Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Co bylo v předešlé kapitole?
Naši manželé se učí znalostem a dovednostem mimozemšťanů, přemísťování, zhmotňování a přeměna předmětů. Konečně je propouštějí z nemocnice do domácího léčení ...
Kapitola 4 Začneme s průzkumem?
"Martine, konečně bychom měli začít s výzkumem," ozval se ve mně Alex.
"Já vím. Teď jsme k tomu vlastně předurčeni. S tím už jsem se smířil. Jenom jsem nečekal, že to bude tak brzy. Vždyť je to teprve pár dní, co jsme se vrátili z nemocnice."
Ani mi nedošlo, že nás slyší i obě naše ženy. Aneta se hned ozvala:
"Má pravdu. Nebýt tady našich přátel z vesmíru, tak už jsme dávno na pravdě boží. Tak proč bychom si měli stěžovat? Viď, Reo? Jak si to vlastně představuješ Alexi?"
"No víte," začal Alex. "Naši vědci dělali průzkum Země pomocí družic, létali po celé planetě a sledovali vše, co se kde šustlo. Dokonce provedli i výpravy do různých časových období vývoje lidstva. Vše se ale zkoumalo pouhým sledováním. My se z té dálky, odkud pocházíme, nemůžeme sem dopravit jinak, než že na Zemi přeneseme své vědomí. No a tady v tom místě jsme se ocitli zrovna my dva, já a Rea. Každé dvojici od nás bylo nařízeno najít lidský pár, který by byl schopen a ochoten nám pomoci s výzkumem ´přímo v terénu´ jak se říká. Náhoda (nebo štěstí v neštěstí) nám pomohla, že se nám podařilo získat vás dva.
Náš plán je tento:
Chceme společně s vámi cestovat v čase. Potřebujeme v různých časových údobích najít lidi na určitých stupních kulturního a společenského vývoje, nějakou dobu s nimi žít, studovat je a při tom jim máme povoleno i pomáhat. Teď už si to můžeme dovolit, protože máme vás jako spojence a jak jsme si ověřili, máte stejné možnosti využívat naše schopnosti jako my u nás doma. Všechny naše znalosti jsme vám předali během hypnózy, kterou jsme vás vyučovali v nemocnici. O všech ještě nemáte tušení, ale v mozku je máte zakódované a když je budete potřebovat, samy se vám vybaví. Chtěli bychom se s vámi do dob, kdy se začala vyvíjet kultura moderního člověka. Naši vědci jsou toho názoru, že když jste ze střední Evropy, tak máte ke kultuře na tomto území nejblíže. Proto rozhodli, že právě vy se budete podílet na výzkumu středoevropského regionu. První na řadě je teď území, na kterém se zrovna nacházíme. Jenom se budeme posunovat v čase. O dalším se rozhodne podle toho, jak bude výzkum pokračovat.
Když jste ještě leželi v nemocnici v komatu, spojili jsme se s našimi lidmi a vše bylo promyšleno do posledního detailu. Právě na základě prvních zkušeností s vámi se naši vědci rozhodli nezdržovat se zbytečně a zkusit to už nyní s dalšími páry i jinde ve světě. Mohou takto studovat mnoho kultur najednou a přitom budou vedeni lidmi, kteří se v dané lokalitě a kultuře, alespoň teoreticky vzato, nejlépe vyznají. Než jste se vyléčili, věc se pohnula dopředu. Už jsou jich na celé Zemi stovky. Ke každému z pozemských párů jsou přiděleni dva vědci od nás. Ti mají za povinnost naučit lidi vše, co známe my. Jako jsme to udělali i my dva.
Nejdříve máme studovat domorodé obyvatele lokálně a až po nějakém čase, až bude v určité lokalitě zabezpečen jejich zdárný vývoj, tak teprve potom máme určitý národ studovat obecněji. To jsem se zase rozpovídal, co? Už končím. Reo, buď tak hodná a vysvětli tady těm dvěma další věci, hlavně ty praktické. Teorie bylo už dost.
Rea se nenechala pobízet:
"Teď už nám vše doopravdy začne. Budete se muset rozloučit se svými příbuznými a přáteli. To za prvé. Za druhé: Musíte někomu předat váš dům, protože není vůbec jisté, jestli se ještě vrátíme zpět do této doby. Děti nemáte. Komu jej dáte?"
Aneta se okamžitě ozvala:
"To je u nás docela jednoduché. Martinovi rodiče už nežijí. Můj tatínek mě po rozvodu s mou matkou vychoval úplně sám. Je jasné, že dům dostane on. Auto je zničené, vždyť vybuchlo při té havárii. Ale měli bychom mu nějaké pořídit, ale nějaké bezpečné. Přece jen je to už starý pán."
Podívala se na mne a očima mě požádala o souhlas. Pokývl jsem, že s tím souhlasím.
Alex se přidal:
"Nebojte se. Já mu ušiju pěkné autíčko na míru. Jen mi musíte ukázat nějaké obrázky aut, aby vypadalo normálně. I když úplně normální nebude."
V hlavě jsem zaslechl jeho smích. Když jsem se ho zeptal, proč se směje, jenom něco zabrblal. Bylo mi to podezřelé. Určitě má něco za lubem.
Rea pokračovala ve výkladu:
"Musíme se vrátit v čase asi tak o pět tisíc let zpátky a začít zkoumat lidi v jejich prvotním prostředí. Jenom se s Alexem bojíme, jak nám tady na Zemi půjde přemísťování lidských těl v čase. Přece jen jsou tu trochu jiné podmínky, než na naší planetě. Ostatní se uvidí až na místě. Teď si tím nebudeme zbytečně zatěžovat hlavu. No... Já zatím nevím co říci dál."
Alex si neodpustil, aby ještě chvíli nepoučoval:
"Tátovi nic neříkejte. Stejně by vám nevěřil. Kdyby se ptal kam jedete, tak si něco vymyslete. Třeba, že jedete někam do Amazonie a že nevíte, jestli se vrátíte. Jó, zapomněl jsem na něco! Martine vypni se na chvíli! Musíme vyrobit to auto pro Anetina tatínka. Stejně ho teď budeme potřebovat. Jak se k němu dostaneme?"
Poslechl jsem jeho přání. Aneta vytáhla z police katalog automobilů a podala mi jej. Alex v něm začal listovat. Chvíli se nic nedělo. Nevadí, řekli jsme si s Anetou. Vyšli jsme ven před dům. Po chvíli čekání jsem začal být netrpělivý.
"No tak Alexi! Kde je to auto?"
Alex se smíchem odpověděl:
"No a kde má bejt? Přece v garáži, ne? Víš, co by to bylo, kdyby se nám najednou zničeho nic objevilo nové auto před domem? To by byl poprask!"
Musel jsem uznat, že tohle mě nenapadlo. Pořád jsem ho musel obdivovat. Vždycky myslel na všechno. Můj přítel otevřel dveře garáže. Za nimi stál novotou se lesknoucí dvoulitrový BMV. Vyvalil jsem oči. To bylo úplně stejné auto, ve kterém jsme havarovali.
"Je řízený biologickým robotem. Ten vše udělá samočinně, jenom na hlasový povel. Motor je na studenou fúzi. Vyrábí gravitační pole, které s vozidlem pohybuje, jak je potřeba. Taková auta jsou vytvářena na naší planetě. Já jsem jen přizpůsobil jeho vzhled pozemským podmínkám. Pěkný automobil, co? Nakonec jsem se rozhodl, že katalog nepoužiji. Takhle je to lepší. Tátovi řekneme, že je to experimentální vůz."
Podíval jsem se na hodinky. Bylo půl čtvrté odpoledne. Navrhl jsem:
"Děcka, když teda už máme auto co kdybychom rovnou vyrazili k taťkovi? Tady stejně nemáme co na práci. Co vy na to?"
Všichni tři se mnou souhlasili. Zašli jsme domů se převléknout. Aneta vzala tašku a začala do ní skládat pár hadříků na sebe. Chvíli jsme se na ni s Alexem dívali. Pak už jsem to nevydržel a začal jsem si z ní utahovat:
"Miláčku, proč se s tím vláčíš, když si můžeš můžeš vyrobit na sebe cokoliv co se ti zachce?"
Aneta se ťukla do čela:
"No vidíš, já zapomněla. To víte, ještě jsem si na to nezvykla."
Vyházela věci z tašky zpět do skříně. Vzala si jenom halenku, kterou si přetáhla přes šaty. Vypravili jsme se znovu do garáže. Nasedli jsme do auta a vyrazili na dvacetikilometrovou cestu do města, ve kterém bydlel Anetin táta. Po půlhodině jsme dorazili k činžáku, ve kterém v prvním patře bydlel Anetin otec. Měl velikou radost, že už nás propustili z nemocnice. Bohužel jsme mu ji museli hned zase pokazit. Museli jsme mu říci, že musíme odcestovat daleko na služební cestu. Říkalo se nám to těžce, ale nedalo se nic dělat. Nakonec i přesto, že jsme museli odjet, byl alespoň spokojený s tím, že jsme úplně zdraví. Z darovaného domu nějaké potěšení neměl, když věděl, že v něm bude sám. Zato auto, řízené robotem a ještě tak ukecaným jako byl ten náš, mu udělalo velikou radost. K jízdě musel používat silné brýle a vždy musel dávat velký pozor na cestu. Biot zabudovaný do vozu jej těchto problémů zbavil. Otec si neodpustil poznámku:
"Tak přece jen nebudu sám. Je aspoň trochu inteligentní?"
"Neboj tati. Tenhle robot zná tolik věcí, že budeš zírat. Ale musíš nám slíbit, že nikomu nevyzradíš, že máš v autě robota. Je to pokusný typ, který je utajený a nesmí se o něm mluvit," zalhala Aneta. Bylo to nutné. Jinak by měl zbytečné potíže s lidmi.
Několik dní trvalo, než jsme zařídili vše, co bylo třeba. Potom už jsme měli volno. Naložili jsme tátu do vozu a naposledy jej použili při cestě zpět do našeho bývalého domu. Srdečně jsme se s otcem rozloučili. Jakmile odjel, udělali jsme poslední přípravy.
Nyní nás čekala cesta do minulosti. Alex s Reou nám dávali poslední rady, jak průnik časem provést. Byli zrovna tak nervózní jako já a moje žena. Něco jiného je přenášet jen vědomí a něco jiného přenášet i lidská těla. Konečně nastala ta chvíle. Chytili jsme se s Anetkou za ruce, soustředili se a ...
Písmák