Hrobník

HROBNÍK

Vysoko v horách, nedaleko Italsko-Rakouských hranic leží malé městečko. Cesta, která jím prochází, je nekonečně dlouhá, klikatá, úzká a prudká. Lemují ji domy a chaty různých velikostí a různého stáří a málokteré jsou od sebe jen trochu odlišné. Žije v nich pár desítek stálých obyvatelů a v sezóně jsou pronajímány turistům jako apartmány. Uprostřed oné dlouhé cesty leží střed městečka se svým náměstíčkem. V jeho středu stojí kostel s vysokou věží, kde se každou neděli ráno schází téměř polovina všech obyvatel na nedělní mši. Všichni se navzájem dobře znali, chovali k sobě úctu a tak, jak to tam bylo zvykem a tak všichni v městečku žili šťastně a často se navštěvovali. 

I tak v městečku žil jeden člověk, kterého lidé rádi neměli. Neměli ho rádi, protože ho neznali a neznali ho, protože vlastně ani poznat nechtěli. Byl to místní hrobník, podivín, kterého se všichni báli a vykládali o něm všelijaké historky. On si žil svůj vlastní život. Nic kolem něj a jeho práce ho nezajímalo. Bydlel v malé chýši někde v horách, daleko od městečka, ale protože místní hřbitov se nacházel hned vedle kostela, musel scházet dolů do vesnice. Jediný kdo se ho nebál byl farář. Nechtěl ho odsuzovat, jako všichni ostatní jen proto, že je „jiný“ a několikrát se s ním pokusil promluvit, ale nepodařilo se mu to. Hrobník si s ním povídat nechtěl, jeho osamělý život mu vyhovoval. Nikdo neznal jeho věk, ani jeho jméno, lidé mu různě (většinou nelichotivě) přezdívali.

O hřbitov se však hrobník staral, tak jak nikde jinde v širokém kraji. Kříže všech hrobů se vždy leskly, jako by tam byly postaveny včera, květiny ve všech vázách byly vždy rozkvetlé a zdálo se, že snad vůbec nevadnou, mezi jednotlivými dlaždicemi nebylo ani jedno stébélko trávy a fotografie za skly náhrobků byly pečlivě srovnány.

Přes den byl hřbitov volně přístupný všem lidem. Obyvatelé městečka tam chodili zapalovat svíčky za své zesnulé známé a měnit květiny na jejich hrobech a turisté se po něm procházeli, četli si jména pohřbených a fotografovali si ho. Proto hrobník pracoval vždy až po setmění, když už tam nikdo nebyl. Když slunce začalo zapadat za protější vysokou horu, oblékl si svůj dlouhý kožený kabát, zavázal si pevné, vysoké boty a své ruce opatřil děravými rukavicemi. Na zbytek svých, ještě nevypadlých, bílých vlasů, nasadil široký klobouk a takto oděn scházel dlouhými kroky dolů do města. Místním lidem nevědomky sloužil místo klekání. Když ho někdo viděl jít z hor do města, nebo už v městě ke hřbitovu, hned věděl že už je pozdě na to, toulat se někde venku. Za bílého dne ho nikdo nikdy neviděl.

Když došel ke hřbitovu a ujistil se že tam již nikdo není, zavřel železnou bránu a začal dělat svou práci. Hřbitov byl přehledně uspořádaný. Všechny cestičky mezi hroby byl stejně široké i dlouhé a na konci hlavní cesty, která byla uprostřed hřbitova přímo naproti vchodu se železnou bránou, byla velká rodinná hrobka. Stála tu už dlouho a rodina, které patřila, se asi kdysi dávno někam odstěhovala, nebo její rod vymřel. Nikdo v městečku, nebo jeho okolí nevěděl čí ta hrobka je, a ani neznal jména, která tam byla vytesaná. Všichni si také mysleli, že je prázdná. Prázdná ale nebyla. Věděl to jenom hrobník který, když nikomu nepatřila, ji používal jako sklad svého nářadí. Bylo v ní pět rakví a z toho byly dvě prázdné, které sem hrobník pro nejrůznější případy uložil.

Když zavřel bránu hřbitova, jeho kroky směřovaly právě sem, kde si sebral koště a pečlivě zametal hřbitovní cestičky. Potom prošel důkladně celý hřbitov, od hrobu ke hrobu a vykonával další nejrůznější drobné práce. Lidí v městečku moc nebylo, a tak když zrovna nikdo nezemřel, měl hrobník té práce jen málo.

Takto to chodilo každý večer. Jednoho dne, nedělního rána, všichni věřící vstávali brzy, aby stihli ranní mši v kostele. Ostatní, ale také dlouho nevyspávali. Ti co své domy pronajímali turistům, museli časně ráno nakoupit čerstvé pečivo, a pak prostřít stůl. Dali na něj ještě několik květin, utržených cestou z obchodu a teprve pak byla tabule se snídaní pro hosty připravena. Jinde by se o ně tak nestarali, ale zdejší lidé to dělali s radostí a láskou. Ti co měli nějaký dobytek, nebo skot, museli brzo z postele proto, aby ho všechen nakrmili a podojili krávy a kozy. Pro jejich mléko si každé ráno jezdil mlékař z vedlejší vesnice. Všichni ho už vyčkávali a hleděli za zatáčku, jestli už nejede. Byli připraveni, každý měl několik kýblů, nebo jednu velkou bandasku. Všechno bylo plné čerstvě vydojeného mléka. Mlékař, jak mu lidé říkali, žádný mlékař ve skutečnosti nebyl. Pouze ráno objížděl všechna horská městečka a vesnice a bral od nich mléko, které potom vezl dolů do města do továren na výrobu sýrů a čokolád. 

Před kostelem už bylo vidět hloučky povídajících si lidí. Většinou to byly starší ženy, vykládaje si nejnovější drby o tom, či onom. Kolem nich prošla skupinka několika málo chlapců ve věku tak deseti let. Šli kolem kostela k jeho zadnímu vchodu, kde se zastavili a pokukovali po dveřích fary. Byly to ministranti, kteří netrpělivě čekali farářův příchod. Za několik minut se dveře konečně pohnuly a farář spěchal rychle ke dveřím kostela, aby začal bohoslužbu. Po skončení mše, modlitbou za všechny zesnulé blízké, se všichni její účastníci hromadně odebrali ke hřbitovu, vedle kostela a tam pak šel každý jinou cestou ke hrobům svých příbuzných, trochu si zavzpomínat, na časy, kdy ještě byli mezi živými. V poledne byl hřbitov už prázdný, hospodyňky spěchaly vařit oběd pro své manžele, rodiny, nebo ubytované cizince. Odpoledne se pak po něm procházeli hlavně právě turisté, kteří se vrátili ze všelijakých výletů po okolí. Čím více slunce zapadalo za horizont protější hory, tím návštěvníků hřbitova ubývalo.

Posledním návštěvníkem byl vždycky hrobník. Když přicházel k branám hřbitovu, otevřely se dveře fary a farář mu nejistým krokem šel naproti. Sešli se hned vedle sloupu s veřejným osvětlením a tak z dálky bylo vidět dvě tmavé postavy, ozářené žlutým kuželem světla, jak spolu rozmlouvají. Farář zmateným a trochu se třesoucím hlasem oznamoval hrobníkovi, že před několika minutami ho navštívil nějaký neznámý muž a požádal ho, aby dal vykopat novou jámu pro nový hrob. Nikdy toho člověka neviděl a ani mu neřekl kdo zemřel a pro koho hrob bude. Na stole mu nechal značnou částku peněz a pak zmizel stejně rychle, jako se objevil. Svýma ostrýma zelenýma očima si přeměřoval hrobník faráře, klepajícího se napůl zimou a napůl strachem z neznámé návštěvy. S ledovým klidem jenom mírně pokýval hlavou a odešel ke hřbitovu. Farář se za ním chvíli koukal. Nechápal, jak může být tak klidný.

Té noci začal hrobník kopat hrob, objednaný tou neznámou osobou pro neznámé tělo. Hlína byla po včerejším deští měkká, tak se mu kopalo dobře, ale asi po dvou hodinách už byl unavený, tak zakryl plachtou prozatím ještě vcelku mělkou jámu a odebral se do své horské chaty. Následující ráno byl hřbitov plný zvědavců, kteří se kupili kolem černé plachty. Všichni se snažili přijít na to, pro koho tu bude stát hrob. Starší ženy, vzpomínaly na všechny marodící a nechápaly, jakto, že žádná z nich nemá o vyhloubené díře žádné informace. Když se všichni dozvěděli, že ani sám farář, u kterého se pohřby a hroby objednávají neví, kdo tam bude ležet, ani kdo hrob objednal, stala se z toho „záhada století“. Umocnilo ji ještě to, že si neznámý neobjednal žádný pohřeb, ale jen hrob.

Další dny se ve městečku nemluvilo o ničem jiném. Zpráva se donesla i do okolí a tak se na onu jámu chodili dívat lidé ze sousedních měst a vesnic. Věřící lidé v ní hledali různá znamení, nebo poselství od Boha. Sám hrobník si z té „záhady“ hlavu nelámal. Nevěděl pro koho ji kope, ale myslel si že si ji objednal někdo starý, kdo už čeká na smrt a nechtěl aby to ostatní věděli.

Jámu pro hrob vykopával hrobník celé tři večery. Všude kolem sebe cítil pohledy místních obyvatel, kteří na něj tajně koukali skrz záclony v oknech. Čím déle kopal jámu, tím více očí ubývalo a v domech haslo světlo. Čtvrtý večer scházel do městečka s vědomím, že dnes hrob dokončí a připraví pro spuštění rakve. Bylo už po půlnoci, když do končil výkop. Odložil lopatu a šel do rodinné hrobky – svého skladu nářadí a hrobnických pomůcek. Šel tam pro trámy, ze kterých dělal lešení, pomocí kterého se pak spouštěla rakev do hrobu. Když se vracel zpátky k vykopané díře, spatřil vysokou postavu stojící za železnou bránou hřbitova. Nepřikládal jí význam a šel dál k jámě. Po chvilce se otočil a viděl, jak se ta vysoká postava snaží otevřít bránu. „Je zavřeno!“ procedil zuřivě mezi zuby, ale postava dále lomcovala s vraty. „Je zavřeno!“ řekl napůl v křiku a když nastalo ticho, otočil se zpátky a věnoval své práci. Za několik sekund ale uslyšel slabé vrznutí. Prudce s sebou trhl a viděl jak neznámý vchází otevřenými vraty dovnitř a hned je za sebou zamyká. Zůstal v šoku v kleče s dřevěnou deskou v ruce, kterou chtěl zrovna položit. Chvilku se nebyl schopný vůbec pohnout. Kromě něj měl klíče od hřbitova jen farář ale ten byl výrazně nižší než tahle postava, zahalená do jakéhosi kabátu, který ve tmě špatně viděl. Nemohl rozeznat ani obrysy tváře, viděl jen něco velkého a tmavého. „K-kdo jsi?“ zeptal se hrobník vyděšeně. „Ty mě nepoznáváš?“ řekla osoba překvapeným a klidným hlasem, který nezněl ani jako mužský, ani jako ženský. „Opravdu mě nepoznáváš? Tolik toho o mě víš, tak dobře mě znáš a když mě konečně spatříš, tak nevíš kdo jsem?“  Hrobník nebyl schopný jediného slova, z hlasu té postavy mu běhal mráz po zádech. Stále klečel na studené hlíně a tiskl k sobě dřevěnou desku. Jeho úzké, ostré oči jako by teď nebyly jeho. Byly velké, překvapené, plné otazníků, otázek, nechápavosti, kdo je ta osoba, co tu chce, co to říká? I když ji dobře slyšel, význam jemu sdělených slov vůbec nevnímal, slyšel její has, ale slovům nerozuměl. „Neboj se,“ proťal krátké ticho její hlas „dobře jsi mi sloužil, věrný jsi mi byl a nezklamal jsi mě. Celý svůj život jsi mi zasvětil a pevně ve mně věřil.“  Když tato slova z úst neznámé osoby dozněla, hrobník, který se stále ještě nijak výrazněji nepohnul, na ni jen nevěřícně zíral. Pomalými kroky šla směrem k němu, ale ani když byla kousek před ním hrobník její tvář nepoznal. Žádnou tvář ani neviděl. Měla nasazenou velkou kápi, jakou nosívají mniši a měla ji staženou hluboko, že se hrobníkovi zdálo, že ani přes ní nemůže vidět. Stále se pomalu přibližovala, až stejně pomalými kroky prošla kolem hrobníka a sedla si na jeden z hrobů. V momentě kdy míjela hrobníka, cítil jak mu celým tělem projela zima a mráz. Byl to takový mráz, že po celém těle cítil píchání, jako by do něj někdo bodal jehly. Tou chvílí mu začala být zima a po chvilce si všiml že začalo pršet. Osoba jen klidně seděla a koukala do země, jako by čekala, co hrobník řekne, nebo udělá. On ale nic neříkal, pořád nechápal co se děje a kdo to je. Mezitím osoba pomalu vstala a klidně se podívala hrobníkovým směrem. Klečel na kolenou, tiskl k sobě prkno, až se mu do něj nehty zarývaly. Osoba se k němu pomalu rozešla. „Je ti zima?“ zeptala se ustaraným hlasem. „Neboj to za chvilku přejde. Už jenom chvilku to vydrž…a pak to přejde“ dodala skoro šeptem. Pršelo čím dál víc, hrobník se klepal zimou a už ani nevnímal, co se kolem něj děje. Zdálky byly slyšet hromy a jeho tvář osvěcovaly vzdálené blesky. Osoba teď zpomalila a velmi pomalu šla ke klečícímu hrobníkovi. Bylo slyšet jak se bouřka velmi rychle přibližuje a jakoby s ní se přibližovala i ona osoba. Hrobník už nevnímal vůbec nic, chtělo se mu strašně spát, ale něco mu říkalo, ať vydrží vzhůru. Ani zimu už nevnímal. V kleče se malými pohyby houpal dopředu a dozadu. Když bouřka už byla nad městečkem hromy sílily a blesky silně ozařovaly celý hřbitov, osoba přistoupila až těsně k hrobníkovi. Pak se ozvala velká rána, hrom, silný hrom a v zápětí se zablesklo tak, že to na chvilku ozářilo celé městečko.

Tato rána vzbudila většinu obyvatel, ale všichni pak zase klidně usnuli. Brzo ráno pak ale byli všichni na nohou. Opět se všichni tlačili na hřbitově u místa, kde bývala jáma s černou plachtou. Teď tam už ale nebyla. Hrob byl zasypaný a hotový dokonce i s náhrobním kamenem, na kterém bylo nějaké neznámé jméno. Jediný farář poznal, že to je jméno hrobníka. Hrobníka, pro kterého si přišla smrt a který netušil, že si sám sobě vykopal vlastní hrob.