Proč?

Jo, láska je statistický zázrak. Zvláštní je, že i když to všichni vědí, ještě pořád jsme si na to nezvykli. Evolucí vyselektovaná frustrace (ženoucí nás do dalších pokusů) stále vládne nad kognitivním porozuměním hře. Vždyť hledání souladnosti by mohla provázet i radost: podívejme, skoro se to stalo! Ale když člověk vsadí a prohraje o jedno číslo, taky se neraduje, že příště se to už povede. Co vlastně doopravdy prohráváme? Svůj čas? Tím, že jsme se mohli věnovat něčemu jinému? Copak je čas jednostranné lásky ztracený? Poznáváme sami sebe, po čem toužíme - kdybychom to dostali hned, nemuseli bychom o tom přemýšlet a nechali se vést pouhým silným citem, který neumí rozpoznat iluzi. Příště to bude díky téhle vrstvě jiné.*

S láskou :)