Ženo

Už včera jsem cítil, jen jedno – MILOVAT TĚ!
    
Byli jsme nahatí a tanečním krokem vešli mezi tisíce živých květů. Udivilo mě, že onen čtyřlístek, co spatřoval jsem ve středu dvojrozměrného obrazu, je teď, když můžeme vnímat i třetí rozměr, obrovská květina, která nad loukou trčí pět metrů vysoko. Vrhá na louku květin stín ve tvaru kříže a tak jsem tě do toho stínu položil a zašeptal „neboj se DRAHÁ“. 
    
Položil jsem Tě na bříško do chladivě šimrajících květinek. Roztáhla si ruce jak anděl a nožky také. Stín byl kříž a ty anděl na kříži.  Slunce ti zalévalo ručičky které vypadali jako křídla. Dlaně si vytočila proti slunci a čekala na mé. Ve středu květu prošlo světlo na tvůj kvíteček Lotosový a perlivě zlatavě se mihotal jak odlesk od zrcátka. Chtěl bych se koukat na tu nádheru coby duše, ale nešlo odolat tvému nádhernému tělu a volajícímu kvítečku. A tak jsem celý rozechvělý na tě ulehl a vložil své pěsti ve tvé dlaně. Vsála si mi tykadélko až ke svému srdci a začal tak ŠÍLENÝ REJ miliónů milenců. Na tom „kříži“ jsem tě milovat až jsem omdléval a plakal štěstím a křičel bolestí a Ty jsi „DRŽELA“ – UMŘELA BYS PRO MĚ!! Je to největší „ČEST“, která se mi kdy dostala - naprostá nesobeckost a oddání se a zároveň totální důvěra odevzdat mi svůj život. Vzpomněl jsem si jak si náhle řekla: „tak se roztrhnu – no a co“. Nohy jsem měl obtočené kolem Tvých, až jsem omdlel slastí – vystřelil jsem do Tebe a našel se až za chvíli, jak ležím „mrtvý“ a ty ve své ručičce mé znavené tykadélko. JEN VE TVÉ RUCE – JE TAK KRÁSNÝ.    

Nicméně to bylo vše co s posledních tvých sil si dokázala a pak si umdlela únavou. Tryskaly z tebe vodopádky a já se k smrti o tě bál a tak mě napadla jediná věc. Vzal jsem ti tvou ručičku,  co tak láskyplně mi držela mé unavené tykadélko, a hledal tep srdce, a a našel.

Žije …….štěstím jsem plakal, ale spěchal, aby nebylo pozdě a tak jak Tarzan šplhal po stonku čtyřlístku nahoru do květu a vlékl tě za sebou naprosto bez vlády. Držel jsem tě jen za zápěstí a čím jsem byl výše, tím více se bál, že musím, protože pád dolů – ani pomyslet! A tak jakmile jsem tě překulil od květu, věděl jsem, že je vyhráno.

Vnitřní kalíšek byl hluboký, jak MY i prostor pro DVA. Byla jsi pořád bez vlády a jen si se pořád snažila, chuďátko moje – zlatíčko – tak moc jsem tě litoval jen si se snažila ručičkou se zachytit za mé tykadélko. Posadil jsem tě do středu a nohy v turka a tělo bezvládné a hlavička ti visela jako Kristu na kříži. Viděl jsem ve středu kalichu BÍLÉ PRUSVITNÉ tykadélko (PESTÍČEK) a posadil tě na něj. Byla to přesná kopie mého tykadélka a ty jsi se prvně narovnala jako když mráz ti přejede po zádech. Pestíček byl v Tvém kvítečku. Držel jsem ti ještě bezvládnou hlavičku i rtíčky se už usmívaly a tvá ručička konečně nalezla mé živé tykadélko a tak si „zespod“ měla v sobě to tykadélko čtyřlístku a pusinkou mi sála mé. Pila a sála si spodem i vrchem jak miminko, co dlouho nechali o hladu.  
    
Začala si dostávat sílu, což jsem poznal záhy na sobě - až to bolelo - jak maminku prs – když „HLADOVEC“ saje – ale krásná bolest!!!  Rovnaly se ti záda a hlavička už pevně držela na krku. Já bolestí i slastí se musel zaťatými prsty držet okraje kalichu. Věděl jsem, že to musím vydržet – pro Tebe bych umřel – JEN ABYS ŽILA – TOLIK JSEM ti UBLÍŽIL. A představ si ŽENO - lásko má,  že i v tom stavu jsem nepopřel štíří mikro žárlivost a malilinko jsem žárlil na krásný průhledný pestíček a zároveň ti TO MOC a MOC PŘÁL.

Byla to asi největší zkouška. Ty jsi rychle rostla a přiváděla mě do šílenství. Střídavě jsi mě pila přes tykadélko, vrtěla zadečkem a nadechovala se nad hladinou, aby si se vzápětí zase vnořila do nepopsatelné rozkoše. Tak dlouho, že náhle si začala vzlykat a plakat a já pochopil, že mě miluješ s BOHEM. V tu chvíli jsem odprosil BOHA za to, že malinko i více jsem žárlil. Zalilo nás slunce a teplo a pestíček se stáhl do květu. Sedl jsem si k tobě blaženě a objal tě nohama – ty vše si mi hned opakovaně vracela a šeptala: „DÉKUJI MUŽI“.   
    
A tak jsme se i fyzicky spojili s takovou samozřejmostí, že jsme tomuto vůbec nevěnovali pozornost a jen se dívali do očí a hladili si beze slov tvářičky od slz.

Položily si hlavičky na ramena a v „turku“ spočívaly.
    
A mezi našimi bříšky …..prostor
            …a v něm zářilo velikánské ZLATÉ VAJÍČKO.
                                                                           *NARODILY JSME SE*