Tanoboj

Tančím.

 k ránu kdesi v zapadlém baru.

Ve čtvrti beze jména, v ulici, kterou už dávno všichni zapomněli.

Možná sem občas přijde pár lidí, to když chtějí slyšet můj neveselý příběh.

A když se zavřou dveře, židle se pozvedají a sál potemní, ty přicházíš také.

Oděná do stejného kostýmu.

Stejného, jen ten můj je více roztrhaný.

Zračí se v něm léta nejistoty nad tím, zda má cenu nechat si jej zašít.

Tančím.

V mnoha krocích lepší jsi než já.

Ač jsme tu samy, já trému z tebe mám, nesnáším tě.

Nechápu, proč hloupě s tebou každý den tu soupeřím.

Stejně vím, že jednou budu lepší.

Léta tě uštvala a tvoje kreace jsou místy zastaralé.

Tančím.

Boty mě tlačí a pot mi teče do čela.

Nevzdám se, dokud neskončíš to ty, dokud sama nepadneš únavou.

Vidím na tvé tváři, vinou té soustředěné křeče, že začínáš toho mít už dost.

Přesto tančíme obě dál, ten pomyslný souboj se mi zdá absurdní a zbytečný.

Ale pokud chceš, budeme se tiše rvát, vždyť šílenství moje ti útěchu přináší.

Prosím, ať už někdo přijde, ať dá ti do ruky tu nablýskanou trofej, to falešné pozlátko pro vítěze.

Tančíme.

Už přicházejí první hosti.

Třeští oči, berou foťáky, a tím dychtivým objektivem, míří jen a jen na tebe.

Má tvář ve stínu, se snaží smutek skrýt, mé tělo nutí k ústupu.

Tak odtančím tiše, tam, kam jsem vždycky chtěla a odkud jsem.

Zpátky do dětských balerín a snů, kde je věčné léto, a kde hlavně

nejsi ty.