Havárie - kapitola 3 - sci-fi ............ Čarodějnická škola?

Co bylo v předešlé kapitole? Manželé se pomalu zotavují po havárii. Alex a Rea (mimozemšťané) pokračují v jejich léčení. Martin se dovídá další novinky. Dozvídá se také co dalšího je čeká. Teď to jen musí nějak šetrně sdělit své ženě, ale tak aby neutrpěla šok...

Kapitola 3 Čarodějnická škola? "Martine, otevři oči! Probuď se!" ozývalo se mi tiše v hlavě. Ještě omámený spánkem začínám vnímat okolí. Opatrně otvírám oči. Cítím, že se na mně někdo dívá. Je to moje Anetka. Leží na boku a široce otevřenýma očima mě sleduje. "Ahoj miláčku, jak jsi se vyspala?" oslovil jsem ji s ůsměvem. "Výborně. Je mi docela fajn. A co ty?" uculila se. "Co já? Spíš ty, ne? Už jsi se uklidnila? "Jsem už v pohodě. Je to fakt pravda s těmi mimozemšťany? zvědavě se mě zeptala Aneta. Povzbudivě jsem se na ni usmál: "Je, ale neměj strach. Pro nás je to za daných okolností moc výhodné. Jestli se s nimi chceš poznat, stačí říct. Teda, jestli se na to cítíš." Zavrtěla hlavou: "Myslím, že už ano. To byl jen ten první náraz. Tak neuvěřitelná věc člověka fakt překvapí. Teď už vím, že to vydržím." S úlevou jsem tedy začal: "Dobře tedy... U mne v mozku je mimozemšťan. Jmenuje se Alex. Vylečil mě a informoval mě o všem, co se dělo kolem mne i o tom co se dělo s tebou." "A já? Co já?" nejistě se zeptala Aneta. Začal jsem ji uklidňovat: "Nelekej se, ale v tobě je také jeden. Spíše jedna. Máš v mozku jeho družku. Jmenuje se Rea. Chceš se s ní seznámit?" "Ráda, Martine." Alex, který vše pozorně sledoval, se mi ozval v hlavě: "Myslím Martine, že tvoje žena už všechny tyhle informace unese. Můžu říct Ree, aby začala s Anetou komunikovat?" Živě jsem mu přisvědčil: "Jo. Ať to zkusí!" "Zdravím tě, Aneto. Já jsem Rea a momentálně ´bydlím´ ve tvé hlavě. Promiň mi, že jsem si to dovolila, ale tvůj muž mi to nařídil. Bylo to opravdu nutné. Jinak bych tě nemohla oživit a vyléčit. Ale povedlo se, že ano? Když vidím jak se máš k světu, tak toho nelituji." Moje žena se rozesmála: "Prosím tě, proč bych se měla zlobit? Vždyť kdybys to neudělala, tak bych tu už nebyla. Ale teď jsem strašně napjatá, jak se to vlastně všechno seběhlo. Tak povídej!" Rea si ulehčeně oddechla. Po krátké pauze začala vyprávět: "To bylo tak: Jeli jste autem po horských serpentinách a ..." "Tak Martine. Jsem u tebe zpátky. Chvíli jsem poslouchal o čem si Rea s Anetou povídají. Moje přítelkyně jí teď vypráví o všem co se stalo. A to bude trvat dost dlouho. Tak se teď můžeme soustředit na ostatní věci. Musím tě naučit všechno co znám a ty musíš zase naučit všechno mne. Teda aspoň to, co jsi se stačil za svého života dovědět. A neboj se. Tvůj intimní život s Anetou nepotřebuju znát. Stačí, když my vysvětlíš vztahy mezi muži a ženami obecně. Ostatní mi vysvětlíš později. Myslím, že nejlepší bude, když tě budu učit v hypnotickém spánku. Tak se vše co nejlíp a nejrychleji naučíš. A až se naše ženy vypovídají, tak Rea s Anetou udělají to samé. Souhlasíš se mnou?" Alex se odmlčel a čekal co na to já řeknu. Co jsem já na to mohl říct? Samozřejmě jsem souhlasil. Přítel tedy pokračoval: "Tak tě tedy uspím a začneme. Je toho hodně. Připrav se na to, že několik dnů prospíš. Akorát občas tě probudím, aby ses mohl najíst a udělat si hygienu. Neměj strach. Doktorům to nápadné nebude. Ti jsou naopak rádi, že se tak rychle uzdravujete." Na chvíli se se odmlčel. Pak jen řekl jako by si dodával odvahy: "Tak začneme?" A hned si sám odpověděl: "Začneme." Světlo proudící oknem pokoje začalo pomalu vyhasínat. Za chvíli jsem nevěděl o světě... "Probuď se! Vstávej! Škola teorie skončila! Slyšíš mě?" Moje probuzení ze spánku bylo rychlé. Okamžitě jsem se probral: "Už jsem v pořádku. Co bude dál?" Přítel v mé hlavě poznamenal: "Nespěchej. Máme čas. Naše ženy teprve končí s učením. Pak se budeme moci seznámit všichni navzájem. Zatím se můžeš najíst. Zrovna před chvílí vám sestřička Alenka přinesla oběd, tak ať to zbytečně nevystydne." Sedl jsem si ke stolu a začal jíst. Po chvíli jsem si všiml, že moje žena je už vzhůru a po očku mě z postele sleduje. "Ty nebudeš jíst?" zeptal jsem se jí s úsměvem na tváři. Šibalsky se na mne zašklebila a jedním rázem vyskočila z postele. Přihnala se jako velká voda ke stolu a práskla sebou na židli, která bolestně zasténala. "Teda Martine, ani nevíš jakej mám obrovskej hlad!" Neohlížela se na žádný bonton a začala se cpát. Jídlo do ní padalo jako do kanálu. Přestal jsem jíst a jen jsem na ni zíral. Když vylizovala talíř od omáčky, nevydržel jsem to a škodolibě jsem se jí zeptal: "To máš takovej hlad? Nechceš i moje jídlo?" Bez řeči popadla můj talíř a pokračovala ve žranici. Překvapením se mi rozšířily zorničky očí: "Cco se děje?" S plnými ústy mi zvěstovala: "Nezlob se, ale po celou dobu učení mi vůbec nechutnalo jídlo. Vždycky jsem si jen zobla a šla zase spát. A teď jsem najednou dostala strašnej hlad!" To už jsem se ale smál na celé kolo a v hlavě jsem slyšel, jak se řehtá i Alex. Pomalu jsme se uklidňovali. Moje žena mezitím už docela způsobně dojedla. Alex si slavnostně odkašlal a začal hovořit: "Přátelé, teď bychom se konečně mohli všichni čtyři seznámit, ne? Všiml jsem si, že Aneta udiveně zakroutila hlavou. Snažil jsem se jí to vysvětlit: "Už jsi zdravá a tak si konečně můžeme popovídat všichni čtyři současně. Dřív to nešlo. Měla jsi čerstvě udělané spoje v mozku a celkově jsi na tom byla zdravotně hůř, než já. Tak jsme museli počkat až na tuhle chvíli. Abych pravdu řekl, já se s Reou taky ještě neznám." Začalo představování: "Já jsem Alex", "já jsem Rea", "já jsem Martin" a "já jsem Aneta". Po oficiálním seznámení Alex zadeklamoval jako někde na pouti: "Pozor! Pozor! Nastane přednáška!" Na chvíli se odmlčel a pak už vážným hlasem dodal: "Tak už dost legrace - začneme. Máme toho ještě mnoho na učení." Musel nás ještě chvíli uklidňovat: "Tak už toho nechte a konečně poslouchejte! Už se uklidněte! Provedli jsme vám změny v mozku, vlastně ani ne změny. Jen jsme vám propojili několik mozkových oblastí, aby vám začaly fungovat jako ty naše. Tyto oblasti jsou v mozky už dávno, ale nedospěly do takového stadia, aby začaly fungovat přirozenou cestou. My jsme ten vývoj jenom uspíšili. I když bych za to nic nedal, že spousta lidí některé z těchto schopností má. To my jsme zatím ale ve svých výzkumech nezjistili. Mohu vám dvěma slavnostně oznámit, že od nynějška jste teoreticky schopni dělat vše co my, alespoň v to doufám. Teď se budeme snažit vás tyto schopnosti používat." Aneta se chvíli ošívala a pak se stydlivě zeptala Rey: "Prosím tě, můžeme vás někdy vidět?" Alex Reu předešel: "Mohli by jste nás vidět, ale jen jako průhledné postavy. Tady na Zemi vypadáme podobně jako duchové ve vašich pohádkách. Pro vás by to mohlo být dosti strašidelné. U nás doma vypadáme jako vy, jenom na rukách a nohách máme po šesti prstech. Jó, a nemáme žádné vlasy." Přerušila nás Reina poznámka: "Mládeži, měli bychom konečně začít s praxí. Uplynulo už čtrnáct dní od začátku léčení a bylo by dobré, kdybychom mohli co nejdříve odejít z nemocnice. Včera tu byl na vizitě lékař (vy jste spali) a zmínil se zdravotní sestře, že pokud nebudou žádné zdravotní komplikace, tak vás pozítří propustí do domácího ošetřování." "To jsem moc ráda," ozvala se Aneta. "Už mám té nemocnice po krk. Jaké věci budeme dělat prakticky?" Alex začal vysvětlovat: "Tohle vás určitě bude bavit. To není jako ta suchopárná teorie. Vyzkoušíme si, jestli schopnosti, které máme u nás doma, budou fungovat tady na Zemi. K tomu musí být použita energie živého lidského těla. My jsme tady omezení, protože žádná hmotná těla nemáme. Právě proto jsme rádi, že jste s námi. S vašimi těly to můžeme vyzkoušet. Nejdříve začneme s jednoduchými úkony. Potom zkusíme i ty složitější. Jednoduché je třeba přemísťování předmětů, nebo svého vlastního těla. Začneme jednoduchými úkony. Potom zkusíme i ty složitější. Jednoduché je třeba přemísťování předmětů nebo svého vlastního těla. Reo, prosím tě, buď tak hodná a hlídej. Ať nás někdo nevyruší. Nebylo by nám moc příjemné, kdyby někdo zpozoroval, co tu provádíme za kousky. Ještě by si mohl myslet, že tu straší. Dovedu si představit ten poprask. Začneme tedy s výcvikem: Martine i ty Aneto! Dávejte pozor! Vidíte tu vázu s květinami na stole? Přemístím ji na skříňku tamhle u okna. Musí se to udělat opatrně, aby se z ní nevylila voda. Martine, vypni na chvíli ovládání mysli a jenom sleduj co se děje. Všechno nech na mně." Váza s květinami se pomalu nadzvedla asi dvacet centimetrů nad stůl a ve svislé poloze se začala pomalu sunout směrem k oknu. Když dorazila nad střed vrchní desky skříňky, zastavila se a ladně na ní přistála. "Viděli jste? Zjistil jsem, že tady na Zemi tyto schopnosti také fungují! Fakt jsem velice rád. Teď to zkus ty, Martine! Musíš se ale na to pořádně soustředit. Tak začni!" Snažil jsem se soustředit na vázu. Pomalu se začala zvedat nad skříňku. Sice trochu vibrovala, ale vystoupala jen asi deset centimetrů vysoko. Pak zase pomalu klesla zpátky. Víc jsem nedokázal. "Děláš to dobře, Martine. Napoprvé ti to docela vyšlo. Máte mozkové spoje ještě čerstvé, ale ty tréninkem brzy zesílí. Neboj se. Jde to rychle. Musíš se jen více soustředit. Zkus to znovu!" Napnul jsem nervy, a jsem ucítil skoro všechny, které v hlavě mám. Váza se začala znovu zvedat. Sice trochu vibrovala, ale přece jenom pořád stoupala. Když dosáhla výšky dvaceti centimetrů, začala se pomalu pohybovat zpět ke stolu. Zanedlouho visela nad jeho středem a pomalu se snesla na jeho desku. Zařval jsem radostí. Až jsem se toho křiku lekl. Lekla se i Rea s Anetou. Hned nenápadně vykoukly ze dveří pokoje. Na chodbě byl však klid. Nikdo si ničeho nevšiml. Stejnou akci začala zkoušet i Aneta. Po několika nezdařených pokusech se jí to povedlo. Pro ni to bylo těžší. Její mozek byl při havárii více poškozený, než ten můj. Přece ale bylo vidět, jak se jí všechno dobře hojí. Rea jí vysvětlovala, jak má trénovat svůj mozek, aby se doléčil co nejrychleji. Samozřejmě jsem velice bedlivě poslouchal co Rea říká, protože mě se to týkalo také. Oba jsme se učili znovu soustřeďovat svou mysl a přemísťovat i jiné předměty nacházející se v pokoji. Vydrželi jsme zkoušet až do podvečera. Pak jsme museli přestat. Zanedlouho měla být večeře. V šest hodin přikodrcala sestřička s vozíkem naloženým tácy s připravenými večeřemi. Vzali jsme si každý svou, posadili se ke stolu a dali se do jídla. Tentokrát už Aneta nevyváděla jako při obědě. Jedla už pomalu a ladně. Tentokrát bylo pěkné ji při jídle pozorovat. Po večeři jsme se oblékli a šli si sednout do nemocniční kavárny trochu se pobavit. Pro personál jsme ze začátku nebyli moc zábavní hosté. Servírka a barman nedokázali pochopit, že tu celý večer sedí u stolu pár, který pořád mlčí. Ale nám nic nebylo. Jenom jsme se my čtyři bavili spolu telepaticky. Později dostali naši přátelé, bavící se dost strojeně, lekci od Anety. Donutila je tancovat v našich tělech. Vlastní mysl jsme na zbytek večera v kavárně vypnuli a jenom jsme je sledovali. Nakonec jsme byli mile překvapeni, jak se dokázali odvázat. I když jsme na ně udělali tak trochu podraz. Sehnali jsme si načerno lahvičku koňaku a poctivě ji s Anetou vypili a teprve potom jsme se vypnuli. Když se večer vlekli s našimi těly do našeho pokoje, my dva jsme už dávno spali. Takže víc vyprávět nemohu. Nic nevím. A Aneta myslím také ne. Je zase ráno. Po snídani, v půl deváté, za námi přišel ošetřující lékař. Potěšilo nás uvidět jeho obrovskou postavu. S úsměvem se na nás podíval a začal k nám ´potichu´ hovořit. Spíš se snažil trochu tlumit svůj hromový hlas, avšak naše uši měly i tal co dělat, aby nám nezalehly. "Tak jak se oba dva cítíte?" "Je to fajn, pane doktore," ozval jsem se. "To je dobře. Vaše léčení dopadlo vskutku dobře. Udělali jste mi radost. Když si vzpomenu jak jste vypadali, když vás přivezli... No, necháme toho. Chci panu primáři navrhnout, aby vás propustil do domácího léčení. Zítra ráno v deset hodin je velká vizita. Pan primář si vás prohlédne a já doufám, že vás pustí domů." Jeho řeč byla sice hlučná, ale i tak nás velmi potěšila. Doktor tím vlastně potvrdil, co nám včera řekl Alex. Obrovitý dobrák se na nás ještě jednou usmál. S ústy od ucha k uchu se pomalu otočil a odkráčel z našeho pokoje. Drobná sestřička odcupitala za ním. Sotva se oba dva ztratili z dohledu, ozval se v mé hlavě Alex: "Doktor je pryč a my musíme pokračovat v procvičování vašich nových schopností. Tak se připravte. Budeme pokračovat tam, kde jsme včera skončili." Moc se nám z postelí vstávat nechtělo, ale zvědavost nás z nich stáhla. Co se asi budeme učit dneska? Tentokrát převzala iniciativu Rea: "Mládeži dneska si znovu prozkoušíme to, co jsme se naučili včera." Dvě hodiny jsme zase trénovali přemísťování předmětů. Vše, co nebylo v pokoji přibité nebo přišroubované, jsme přemísťoval tam a zpátky. Po tomto důkladném tréninku nám to šlo úplně perfektně. Chvíli jsem si dal pauzu. Začal jsem se shánět po Anetě s Reou. A co nevidím? Nenápadně vykukovaly z přivřených dveří pokoje a vymýšlely lumpárny jako malé děti. Nakoukli jsme jim s Alexem přes rameno. Zrovna jezdila sestřička s vozíkem a rozvážela obědy. Zašla do jednoho pokoje se dvěma obědy, vrátila se a zírala. Vozík byl již postaven přede dveřmi dalšího pokoje. Nevěřícně zakroutila hlavou, vzala další dva obědy a odnesla je do pokoje. Vozík se opět sám přemístil ke dveřím dalšího pokoje. Sestřička (zrovna vyšla služba na tu drobnou Alenku), když uviděla co se zase stalo, si zhrouceně sedla na židli u stěny chodby nedaleko od nás a začala tiše plakat. Alex byl první, který pochopil, že je to hlubší, než to vypadá. Požádal mě, abych se vypnul a okamžitě zasáhl. Z vázy, na stolku umístěném až na konci chodby, se zvedla krásná růže a pomalu plula k plačící Alence. Ladně jí dopadla na klín. Uviděli jsme, jak se jí přes uslzené oči začíná prodírat úsměv. Nakonec se smála i její ústa. Z radosti, kterou jí udělala růže, si ani nepovšimla jak je to možné, že k ní připlula vzduchem sama. Alex popadl Anetu a rychle ji vtáhl dovnitř pokoje. "Holky, co jste to prováděly? Vždyť jste ji tak vylekaly, že nebýt mé reakce, byl by pěkný malér! Co kdyby místo pláče začala ječet? Co byste dělaly?" Aneta se zatvářila provinile (Rea uvnitř určitě taky) a neřekla ani slovo. Alex to na obě ženy nemyslel zle. Jenom mu bylo líto hodné sestřičky Alenky. "Tak dost legrace. Teď zkusíme další trénink. Naučíme se přenášet svá těla pomocí myšlenek. Protože jsme se už naučili soustředění při přenášení věcí, nemusím již nic dalšího vysvětlovat. Zkuste myslet na své vlastní tělo stejným způsobem jako při přemísťování věcí. Uvidíte, že to půjde samo." Oba dva jsme to zkusili. Opravdu to fungovalo. Kdo by teď vstoupil do našeho pokoje, ten by byl v šoku. Uviděl by ve vzduchu se vznášející dvě těla. Jedno mužské a jedno ženské. Pomalu plula pokojem ode dveří k oknu a zpátky. Konečně jsme se nabažili této hry a pomalu se snesli na své postele.. Od té chvíle bylo zase vše v normálu. Alex nás oba pochválil: "Byli jste dobří, ani radit jsme vám nemuseli. Teď však musíme vyzkoušet něco těžšího. Tím je proměna věcí. Aneto, mysli na tu vázu na stole a pokus se ji změnit na něco jiného. Pořádně se soustřeď a uvidíš, že to půjde!" Aneta svraštila čelo a soustředěně začala hypnotizovat vázu s rozkvetlými tulipány. Nejdříve se zamlžila a pak nejdříve úplně neznatelně, ale později již úplně zřetelně se váza začala měnit v květináč s rozkvetlým muškátem. Od Alexe dostala velkou pochvalu za provedený výkon. Pak se otočil na mne: "Martine, ty zase vrať vše zpátky. Tak jak to původně bylo." Teď bylo zase na mně, abych se pekelně soustředil a zapracoval na přeměně. Po chvíli bylo vše zase v původním stavu. Celé odpoledne až skoro do večeře jsme zkoušeli spoustu základních přeměn. Samozřejmě takové, které bylo možno provádět v našem nemocničním dvoulůžkovém pokoji. Později už jsme se pořádně nasmáli, protože ty základní věci jsme měli brzy nacvičené. Pak už jsme prováděli jen samé blbosti. O to víc nás bavily. Trochu mi vadilo, že Alex s Reou byli stále tak vážní. My s Anetou jsme to nedokázali pochopit. Začali jsme je přesvědčovat, aby se také trochu odvázali. Nejsme na světě jenom pro práci, ne? Nakonec podlehli našemu naléhání a začali vyvádět jako my dva. Měli smůlu, že sami o sobě tady na Zemi nemohli dělat skoro nic, protože nemají svoje hmotné tělo. My dva, já a Aneta, jsme se na nějaký čas vypnuli a půjčili jim naše těla. Pak jsme jenom sledovali co budou dělat. Brzy bylo jasné, že jsme se hluboce mýlili. Nejsou takoví škrobi, jak jsme si mysleli. Protože co tihle dva vyváděli, bylo naprosto vymykající se všemu, co jsme kdy viděli. Vyráběli zvířata, která prý u nich žijí. Zhmotňovali různé předměty, které u nich normálně používají. Nakonec se sami proměnili do své původní podoby, abychom si mohli udělat představu, jak vlastně vypadají. Sotva jsme si je pořádně prohlédli, zhmotnili se zpět do naší podoby. Při prohlídce jsme museli použít i zrcadlo v hygienickém koutku. Protože já jsem viděl jen Reu a Aneta zase Alexe. Tady nám mohlo opravdu pomoci fakt jen zrcadlo. Takováto praxe už byla jiné kafe, než ta suchopárná teorie a nekonečné přednášky a poučování. Přitom jsme si ještě utužili svoje zdraví a to jak duševní, tak i tělesné. Nastal podvečer. Konečně jsme se uklidnili. Blížila se šestá hodina. Měla přijít sestřička s teploměry a léky. Hned potom měla být večeře. Sotva jsme ulehli na postel, abychom zbytečně na sebe neupozorňovali, objevila se v pokoji sestřička a rozdala nám léky a teploměry. O pět minut později si je odnesla. Rozloučila se s námi - končila jí směna a odcupitala z pokoje. Po chvíli přišla jiná sestřička a přnesla nám večeři. Sedli jsme si ke stolu a pustili se do jídla. Sotva jsme dojedli, přišla sestřička pro použité nádobí. Byla to naše oblíbená sestra Alenka. Alex mě požádal, abych se na chvíli vypnul. Vstal s mým tělem od stolu a udělal před sestřičkou pukrle. Potom potom vzal její ruku do své. Ani jsem nestačil postřehnout, kdy to udělal, ale najednou měl v druhé ruce krásný jemně propracovaný prsten. Přitáhl si její levou ruku blíže a nasadil jej na prsteníček. "To máte jako dík za to, že jste se o nás tak dobře starala. Nebojte se, to není úplatek. Není drahý, je to jen krásně provedená práce." Viděli jsme, že se zdráhá. Aneta se také přidala: "Jen si jej vezměte. To je ještě málo za to, co jste pro nás vy všichni tady v nemocnici udělali. Spíše my vám musíme poděkovat. A protože nemáme jinou možnost, děláme to prostřednictvím tohoto prstýnku." Sestra Alenka se začervenala, ještě jednou si prohlédla prstýnek, pak se otočila a se zářícíma očima odběhla pryč. Večer pomalu končil. Udělali jsme si oba svou večerní hygienu a plni očekávání věcí příštích jsme ulehli do postelí. Doledne po velké vizitě jsme dostali propouštěcí papíry. V poledne jsme konečně stáli ve vrátnici nemocnice. Vykročili jsme ven a kráčeli ke stanovišti taxíků....

---