se do rtu a zakroutila hlavou. „Tak pojď, neublížím ti,“ napůl čekal, že ho kousne do ruky, kterou jí nabízel. Nakonec ale vložila svou ručku do jeho. O ležící tělo si ještě otřel zkrvavenou dýku a vrátil jí na své místo, za pásek.
„Araxielit,“ ozval se vzpurný hlásek. Podíval se dolů. Holčička se ani nehnula. Znovu se usmál.
„Tak půjdeme, Araxielit,“ vykročili pryč od těla její matky a ona se ani neohlédla.

„Pojď sem Arax,“ pobídl jí Liern. Bylo to přes deset let, co ho viděla naposledy. Nezměnil se. Upřela na něj ten svůj vzpurný pohled, jako kdysi poprvé. Po tváři mu přeběhl pobavený úsměv.
„Stále stejně vzpurná, vidím, že tě v akademii nezkrotili,“prohodil pobaveně.
„Na muže si troufáš,“ procedila mezi zuby.
„S mocí,“ jeho výraz ztvrdl. „Na muže s mocí,“ zopakoval. Zamračila se. „Je mi líto, ale nejsi v postavení, kdy mi můžeš rozkazovat,“ usmál se děsivě. Zvedl se z křesla za stolem a vydal se k ní. „Doufal jsem, že budeš po takové době milejší,“ prohlížel si jí. Líbila se mu ta zlost v jejím pohledu. „Vyrostla si do krásy,“ přejel jí konečky prstů po tváři. Zaskřípala zuby. Cjvíli jí pozoroval a pak se pobaveně rozesmál. Ruka jí vystřelila nahoru, ale on byl rychlejší. Chytil jí dřív, než ho mohla uhodit a ruku jí zkroutil za zády. Udivila jí jeho síla. Nejen, že jí tím znehybněl, ale zároveň jí k sobě přitiskl. Po tváři jí přelétlo zděšení, které se v mžiku změnilo ve vztek. Upřeně se jí zadíval do zlatavých očí. Zadržela dech a napnula se jako struna. V tu chvíli jí pustil.
„Dobrá, zanecháme vřelých pozdravů,“ otočil se a ze stolu sebral list pergamenu. „Dám ti těď na výběr dvě možnosti, tak poslouchej dobře, nebudu se opakovat,“ odmlčel se než kývla.
„První možnost je, že tě, pošlu zpět mezi vojáky domu D'neve. Tvá perspektiva by byla asi taková, že možná budeš velet několika jednotkám, než tě někdo sesadí. S přihlédnutím k velikosti „vojska“ matrony D'neve, žádný zázrak,“ odmlčel se.
„A ta druhá možnost?“ zeptala se netrpělivě.
„A ano, pak je tu druhá možnost, řekl bych poněkud zajímavější, ale posouzení nechám na tobě.“
„K věci,“ odsekla. Pobavilo ho to.
„Druhá možnost je ta, že budeš pracovat pro mě. Budeš mít vlastní pokoje a budu tě učit magii. Na rozdíl od jiných dokážu ocenit hmm...jistou loajalitu. A to tak, že toho nebudeš litovat,“ posadil se na kraj stolu a založil ruce na prsou.
„Co myslíš prací pro tebe?“ zeptala se podezřívavě.
„Nic zvláštního, běžná žoldácká práce, ale chci svého člověka,“ nehodlal víc vysvětlovat. Čekal na odpověď.
„Budu pro tebe pracovat,“ odpověděla zdráhavě. „Ale děvku pro všechno ti dělat nebudu,“ dodala rozhodně.
„Příliš si fandíš,“ zasmál se. „Zatím potřebuješ ještě hodně výcviku,“ zadíval se na ní. Pak se otočil a ze stolu vzal několik knížek. „Tohle pro začátek přečti,“ podával jí je. Kývla. „Až to přečtěš, rozhodnu se, kde budeme pokračovat.“ Otočila se na podpatku a vyrazila ke dveřím. „Chlapec u dveří se postará o tvé ubytování,“ dořekl s prásknutím dveří. Pousmál se. Vše šlo jak mělo.
Líně se protáhl. „Vše šlo jak si říkal,“ promluvil směrem k prázdné pohovce. „Je ti podobná,“ před očima se mu zatím začala rýsovat postava.
„Dám ti dobrou radu,“ promluvil sedící mág, nyní jasně viditelný. „Pokud je opravdu po mě, neopovažuj se jí někdy podcenit, mohl bys zaplatit životem,“ pohrozil s chladným úsměvem.
„Neměj strach, „příteli“,“ opáčil Liern s neskrývaným výsměchem pravému významu slova přítel. „Nehodlám podcenit nikoho a nic,“ po těch slovech na něj Drexen vrhl zlostný pohled.
„Jedno ti můžu slíbit,“ pomalu se postavil, byl jen o něco menší než Liern. „Pokud uděláš jedinou chybu, budu to já, kdo ti s potěšěním zajistí pomalou smrt,“ usmál se prohnaně Drexen.
Je si příliš jistý, to není v pořádku, proběhlo hlavou Liernovi.
„Nerad bych tě zklamal, ale zatím nemám v úmyslu zemřít,“ pronesl pomalu, s klidnou tváří. „Ale budeš-li trpělivý, až budu starý a vrásčitý temný elf, rád tě nechám ukrátit mi umírání,“ vysmál se mu s naprostou vážností. Balancoval na ostří nože a věděl to moc dobře. Drexenova tvář se zkřivila a nebýt jeho obsidiánové kůže, jistě by byl rudý vzteky. Nadechl se, jak se snažil získat sebekontrolu zpět.
„Nebudu tě potřebovat už dlouho,“ procedil mezi zuby a s prásknutím dveří napůl vyběhl z místnosti.
„Skutečně jste si podobní,“ Liern si povzdechl. Chvíli tam jen tak stál a přehrával si obě setkání dokola. Čeká mě ještě mnoho práce, proběhlo mu hlavou.

Clapci, který nyní vedl Arax městem nemohlo být ani pětadvacet let, na poměry temných elfů byl ještě dítě. Odhadovala, že bude nejméně dvakrát starší než on. Se svými skoro padesáti lety byla i ona sama ještě velmi mladá na elfí měřítka. Ale svět temných elfů nebral příliš ohledy na věk.
Vyhnuli se, očividně záměřně, několika živějším místům. Prošli zapadlými uličkami, až dorazili k široké římse táhnoutcí se po obvodu jeskyně, v níž se město nacházelo. Rozšklebená propast byla připomínkou Času strastí, krátkému období kdy magie přestala fungovat. Město se nikdy úplně nezotavilo. Na druhou stranu byla propast lákadlem přílěžitostných odvážlivců, kteří v troskách hledali pohřbené poklady a cennosti a zároveň také příhodným místem, kde mohl zmizet nepohodlný rival.
Po chvíli došli k polorozbořené bráně ve zdi táhnoutcí se od stěny jeskyně kokraji propasti, znaky domu byly pečlivě odstraněny, ale vše napovídalo, že se jednalo o dům mocného rodu.
"To je ono?" zeptala se nepřítomně.
"Hmmp," kývl. Vztekle se na něj otočila. "A..ano, paní," zakňoural pokorně. Prošli bránou a spatřlili dvě budovy, které tu zůstaly, byly zřejmě jen vedlejší, hlavní budova nejspíš stávala tam, kde teď zela temnota propasti.
"Ještě něco?" zeptala se Arax netrpělivě.
"Tamten je připravený pro vás, paní," ukázal zdráhavě na menší budovu u zdi jeskyně. Podívala se zkoumavě na umě vytesnaý domek a pak zpět na svého průvodce. "To je vše, paní," vysoukal ze sebe.
"Tak zmiz," vyštěkla. Obešla nevelké prostranství dokola a zastavila se u rozbořené kaple. Určitě bývala krásná, pomyslela si. Nenašla žádné znaky bohyně, které byla zasvěcena, ale nepochybovala, že to byla Lloth, pavoučí královna, krásná, zrádná a milující chaos a intriky. Jistě by ji nepotěšilo, že byla její kaple těď dobrá leda jako doupě drobné havěti. Arax se nad tou myšlenkou pousmála. Přešla ke kraji propasti. Byl odsud výhled na propast i na velkou část města. Jak na obvodu propasti, tak v ní tančilo mnoho fialových světélek. Tyto planemy, vykouzlené temnými elfy dávali městu zvláštní, přízračné vzezření.
"Hezké, že," ozval se jí za zády hlas. Otočila se a spatřila drowa v kožených kalhotech a volné černé haleně. "Liern říkal, že přijdeš," dodal a založil si ruce na hrudi.
Pohodila hlavou a upřela na něj zlatavé oči. "A?"
Jen pokrčil rameny. "Ta je tvoje," ukázal za sebe, směrem k menší budově, kterou jí ukázal i chlapec.
"Vím,"odvětila ledabyle a vykročila tím směrem. Když elfa míjela, chytil jí náhle za předloktí. Stáli k sobě téměř zády.
"Aby bylo jasno," promluvil tiše. "Tady nejsi o nic lepší než já, nebo kdokoliv jiný," v jeho hlase zněla hrozba. "A pokud to nebudeš respektovat..." nechal slova viset ve vzduchu. Oba byli připravení k útoku, cítila to na jeho stisku. Přemýšlela, zda by mělo cenu s ním bojovat, ale myšlenku zavrhla. Čekala na sebemenší náznak. Nepřišel. Pustil jí a napětí to tam. Odešla a ani se neohlédla. Jednou bude litovat, pomyslela si. Společnost temných elfů byla čistě matriarchální a pokud by se takhle choval k jakékoliv kněžce, nejspíš by mu vyřízla z hrudi ještě horké, tlukoucí srdce. Ona však nyní byla jen pouhá bojovnice bez rodu.

Uvnitř byl stroze vybavený jeden větší pokoj. Postel, stůl, židle, skříň a nic víc. Na akademii by podobný pokoj sdílela s dalšími studentkami.
"Pro začátek to ujde," rozhlížela se. Všimla si svých několika málo věcí, které jí sem Liern nechal donést. Liern, zopakovala v duchu. Rozzuřilo jí, jak se k ní choval. Nevěděla, co od něj čekat, ale nejvíc jí vrtal hlavou motiv toho všeho. Pochybovala, že to dělal jen ze sentimentality, ta rozhodně nebyla silnou stránkou drowů. Odsunula myšlenky na Lierna stranou, lehla si na postel a nohy přehodila přes pelest. Byl to dlouhý den. Vytáhla z pod haleny slabě bíle zářící náhrdelník a sáhla náhodně po jedné z knížek. Světla z náhrdelníku bylo málo, ale pro její oči, prřizpůsobené na věčnou temnotu podzemí, to více než stačilo.