Tvá malá pýcha v rámci slušnosti

Tvoje tělo už  žloutne prachem a písek pouště
Tě vždycky toužil milovat.
Už máš, co jsi chtěl, už utnul jsi pozemskou stezku svou.
Cos mohl dát už od tebe mají, víc už by neměli chtít brát.
Postava na hraně propastí, když zvou ho do útrob
dlouho opuštěných, sám sebe ptáš se
Zda-li ocení tvůj život bez hanby, ulpění
na hněvech, tom lidském rozčilení.

Dejme tomu, žes obdaroval
Svět svojí moudrou šlápotou.
Žes modrou oblohu mladého léta pochválil
A nevykopal sekeru válečnou.
Přikrytou kolíbavými křídly strážných andělů.
Že obarvil sis náladu vždycky do odstínů kytek
Ale nikdy se neuzarděl studem příliš vášnivých růží
Kterých bys potom snadno litoval.

A to je ten dar, který dalším dětem dáš.
Dar svého osení pokoje a klidu.
které po polích neukojených myslí rozséváš.
Postava na hraně propastí, když zvou ho do útrob
dlouho opuštěných, sám sebe ptáš se...
Snad jednou oceníš se, snad ti dovolí
Milovat svou pohodu i svůj klam
A to je ten dar, který těm dalším dětem dáš
Tvůj život bez hanby, ulpění
na hněvech, na lidském rozčilení.