Bez velkých slov

^{Pravidelně jezdím za maminkou na sever do kraje mokřadů a šedých domů, kde kluci si malují oči uhelným prachem. Projíždím přes Brrrr….no a mám vždy dost času při přestupu.}

^{Mám už v tradici meditovat před nádražím u plakátu, kouřit a pozorovat to lidské hemženíčko. Jednou takhle stojím a blaženě kouřím, když tu s boku vidím bezdomovce jak všude somruje cigárko …a už, už se ke mně šourá a už, už se mu sune s pusy „máš cigaretu?“. Bez otočení a vlastně aniž by to dořekl, vyhrknu dost razantně „nemám!“. Leze mi to totiž na nervy, tady to otravování, když si přeci tak krásně medituji, a navíc nemám rád, když lidi dělají to, co už dávno vím, že udělají. Není tam žádné překvapení a je to nuda. Tak si bla, bla, bla pro sebe a do sebe mluvím ….a …aaáách náhle mi to došlo, …náhle jsem se načapal. To je hrůza, ve vědomí, ve svém srdci jsem pln Lásky a když přijde k realizaci, k tomu jak to dokázat …tak se načapu, jak jsem ten „starý“ a žijící v ne-Lásce.}

^{Boóóžinku o blbou cigaretu, Božinku co teď? …naštěstí si uvědomuji, že nikdy není pozdě a že se dá vždy a vše napravit! A tak se už na sebe nezlobím a s úsměvem si beru cigaretu do dlaně a jdu za ním, že ho pěkně překvapím a udělám srandu. Je teď uprostřed velkého placu před nádražím, něčím velmi zaujat. Připlížím se ze zadu a vyhrknu „máš cigaretu?“. Chudák …polekal se a začal zmatkovat, vypadli mu věci s ruky, nevěděl co dříve, koukal na zem, pak na mě. Pak začal sbírat se země věci, co mu vypadli s rukou a s podpaždí a já nevím ještě vodkaď. Lidi kolem, co jich před nádražím chodí houfy, se zastavovali a koukali, že snad chci okrást, nebo ublížit bezdomovci. To byl trapas, ty lidi kolem a vyděšený bezdomovec. Když to posbíral, tak se postavil a s krásnýma očima řekl něžně: „nemám pane“ a bylo vidět jak je mu to fakt líto. Nezapomněl jsem na svůj původní úmysl ho překvapit a tak jsem otevřel dlaň, a podal mu ten poklad v ní. Pochopil můj vtip a s úsměvem kýval hlavou a lid také pochopil a začal se rozcházet. Vzal si mou nabídnutou cigaretu do plných rukou všelijakého harampádí a byl velmi rád. Všiml jsem si, že nejvíce v těch rukách „ošetřoval“ prupisku! Říkám „je rozbitá?“ On:„…co? …ne, ne, …jen se, jak spadla na zem, ulomil ten držáček, víte …lekl jsem se pane, …lekl jsem se jak jste mě oslovil“. Se slovy promiňte, že jsem vás vyděsil, jsem odcházel dokouřit tu svou cigaretku, do svého teritoria, pod reklamní plakát. Dále jsem ho však sledoval jak v těch rukách všechno a de-fakto nic neustále přehazuje a jak mu cigárko už pěkně hoří a dýmeček šimrá víčka. Stále mi znělo v uších a srdci jak řekl: ……..„lekl jsem se jak jste mě oslovil“.}

^{Hmm …bezďák, …čekal bych cokoli, ale vyřkl to velmi klidně, jak vzdělaný a inteligentní člověk s takovým krásným a jemným tónem. To už mě "pohladila" Láska a já věděl O CO DE. Našel jsem si ho „očima“ a začal ho pozorovat. Stál u takového většího parapetu, co vytvářel obrubník podzemního schodiště a na kusy pomačkaných papírků si neustále něco čmáral s tou „pochroumanou“ prupiskou. Chvíli koukal po lidech …něco zapsal, pak zdvihl hlavu a koukal jakoby do nebe …a zase něco zapsal a tak pořád dokola. Dokouřil jsem, tipl vajgla a šel na vlak, samozřejmě kolem něj, a samozřejmě úmyslně!}

^{Já: …píšete?}

             ^{On: …píšu, …nooo …takový spíš poznámky…}

                        ^{Já: …napište knihu!!! …budete bohatý a zajištěný…}

                                      ^{On: …noóó vlastně ….chtěl bych!!!}

                                               ^{Já: …já vím!!! …tak napište knihu!!!}

^{Mrknul jsem na něj, poplácal po rameni, otočil se a šel. Ještě jsem slyšel „hej hej“ tak jsem se, už vzdálen, otočil a on: „kdo jste?“ …nenapadlo mě nic jiného než mlčky roztáhnout ruce a zdvihnout hlavu k nebi tak jak to dělal on.}

^{Než se stačil dál na cokoli zeptat …byl jsem na peróně a krmil své bříško i bříška holoubků. Bylo jich devět a každý úplně jiný, všichni střídavě klovali a vrkali „děkúú …ju …ú, děkuú …jú …ú. Bylo mi moc hezky a byl jsem zase ten "nový" s Láskou a porozuměním v srdci.}

^{Sešel se rok s rokem a já zase stojím u plakátu. Pravda sice už jako nekuřák, ale je to moje stabilní místo a krásně se tu medituje.}

^{Nějaký pěkně oblečený pán, zřejmě velmi dobře zajištěný, mi „vlezl“ do oka. Obchází bezdomovce a každému něco dává a už se šine i ke mně se slovy „chceš cigaretu?“ koukám jak zjevený na ty „slova“, krásný bílý fousy a tu krásnou jiskru v oku co přeci znám. Nechci …ale kdybys měl prupisku? A než jsem to dořekl „rozbalil“ s natažené dlaně tu starou ošumělou prupisku s ulomeným držáčkem.}

^{Pak jen oba vlhké oči, beze slov, strčil mi ještě něco do ruky, poplácal mě po rameni, roztáhl ruce a dlouze se zadíval do nebe a dřív než jsem si dal vše dohromady zmizel v davu.}

^{Teď už sedím v tudum, tudum vláčku a prohlížím si co strčil mi do ruky: …krásnou modrou knihu s názvem:}

  ^{"JAK JSEM POTKAL ANDĚLA“}

^{na zadní straně Anděl s roztaženýma „rukama“}

^a citát:

  ^{Někteří z nás jsou jakoby „ZAKLETÍ“}

^{a nemohou se}

       ^{- byť sebevíc by chtěly -}

^{nemohou se sami vysvobodit.}

^{Někteří mají tu sílu TO učinit.}        

^{Někteří jsme to, někteří TO a někteří jsme to i TO.}

^{MY všichni však může být, pro někoho druhého,}

^{…kdykoli!!! Opravdu kdykoli!!! …potencionální ANDĚL*}

^{Buďte proto vždy v Pozornosti!!!}