Klíšťátko a Delfínci

Sedím na břehu moře ...dnes naposled. V takovém “koňském sedle” ...na kamení ...nebo spíše v kameni ...musel tu někdo sedávat desítky let – jak je kámen vyhlazen a vyseděn hihi ...aaa přesně do něj zapadnu. Vepředu má výčnělek a “držadlo”, aby se s “divokého Koně” nespadlo do moře pode mnou.

Tady moc rád sedávám, je to hrana zátoky, vpravo ta zátoka a vlevo už širé moře a před sebou to samé zrcadlově ...s tím, že kde sedím je na druhé straně maják.

Chodila sem semnou holčička ...nooo chodila... ...chodil jsem za NÍ já ...byl jsem prostě její nožky, ona měla ty své ochrnuté ...zvláštní ...nemohla chodit, ale když jsem si ji vzal na bříško, tak mě obejmula nožkama jako klíště ve zvláštní polokřeči a měl jsem co dělat ji pak “odepnout”. Její nožky klíšťátkové byli jako šité na mé boky a tak jsem ji nemusel ani držet, byla přilepená srdíčkem na mém jak magnet a nožkama v křeči klíšťátka držela za můj pás. Hlavičku mi dávala na rameno a já ji vždy zkontroloval pihu na krčku ...okem švidravě, ale i hmatem, a hlasem vždy pravil: “aaaa pořád tady je” a ona se vždy usmála až ji slinečky zvlhčili koutky pusinky. Věděl jsem, že kdybych tento rituál jednou neudělal, tak ... ... ... ... tak jsem ji dělal nožičky a ona mě vždy hladila tváře jako slepá, co zjišťuje zdali to jsem já. Trošku až neohrabaně mi někdy i píchla do oka ...aaa nebo schválně ...pro kontrolu, zda ještě jsem.

Tři roky jsem si ji takto nosil a byť rostla, pořád nožky pasovaly ...jak stvoření pro sebe. Láska má prostě mnoho podob, jí bylo 8.let a mě bylo za 8.let sto. Ona byla na Zemi osm let a já bez osmi sto.

Pěkně mi zapadla i do sedla a já tak měl jistotu, že výčnělek a madlo ji drží záda a nespadne mi do vody ...i když to vlastně nebylo možný, neboť ty klíšťátkové nožky držely fakt festovně.

To ona mi to místo ukázala ...jako můj přední “baťůžek” co jsem poprvé nasadil. Noooo spíše se tehdá nasadila sama. Bydlel jsem v chaloupce, kde jak říkám: “jsem už jen já a Bůh”. Pode mnou vesnička malinká, co jsem pár let jen sledoval a pozoroval s vrchu mravenečky barevné, jak se míhají v hustém pralesním porostu. Jednou mě to donutilo sejít aaa dodnes ani nevím kdo jsem byl? Tenkrát se dva dny s vesničky ozýval dětský pláč stejné frekvence ...jako když “volá” Delfínek*

Šel jsem přímo ...jako bych to ani nebyl já ...šel jsem přímo a tam Holčička aaa oči v oči, aaa jakoby jsme se znali tisíce let. Náhle ztichla a ani jsem si nevšiml, že se sešla za mnou v roji i celá vesnička. Vztáhla ke mně ručičky a já poklekačky připoklekal k ní. Objala mě a nožkama obepnula můj pás ...a měl jsem baťůžek hihi. Plakal jsem ...ale fakt krásně – proŽíval jsem Blaho nepopsatelných rozměrů. Měl jsem náhle, co mi více jak devadesát let na Zemi chybělo. Srovnalo mi to bolavá záda a “magnet” na Srdci Krásně hřál* ...aaa bylo po pláči Delfíním. Vesničané mě jen mlčky hladili ...po jednom v zástupu a pokyvovali beze slov, jako by věděli, co já tenkrát ne.

...nooo a hned ten první den na západ slunce mi nataženou ručkou ukazovala směr kam jít. Od té doby jsme sem chodili pravidelně každý den na západ Slunce. Holčička nemluvila a i když koukala, byla jakoby slepá, protože jak jsem už říkal, mě ošahávala a hladila a pusinkovala, jakoby neměla očima zaměřeno, jako by neviděla ...a očuchávala do prázdna a když se dotkla nosánkem, tak ucukla, jako pejsek ve tmě. Dělal jsem ji to taky ...jak Opička ...aaa to se ji moc líbilo a šťuřila se až ji slinky tekly s koutků a skapávali do míst, kde jsme měli spojené Srdíčka* Nemohl jsem mít ani sebemenší špatnou myšlenku! Všechno hned cítila, byla jak mé Srdce venku vystrčené přede mnou! Ze začátku jsem to i schválně zkoušel a bylo to pro mě až k neuvěření. Stačila myšlenka, že třeba zakopnu a hned se přimáčkla! Při myšlence, že už bude brzy tma, mi zakryla oči a vzápětí prstíkama otvírala, za víčka, oči ...až to bylo komické. Když jsem pomyslel třeba na nebezpečí ...VŽDY VĚDĚLA a dala najevo, že to tak prostě NENÍ. Nooo a myšlenka na zvíře – věděla o jaké jde a předvedla aaa atak dále a tak dále. Později jsem to už nezkoušel, jen se někdy načapal ...tedy ONA mě načapala, že jsem byl jinde než Tady a Teď.

Sem na skálu jsme ze sedla koňského chodili krmit Delfínky ...tedy ONA mi to tak “vysvětlovala”, aniž by vydala jediný zvuk ...tedy až na ten zvláštní ...Delfíní ...co mě tenkrát prvně zavolal a já sešel “od Boha” dolů do vesničky za Klíšťátkem a k Lidem.

Tři roky vždy velmi podobný rituál, kdy Klíšťátko krmí na skále Delfínky. V sedě na sedle jsem ji vždy otočil a držel pod hrudníčkem tak, aby mohla hladit hladinu moře a “zpívat” Delfínkům ...bylo to vždy na večer a pak krásně a dlouho spala. Maminku neměla, byly jí vlastně všechny Ženy ve vesničce. Kdysi ji našli prokřehlou, malinkou na břehu moře a nevěděli vůbec, odkud se vzala. Ale jak víte, tyto národy nic neřeší a berou to, jak to je, že to tak prostě má být, že je to Boží Dílo. Ženy a Muži měli holé hlavy aaa moc jim to slušelo! Klíšťátko bydlelo u Ženy co neměla vlastní děti, v kulaté chatrči uprostřed vesničky, kde měli všichni blízko. Klíšťátko defakto pořád jen spalo, nikdo nevěděl co to byla za “nemoc” a ani to nikoho nikdy nenapadlo, že by se měla nějak léčit! Vypadala moc hezky! Svítily ji očíčka ...tedy pokud nespala a jen tiše ležela a vlastně jakoby čekala až vždy přijdu a nakrmíme spolu Delfínky. Něco jim tam do té vody dávala ...možná JAKOŽE ...pěstičku sevřenou, abych jako já a ostatní neviděl a vždy významně poukázala na tu pěstičku aaa šup obejmout nožkama, nasadit baťůžek a jdeme. Chtěla být jen zepředu – nic jiného prostě nefungovalo. A tak se s toho stal zvyk, kdy jsem se po kolenou přihnul k ní a šup zamknuté nožičky na zámek co nechodí, ale umí tento “zamyky zamk” aaa už jsem měl pěstičku před očima tak blízko, že jsem nic neviděl ...ale to mi nikdy nevadilo ...měla Radost a trvalo to vždy jen chvíli, než ten svůj poklad schovala mezi naše srdíčka.

Nad vodou byla nemotorná a bez pomoci by si fakt nevěděla rady. Měl jsem tak možnost sledovat její trošku zdeformované tělíčko, a tu OBRsnahu udržet trup nad vodu, a pak to Ticho a zaujetí s jakým vkládala dlaničku do moře a vždy dost dlouho čekala, než ji pod hladinou otevřela ...pak mě neohrabaně poplácala po hřbetu ruky, kterou jsem měl pod jejím hrudníčkem, na znamení “a hotovo jest” pak se zase přivinula a seděli jsme už vlastně, řekl bych, kvůli mě. Bylo tam a nám vždy moc Krásně a Blaženě. Slunce zašlo za moře a pan maják se rožnul aaa to už jsme šli zpět do vesničky. Často už usnula a spala po cestě zpět, byla jak gumička vláčná, ale jen stačila myšlenka, nebo pohyb navíc a hned zatla klíšťátkové nožky do boků, až to zabolelo. Někdy to byla sranda při “odstrojování”. Než zjistila, že už je v pelíšku, tak i po delší dobu trvalo, než se podařilo ji “odepnout” nožky. Tady jsem se velmi a i nahlas nasmál – bylo to někdy fakt srandovní a často to nešlo napoprvé a tak jsem se i několikrát třeba svalil na bok i s ní a moc se smál. Smála se i Žena ...tiše a často i ze slzami v očích ...někdy jsem měl poCIT, že mi tak už zůstane napořád. Pak jsme se Ženou vypily čajíček a sledovali Blažený spánek Holčičky ...jakoby s jiného Světa.

Po třech letech jsem o tom všem takto přemítal a držel pevně “krmičku s jiného Světa” nad hladinou Moře. Stejný večer ...jako už 1000 minulých ...nooo jooo ...už je to určitě 1000 dní. Tak mě to tenkrát v úžase napadlo a v tom se vynořil šňupáček Delfínka a zdvihl dlaničku Klíšťátka nad hladinu. Vůbec jsem se nelekl a Klíšťátko sebou ani nehnulo, ani jediný sval se ji nepohnul v tělíčku. Divil jsem se jenom tomu ...že se nedivím* ... ... ...tak přeci... ... ...  ... ... ... během chvíle jich bylo na desítky kolem a zpívali a všichni se střídali jak v zástupu, aby se na ně dostalo a mohli se dotknout té dlaničky a vzít si kousek toho tajemství, které jim vkládala do vody už 1000 dní. Byl jsem jen pozorovatel úžasného divadla. Delfínci ukazovali své bříška ...moc se mi líbil jeden puntíkovaný a taky jeden světlemodrý jak nebe ...a vůbec všichni byli krásní, ale každý snad jiného druhu ...či co?! Tentokráte mě už ruka začala bolet, ale nechtěl jsem ani mrknout! Já tam prostě jakoby nebyl a nechtěl jsem, aby se kdokoli lekl ...včetně mě samého…………………

……………….Dnes VÍM, že už je můj den a že mě Tatínek Bůh volá k sobě, je konec mé práce tady na Zemi a VÍM něco podobného co vědělo Klíšťátko tenkrát, když přišli Delfínci. Tenkrát jsem jen tušil, že je to Boží Dílo.

...mějte se tu krásně Lidičky, brzy zase přijdu a nezapomeňte, co říkal už náš Bratr Ježíš: “přijdou Andělé a budou vČlověku” “buďte v pozornosti, ať je poznáte”.

...jooo a co tenkráte Klíšťátko? Jak to dopadlo? ...nooo to prostě ODPLULO s Delfínky. Tenkrát jsem nemrkl ani brvou a jen jsem to vše pozoroval. Rozsvítila se jako žárovka a vyjela mi z dlaní jako mořská Panna. Chvíli ležela na dně a z toho dna na mě koukala. Měl jsem jasný CIT, že mě snad poprvé JASNĚ vidí.

Viděl jsem tenkráte nejšťastnější Lidskou tvář tady na Zemi. Viděl jsem PRAVDU* Byla TAM a já TADY, aaa než odplula, tak mi SEM, do tohoto světa, vystrčila tu svou dlaničku a významně, řekl bych převýznamně dětsky nabídla ono “krmení”. Tak jsem také převýznamně svou větší dlaní vzal tu její a uvnitř ji nechal rozvinout jako hebký tulipán. Nechala mi tak ono tajemství v mé dlani a ručička, co měnila se už v ploutvičku, pomalu pomalounku zajela do vody a pak jen jemné víření a bělounká pěna ………

Maják naproti tenkráte zhasl a až právě dnes se zase rozsvítil ...nooo jooo ...zase asi 1000 dní ...a co bylo v té dlaničce??? ...nooo přeci NIC* ...to se jen tak mezi Dětmi dělá ...však to znáte. Je to jenom JAKO* hihi

Dnes tu sedím naposled JDU DOMŮ* ...takže Dětsky, ...jenom JAKO* ...vkládám to NIC do Vašich dlaní……