FAKT

 ^{Jako už pokolikáté „visím“. Dnes mám pech. Jsem naštvanej, taťka zase nepřijede a já trhám třetí návnadu. Jdu domů – i když domů – co to vlastně je? Miki se třepe a kňučí, vždycky když prší, tak se třepe – chudák. Ona je fakt zima, a tak má takový záchvaty třesu. Je mi ho líto, kouká na mě z trávy těma krásnýma očima. Už to pozná, když končím, a tak má radost. Anténa vztyčena – to je jeho ocas, který je vidět ve vysoké trávě, jak maják, jak tyč na prapor. Je krásnej – myslím tedy, celej Mikeš, viď Mikeši – no půjdeme a „plunk“, zvuk jak zátka od vína, to jsem rozpojil prut. Krásnej zvuk, možná podle něj to pozná. Rotvajler - tedy jezevec, jakoby křížený s rotvikem – originální krasavec. Pamatuji si ten den, co jsem si ho odnesl – taková kulička s anténkou. Chudáček – jeho brácha hnědej už byl skoro 2x větší, bo ho nepustil k cecku. Usnul jsem s ním v proutěném křesle ve forhousu chalupy u známých vod taťky. No a to bylo asi to rozhodující, že ho mám. Do bytu 2 + 1, kde jsme tři sourozenci a mamka a tehdá i taťka, co o vše přišel a neměl kde bydlet, nechtěla mamka ani taťka ani slyšet.}

^{Brácha Zdeňa mu jednou v rozmaru dal přezdívku „Král Varlatán“, to protože má velký kulky a že je má ošoupané. Von je to „nízkej typ“, takovej válec na čtyřech mohutnejch nohách. Prostě velkej jezevčík – jak jsem říkal – rotvikojezevec.}

^{Tak jdem – taky jsem úplně mokrej – ale co „doma“. Franta zvaný „Áchch“ nás i s mamkou vyhodil a teď bydlíme mezi harampádím ve „vypůjčeným bytě“, tedy spíš ve skladišti. Mamka zas dva dny pařila, a když jsem přišel ze školy, spala (jako obvykle) v pokoji, který „vůní“ připomíná hospodu u CECKA. Něco mlela a akorát jsem si všiml, že má moncla, a zase na levé straně. To byl František „dobrota“, udatný pravák, co mlátí ženský. Minule ho mamka nakopla mezi nohy, ale podruhé se jaksi netrefila a vykopla nohou sklo ze dveří. Romantika ožralců. Teď jí na tu nohu budou dávat kůži z prdele či co. Prdím na to! A navíc, taťka zase nepřijede. Už to dvakrát slíbil. Bydlí teď u babičky a nemá peníze. Jináč je fajn, bo (jak říká) mě hodně naučil o přírodě. On studuje to DUCHOVNO. Teď jsem naštvanej, tak říkám DUC a HOVNO. Jeden z pekla, druhý z nebe a NIC tu na zemi, teď prší – nejedl jsem od rána.}

^{Doma opilá matka, která mě zas bude objímat a já budu muset čuchat ten čpící smrad její kůže a tam někde v kraji uhlí taťka mezi kříži s plnou pusou BOHA.}

^{…………….MIKI………………… to je BŮH!!!}

^{Ten je tady se mnou a líže mi mokrou tvář, trochu od deště, trochu od slz. Déšť sílí a slzy slábnou. Zítra jdu zas – viď MIKI – no půjdeme zase, že jo. Při té jeho radostné chůzi se vrtí jak WOBLER (vláčecí nástraha na ryby). To je tím, že je tak dlouhej a podvozek (jak říká taťka) táhne skoro po zemi. Varlatán je prostě boží. I můj prut je boží, nejlepší materiál na trhu, zakoupen matkou, coby odpustek za hříchy. Být hladový – ale svobodný, není v mých letech špatné. Brácha dusí Ramštajny a maka v rohu s tváří pomačkané igelitky – hlavně že je tu jídlo. Někdy mám záchvaty smíchu, bo se na to nemůžu dívat. Vana a do postele zásadně s ohřívadlem MIKIM. Chrápe jak starej chlap a pokaždé – tedy skoro pokaždé běží nějaký divný závod. Leží na boku a peláší nohama a kňučí a funí. Otvírám mu oko………… jak se může dívat do hlavy? Má to celý bílý, je to děsivé, ale vždy znovu musím tuto skutečnost zkontrolovat, abych se otřepal a krásně se bál. Zítra bych jel na přehradu, ale sám a s MIKIM? Vlakem?, já nevím, chrrr..……}

^{Nemám žádné sny. Ráno – zas ta vyblblá škola. Svět se posral. Den má 24 hodin a učitelka (vlastně všichni – krom jednoho borce) si myslí, že – nebo mají představu, že se musíme učit ve škole, pak doma a asi ještě i když spíme. Každý den cpu něco do hlavy, abych to zítra zase zapomněl. Vůbec nechápu, na co tolik učení. To jsou normálně fanatici! Každý učitel je magor – nejdůležitější je to, co učí – jakoby neexistovalo nic, jen čeština nebo fyzika nebo to je jedno co. Učitelé jsou nejdůležitější lidé na světě, jakoby neexistovalo nic jiného! Bolí mě z toho hlava už teď.}

^{Konečně po škole. Opouštím budovu plnou nejdůležitějších dospěláků – bez kterých by svět prostě neexistoval. Fakáč – je pátek – hurá na ryby.}

^{Taťka je ve dveřích !!!!!! a MIKI se míní zbláznit radostí. Tak von mě jen zkoušel, …co vydržím. Tatí ...tatí..., jasně, jedem na přehradu, že si to chtěl říct? Někdy je fakt jak „RADAR“ s NASH, co všechno ví dopředu.}

^{MIKEŠ – můj Bůh je šťastnej a já ... taky. Včera pršelo a byla zima. Dnes je teplo a svítí slunce – DVAKRÁT – ve mně i venku. Dneska taťkovi ukážu, jak se chytaj ryby. Dnes mu ukážu, jak chytá profík. Teď to zkrátím – hrozný, ani ťuk, to je tak vždycky, když chci někomu ukázat, jak umím chytat. A ten někdo je můj táta, to mě tak štve!!, tak štve! A on pořád ty svý řeči, že je fajm, že se konečně zase vidíme. a že mě má rád a že je krásně a že mi věří a že je šťastný. Jak mi může věřit, když mi nic nejde, už mě to fakt štve. Né, MIKEŠKU – na tebe se nezlobím – to víš že jo – ty můj blbečku. Tak mi olízne slzu.}

^{Prdím na to, stejně už nic nechytnu. A taťka si mě dobírá: tak co, někdo říkal, že je profík a že mi to ukáže, já tu valím takovou dálku a tu takový vztekloun. Zase si to utrhl, nebuď nervózní. Kde máš to lanko? Sakra, já ho nechal na tom starým místě. To je v prdeli, no nic, musím tam dát tu gumovou potvoru, poslední návnadu, co mám. Normálně bych ji tam asi nikdy nedal Taťka už se na to asi nemůže dívat, a tak jde dopředu. Stojí s MIKIM u splavu 50 m vepředu. Mně už je všechno jedno a zkusím to tady ještě na tý špici. Taťka tam nechtěl jít – bo je tam moc bahna a mně je to jedno.}

^{Stojím po kotníky v bahně a je mi tak krásně všechno jedno. Mamka je opilec, taťka mi nevěří a MIKI je ...nevěrný. Jsem tu „sám“, hážu návnadu do vody a představuji si, jak mě natáčí na kameru. A tak dělám „pózy“. Je mi tak krásně smutně. Natáčí mě z boku, a tak špulím pusu a vidím se zpoza tý kamery. Jako bych odešel ze svého těla a pozoroval se kamerou z břehu. No to je pohled, po kotníky v bahně, ale suprovej postoj a profesionální styl. Vkládám vše do „pocukávání“ a představuji si, že jsem jak ryba. Sakra, před chvílí jsem se pozoroval ze břehu a teď už jsem v představě ta ryba.}

^{Bum...rána do prutu ……....ŽE BY? ……. RYBA?}

^{Jasně, je tam. Jééééé, ta táhne. Nechci křičet, a tak kývám hlavou jak postiženec. Taťka mě vidí a pomaličku, pomaličku jde za mnou. Připadá mi, že je kilometr daleko. Už ho i slyším. „Beztak nějaký prcek“. Tatíí, to je velký. Už je u mě...v tom bahně, asi mi uvěřil. Asi né, bo se poťouchle usmívá a má narážky, že nadělám. Zase zabrala a málem jsem „šel“ za ní, úplně mi narovnala prut. Teď je nahoře, žbluňk, ploutvička. „No vidíš, je to prcek“. Fakt taková malá ploutev a takový tlak – jak pytel brambor. Znova uniká do křoví – musím ji otočit. Povedlo se. Jde dolů...sakra to je hloubka, to bych nikdy neřekl. Už je blíž a taťka stresuje. To von vždycky udílí rady!!! Jako: pomalu, nezdvihej ji na hladinu, bacha, nepouštěj ji do toho křoví. Sakra, ale ona tam jede sama a já to nemůžu ovlivnit. Teď je nahoře, tý brďo, to je macek. Teď už se třepe i taťka. Nemám podběrák...stejně by se jí tam vešla akorát hlava. Do prdele, teď ju nesmím ztratit, kvůli taťkovi, vždyť on mi věří. Necítím ruce a nohy „nemám“. Teď a nebo nikdy. Je na boku, na hladině - bože, to je macek a já mám osmnáctku silon. Stačí jedno cuknutí a je fuč. To bych radši umřel. Nechám ji jít ještě dolů, a pak až ji zdvihnu znova na bok, musím tady na mělčinu... a pak po ní třeba skočím...to mi je jedno. Je zas nahoře, ale jede do křaku, taťka něco říká...neslyším, je takové TICHO. Jakoby se zastavil čas. Vidím pod sebou vyplašeného MIKIHO, jak na mě upřeně vzhlíží. Bože, MIKEŠKU - pomoz mi! Prut je ohnutý na maximum. Musím, nesmí do křaku. Vydrží to silon? Stačí jedno cuknutí hlavou? Jede jak lopata po hladině. Chytla „šfung“ a valí taťkovi pod nohy.}

^{Taťka už je dávno ticho! A vrhá se k rybě. Bláto nebláto, voda nevoda. Duchovno neduchovno. To je rychlost hokejového brankáře. On za hlavu, já tak tak objímám volnou rukou ocas a valíme do „bezpečí“. Směju se a brečím dohromady, snažíme se rychle, ale padáme, kloužeme, taťka nohou do bahna až po koleno, já padám na bok a rychle nahoru a krok za krokem. To byla věčnost, vteřina jak hodina, jak ve zpomaleném filmu. Všechno si do detailu pamatuji, i ty oči od táty a MIKIHO, co se mi pletl pod nohama a štěkal.}

^{Fúúúj, oddechuji a nemůžu tomu uvěřit. To není možný, ta je tak velká, tak krásná, tatííí, já nemám nohy a ruce se mi třesou, nemůžu zastavit tělo. Klečím nad tou nádherou a hladím ji. Taková tlama, a to oko jak pingpongový míček. Mikeš mi líže tvář a prská na rybu – nevoní mu – ale mně se hrozně líbí. Ještě před chvílí bylo všechno na světě na ..... nic.}

^{DOMA OŽRALÁ MAMKA …..a.…TAŤKA DALEKO.}

^{A teď má taťka slzu v oku a snaží se tvářit dospěle, ale von je to kluk – stejný jako já. Taky se třepe jak osika. A ten nevěrný MIKI ho olizuje.}

^{Tak jsem tenkrát chytil tu velkou rybu.}

^{Všechno je fakt pravda.}

^{Věřte mi, vždyť mi je teprve 14. let a neumím lhát.}

             ^{Akorát si představuju …..že mě natáčí na kameru.}

                        ^{a akorát si představuju ………jak je se mnou taťka.}

^{Ale MIKEŠ – můj BŮH ….. ten tam se mnou byl.}

                                       ^{Ten Vám to dosvědčí ……….…..…FAKT!}